Věra Sosnarová

Sosnarová byla se svou sestrou podle vlastních tvrzení unesena z Československa na základě toho, že jejich matka Ljuba Šímová roku 1922 uprchla před doznívající ruskou občanskou válkou. V pracovních táborech, dolech, kolchozech atd. měly strávit celkem 19 let (od konce roku 1945 do léta 1964). Jejich matka přežila v pracovním táboře jen 3 měsíce, zemřela v noci z 5. ledna na 6. ledna 1946. Roku 1964 ji i se sestrou na přímluvu předsedy jednoho ruského kolchozu propustili do JZD Znojmo, kam přicestovaly na počátku roku 1965.[2]

Věra Sosnarová

Při odjezdu ze Sovětského svazu i při příjezdu do vlasti měla být nucena podepsat úplnou mlčenlivost o svém osudu a z obavy o opětovné odvedení na Sibiř mlčenlivost dlouho neporušila. O této části její minulosti se nikdy nedozvěděl její manžel a dlouho ji neznali ani její dva synové.[3] Veřejně o své minulosti promluvila teprve po sametové revoluci. Na základě jejího vyprávění byla sepsána a v roce 2008 vydána kniha Krvavé jahody, kterou napsal Jiří Svetozar Kupka.

V květnu 2018 ji Poslanecká sněmovna PČR navrhla prezidentu republiky Miloši Zemanovi na udělení medaile Za hrdinství.[4][5] Ten ji však z řady navržených osobností nevybral a mezi vyznamenanými 28. října 2018 nefigurovala.[6] V listopadu 2018 obdržela Cenu hejtmana Jihomoravského kraje.[7][8]

Český novinář a publicista ruského původu Vladimír Bystrov, syn vězně gulagu, v roce 2009 zpochybnil její vyprávění. Předpokládal, že dotyčná nebyla v gulagu, nýbrž spíše v internačním táboře, a že v takovém táboře byla pravděpodobně do roku 1947, následně byla normální zaměstnankyní podniku Sojuzazbest a později dalších podniků.[9][10] Smyšlenost příběhu Věry Sosnarové v červenci 2019 prokázal na základě studia dobových pramenů historik Adam Hradilek, podle něhož byla Sosnarová civilní pracovnicí na Urale: „Na základě výše uvedených zjištění je jasné, že prakticky nic z toho, co o Věře Sosnarové na veřejnosti od první reportáže TV Nova v roce 2002 zaznělo, se nezakládá na pravdě. Desítky rozhovorů, které poskytla médiím, i besedy s ní pořádané jsou protkány výroky, jež odporují historickému poznání represí v Sovětském svazu i skutečným životním peripetiím Věry Sosnarové a její rodiny.“[1] Svá zjištění publikoval v časopise Paměť a dějiny vydávaném Ústavem pro studium totalitních režimů.[1][11] Dle zjištění Adama Hradilka, historika Ústavu pro studium totalitních režimů, matka Věry Sosnarové Ludmila Šímová, rozená Melkich, v době nacistické okupace Československa získala pro sebe a dvě ze svých tří dcer říšské občanství a udala gestapu sousedku, která kritizovala A. Hitlera. Do SSSR se Ludmila Šímová se svými dvěma dcerami přesouvala z regionu svého původního bydliště. Tvrzení o svém údajném mnohaletém pobytu v gulagu Věra Sosnarová začala šířit v roce 2002, kdy byl přijat zákon o odškodnění a ona se začala domáhat bezmála tří milonů korun od České republiky. Stát ani ÚDV ale nezískaly žádný důkaz o tom, že by nároky Sosnarové mohly být oprávněné a její požadavek byl zamítnut.

Věra Sosnarová na svých výpovědích i poté trvala.[12] Hradilkova zjištění podpořil i vedoucí projektu Paměť národa Mikuláš Kroupa.[11] Na druhé straně vedoucí katedry historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a politik KDU-ČSL Jiří Mihola, který byl osvojitelem poslaneckého návrhu Sosnarové na státní vyznamenání,[5] v reakci mimo jiné uvedl, že „neměl důvod ani kapacitu pochybovat“ o jejím příběhu.[12] Další jihomoravský politik KDU-ČSL Jan Grolich, na základě jehož návrhu byla oceněna hejtmanem,[11] uvedl po zveřejněném rozhovoru se Sosnarovou v internetové DVTV, že by ji už na ocenění nenavrhl a na přednášku nepozval.[13]