Vítání jara

Smrtka zdobená vejdunky

Figuru Smrtky vytvářely dívky z došku a oblékaly ji do ženských šatů nebo ovinuly do hadrů, figura byla také různě zdobena, například stuhami nebo kraslicemi. Z barev se používala především bílá a černá. Poté byla nastrčena na tyč, či prostě vzata do rukou. Jinde byla dělána z tyče obalené slámou.

Smrt je vynášena z vesnice za zpěvu obřadních písní a poté vhozena do vody či do příkopu, pálena nebo zakopávána do země. Poté se všichni rozutekli a věřili, že ten kdo doběhne do vesnice poslední, do roka zemře. Součástí slavnosti bylo také koledování. Házení do vody naznačuje, že nejspíše nejde o zničení Smrti a Zimy, ale pouze o její poslaní zpět do podsvětí, do kterého je vodní tok branou.[2]

V Lužici byla smjerć oblečena do košile člověka, který ve vesnici zemřel jako poslední a závoje poslední nevěsty. Figuru nesla nejsilnější dívka a ostatní po ní házeli klacky a kameny. Někdy byla Smrt místo do vody házena na pozemek sousední vesnice, což vedlo ke konfliktům.

Na Moravě a ve Slezsku oblékali chlapci i Mařocha, mužskou figuru. Jedná se patrně o pozdější přídavek.[3]

Reliéf s vynášením Morany v Ruské ulici v Praze-Vršovicích

Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1366 kdy synoda v Praze popisuje zvyk vynášet na jaře z obce postavu, představující smrt, za doprovodu zpěvů a her ji přinést k řece, kde je za velkého křiku utopena a lidé se jí vysmívají, že už jim uškodit nemůže.[4] Ze zápisu vyplývá velká oblíbenost obyčeje, a to jak mezi laiky, tak duchovenstvem. Popěvky a rituály doprovázející tento zvyk odsoudila synoda jako pověrečné a přikázala kněžím, aby těm, jenž se ho účastní, zabránili v přístupu ke svátostem, dokud jim arcibiskup nestanoví vhodnou pokutu. Podobné zápovědi byly vydány i v roce 1384.

Z roku 1420 pochází zpráva z Polska o vynášení smrti na Bílou neděli a na konci 15. století zmínil kronikář Długosz topení model Dziewany a Marzany, které ztotožnil s římskými bohyněmi Dianou a Cererou. Zvyk také mylně spojil s kácením model po křtu knížete Měška.[5]

V 15. století se objevil pod vlivem Długosze v českých zemích názor, že se jedná o zvyk převzatý z Polska a tento názor přetrvával až do 19. století. Václav Hájek z Libočan ve své Kronice České vydané roku 1541 píše:

"Když Mieska, syn Zemanislava, knížete polského, Dobravku, dceru knížete českého sobě zasnoubil, křest svatý a s ním jméno Měčislava přijal, "tu slavné bylo učiněno hodování, lid pak obecný obojího pohlaví po malém čase, rozkázáním Měčislavový, všecky modly dřevěné spálil a kamenné do vody vmetal a křest svatý na se přijímal s velikým náboženstvím. Ještě až do dnešního dne u Veliké Polště toho na památku činí děti v Družebnú neděli, udělajíce jako obraz, nesú jej na dlúhem dřevě a někdy jej na vozečku vezú a přijdúce k vodě i tam jej uvrhnú a odtud rychle domuov běží."[6]

Postupně začala důležitost rituálu upadat a už v 19. století měl zpravidla podobu her mládeže. V Čechách byla jeho kontinuita přerušena, jeho obnově se však věnují folklórní a rodnověrské skupiny. Výjimkou jsou Suchovršice v okrese Trutnov, kde existuje nepřerušená tradice vynášení Smrti celou vesnicí, doplněná o vynášení druhé figury – Smrťáka.[1] Rituál je kontinuálně prováděn v některých oblastech Moravy, například na Přerovsku.

Součástí vynášení smrti bylo také přinášení nového léta, ozdobeného stromu podobného máji, nazývaného líto, letečko nebo májíček. V Polsku je nazývána Dziewanna. Vytváří se ze zeleného stromu či ratolesti zdobeného obarvenými vajíčky, stužkami, kokardami, řetízky, papírovými holubičkami a dalšími ozdobami především v červené a zelené barvě. Někdy je líto nahrazováno symbolickou panenkou nošenou v rukou, která se uchovávala na příští rok. Některé formy líta zase mají kulovitou podobu, což odkazuje na solární symboliku. Tento zvyk se v některých oblastech zachoval déle než samotné vynášení smrti.[7]

I přinášení léta bylo doprovázeno zpěvy. Nejstarší zaznamená forma popěvku se objevila v Hospodářském kalendáři Partliciově z roku 1617 a zní:

Tato píseň se zpívala ještě v 19. století.