Devana

Devana (polsky Dziewanna, latinsky Dzewana), též Zevana (polsky Ziewanna) je podle raně novověkých polských kronik, jejichž autenticita je nejistá, bohyně ztotožňovaná s římskou Dianou (a řeckou Artemidou).

Devana od Andreje Šiškina

Prameny

Poprvé je zmiňován kronikou Historiae Polonicae Jana Długosze sepsané v letech 1455–1480:

„ Dianu považovali podle pohanské víry za nevěstu i pannu zároveň, uctívali ji matky i panny věnci před jejími modlami.(...) Panství Lechitů vzniklo v krajině plné lesů a hájů, o kterých předci věřili, že je obývá Diana a že nad nimi uplatňuje svoji vládu, Cerera zas byla považována za matku a bohyni úrody, které ten kraj potřeboval dostatek, ty dvě bohyně zvali: Dianu v jejich jazyce Dzewanou a Cereru Marzanou a ty se těšily zvláštnímu kultu a všeobecné úctě...[1] “


Poté je zmiňována Matěj z Miechova, nejspíše inspirováným Długoszem, v Chronica Polonorum z roku 1519:

„ Dianu ctili jako Dzevanu a vzývali ji kvůli zdrženlivosti, při lovech a pro štěstí při líčení....[1] “

Poslední zmínka pochází z Kroniky Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582:

„ Dianu, bohyni lovu svým jazykem nazývali Ziewona nebo Dziewanna...[2] “

Hypotézy

V počátcích zájmu o slovanskou mytologii byla Dzewana považována za autentické božstvo. Přispěla k tomu také jedna z falšovaných glos z 19. století ve staročeském slovníku Mater Verborum která označuje tuto bohyni pod jménem Děvana jako dceru Peruna a Letnice – Latony.[3] V roce 1860 Ignác Jan Hanuš ve své studii Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů vykládá jméno této bohyně z indoevropského výrazu pro světlo, bílou barvu a čistotu[pozn. 1] a považuje ji za panenskou bohyni nebeského světla srovnatelnou s Ladou. Také ji spojuje se svátkem Hromnic.[4]

Na počátku 20. století byla božstva zmiňována polskými kronikáři, včetně Dzewany, odmítnuta Aleksandrem Brücknerem, který je považoval za různá zvolání z lidových obřadních písní mylně ztotožněných s antickými božstvy. Podle Lubora Niederleho byla Dzewana ve skutečnosti obřadní figurína objevující se ve výročních slavnostech, stejně jako déle přetrvající Marzana – Morana.[5] Že byla Dzewana známa v archaické či alespoň lidové tradici připouští také Michal Téra.[6]

V polském jsou známy taky divé ženy obývající lesy, jejichž označení dziwoźona se podobá jménu této bohyně. V lužickém folklóru je známa Dźiwica, krásná panna která v poledne či v noci běhá po lesích se smečkou chrtů, ten kdo ji potkal onemocněl a do tří dnů zemřel.[7] Dziewana je také vedle dziwizna polské označení pro diviznu.[5]

Odkazy

Poznámky
  1. později byl rekonstruován praindoevropský kořen *dyew „záře, jas, nebe“

Reference
  1. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 73.
  2. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 75.
  3. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. S. 177. Díl II., svazek I..
  4. HANUŠ, Ignác Jan. Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů. Praha: [s.n.], 1860. Dostupné online.
  5. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha: Bursík & Kohout, 1916. S. 176. Díl II., svazek I..
  6. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 77.
  7. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 120.

Literatura

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.