Jiří Svetozar Kupka

Narodil se v roce 1921 v rodině úředníka. Absolvoval v 1940 reálné gymnázium v Praze-Libni a v 1941 abiturientský kurz při Obchodní akademii v Praze na Vinohradech. V letech 1941 až 1945 pracoval jako obchodní referent u zemědělské firmy Selecta. Publikovat začal po konci druhé světové války a napsal řadu románů a televizních her o životě významných osobností české historie. Od roku 1946 se stal redaktorem časopisů vydávaných Ústřední radou družstev: Zemědělské družstevní noviny, Družstevní věstník, Spotřebitel a Nový svět.

V letech 1950–1951 byl redaktorem kulturněpolitického měsíčníku Směna v nakladatelství Mladá fronta. V letech 1950–1959 byl filmovým dramaturgem v Československým státním filmu (ČSF); z toho však rok (1952–1953) byl řidičem na stavbě Slapské přehrady. V této době vydal román z prostředí libeňských závodů Pražské jaro (1952), v němž zobrazil budovatelské nadšení mládeže na počátku 50. let. Z brigády na stavbě Slapské přehrady vytěžil román Rušné dny (1955), který se řadí k umělecky nejhodnotnějším budovatelským románům 50. let.[2]

Od října 1956 do května 1957 se s režisérem Jiřím Sequensem a kameramanem Rudolfem Miličem zúčastnil námořní cesty z Gdyně kolem Afriky na Dálný východ a Suezským průplavem zpět, kde natočili společně středometrážní dokumentární filmy „Muži na palubě“, „Hranice světadílů“ a „Země středu“ (všechny 1962).

V letech 1959–1970 byl vedoucím zahraničního oddělení Svazu československých spisovatelů. Roku 1970 začal pracovat jako topič v teplárně. Za pobytu v Německu v roce 1971 utrpěl těžký úraz s trvalými následky; čtyři roky byl v invalidním důchodu. Pak se stal spisovatelem z povolání.

V roce 1977 vydal obsáhlý román Vzpoura, v němž zpracoval skutečnou událost, vzpouru rakousko-uherských válečných námořníků deseti národností v boce Kotorské, v jejímž čele stál přerovský rodák František Rasch.[3] V 70. letech se také intenzivně rozvinula jeho spolupráce s televizí. Napsal přes dvě desítky televizních her, např. o životě Zdeňka Nejedlého (Přitažlivost země, 1978) a Bernarda Bolzana (Zákon rovnosti, 1979). Je též autorem dvou příběhů ze seriálu Třicet případů majora Zemana (Rukojmí z Bella Vista, Poselství z neznámé země). Podle scénáře epizody Rukojmí z Bella Vista pak v roce 1980 vydal i stejnojmenný román.[4]