Sacumské povstání

Vojáci císařské armády z kumamotské posádky, kteří odolávali obléhání hradu vojskem Takamoriho Saigóa v roce 1877

Sacumský předvoj překročil hranice prefektury Kumamoto 14. února. Velitel posádky hradu Kumamoto generálmajor Tateki Tani měl k dispozici 3800 vojáků a 600 policistů. Avšak zatímco většina vojáků pocházela z Kjúšú, značný počet důstojníků byli rodáci z Kagošimy a jejich spolehlivost byla proto nejistá. Generál Tani se tedy rozhodl pro obranný boj, který zmenšoval riziko dezercí. První výstřely války byly vypáleny 19. února, když obránci hradu zahájili palbu na sacumské jednotky, které se pokoušely násilím si vynutit průchod do hradu. Hrad Kumamoto vybudovaný v roce 1598 patřil k nejlépe opevněným hradům v Japonsku, ale Takamori Saigó byl přesvědčen, že si jeho 9000 samurajů snadno poradí s Taniho málo zkušenými vojáky,[5] kteří byli ještě stále otřeseni nedávným povstáním příslušníků tajné společnosti Šinpúren ve zdejší prefektuře.

Hlavní sacumské síly dorazily 22. února, vzaly hrad do kleští a zaútočily. Boj pokračoval až do noci. Císařské jednotky byly donuceny ustoupit, přičemž přišly v zuřivém boji o vlajku 14. pěšího pluku. Nicméně přes tyto úspěchy se sacumské armádě nepodařilo hrad obsadit a její velení si začalo uvědomovat, že Taniho armáda nebude tak snadnou kořistí, jak se zprvu domnívalo. Po dvou dnech bezvýsledných útoků se sacumské síly zakopaly v na kámen zmrzlém terénu kolem hradu a pokoušely se jeho obleženou posádku vyhladovět. Pro obránce hradu byla situace o to zoufalejší, že krátce předtím, než povstání vypuklo, přišli díky požáru skladiště o značnou část zásob potravy a střeliva. Během obléhání přešla řada bývalých kumamotských samurajů na Saigóovu stranu, čímž počet jeho bojovníků stoupl na 20 000. Mezitím byli 9. března Saigō a jeho zástupci Kirino a Šinohara zbaveni svých dvorských hodností a titulů.[3]

V noci 8. dubna provedli vojáci z hradní posádky zoufalý výpad, při němž se jim podařilo učinit v řadách obléhatelů dostatečně velký průlom, jímž se podařilo dopravit obležené posádce zoufale potřebné zásoby. Jednotky císařské armády, jimž velel generálporučík Kiyotaka Kuroda, dorazily k hradu Kumamoto 12. dubna a přiměly nyní silně přečíslené sacumské síly, aby se stáhly.

Zuřivá bitva pod návrším Tabaruzaka: Vlevo jsou císařské jednotky, vpravo samurajové.

Bitva pod návrším Tabaruzaka začala 3. března, když císařské jednotky táhnoucí na pomoc posádce obleženého hradu Kumamoto narazily na rebelské síly sacumských samurajů, kteří střežili hlavní přístupovou cestu do Kumamota.[6]

Generál císařské armády Aritomo Jamagata nařídil následujícího dne frontální útok na návrší Tabaruzaka, jež se vypínalo nad cestou do Kumamota a odkud ji samurajové ovládali. Útok se protáhl v osm dní trvající bitvu, která probíhala na 10,5 km dlouhé linii, od Tabaruzaky až k Ariackému moři.[5] Tabaruzaku drželo asi 15 000 samurajů ze Sacumy, z Kumamota a z Hitojoši, proti nim stálo asi 9000 mužů 9. pěší brigády Japonské císařské armády a 1700 policistů.

V době nejprudších bojů napsal Saigó osobní dopis princi Arisugawovi, který formálně velel císařské armádě,[5] v němž zopakoval své důvody pro cestu do Tokia. Jeho dopis vypovídal o tom, že si povstání nepřál a že jeho cílem není svržení vlády, kterou pomáhal s velkým úsilím vybudovat,[7]a že hledá mírové řešení. Vláda však jednání odmítla.

Dne 8. března přistály v Kagošimě tři válečné lodě s 500 policisty a několika rotami pěchoty, jejichž úkolem bylo odříznout Saigóa od jeho základny. Vojáci s policisty zajistili zbrojnice a zadrželi sacumského guvernéra.

Generál Jamagata přikázal též vysadit za liniemi povstalců uskupení o síle dvou pěších brigád a 1200 policistů s úkolem napadnout protivníka z týlu od Jacuširského zálivu. Výsadek se bez větších problémů vylodil, načež zamířil na sever, přičemž 19. března dobyl město Mijanohara. Poté, co dostali posily, zaútočili císařští, nyní v síle 4000 mužů, na zadní voj sacumské armády a zatlačili ho zpět.

Bitva u Tabaruzaky byla jedním z nejlítějších střetnutí jihozápadní války. Císařské síly z ní vyšly vítězně, ale obě strany utrpěly těžké ztráty – na každé straně až 4000 mrtvých či raněných.

Hrad Kumamoto

Po neúspěšném pokusu dobýt hrad Kumamoto se Saigó vydal se svým vojskem na sedmidenní pochod do Hitojoši, kde se povstalci zakopali a nemajíce jinou strategii, očekávali další útok císařských jednotek. Nicméně císařská armáda byla podobně vyčerpaná jako Saigóovy síly, a proto byly další boje na několik týdnů odloženy, aby mohly dorazit posily. Po obnovení císařské ofenzivy ustoupil Saigó do Mijazaki, přičemž cestou zanechával v kopcích četné skupiny samurajů, jejichž úkolem bylo vést s nepřítelem partyzánskou válku.

Dne 24. června vytlačila císařská armáda Saigóa z Mijazaki a poté i z Nobeoky. Císařské jednotky byly vysazeny severně od Saigóovy armády v Óitě a v Saiki, takže povstalecké síly se dostaly do kleští. Saigóovo vojsko se však dokázalo z obklíčení probít. Do 17. srpna se počet Saigóových bojovníků ztenčil na 3000 mužů. Povstalci rovněž přišli o většinu moderních pušek a o veškeré dělostřelectvo.

Přeživší povstalci zaujali postavení na úbočí hory Enodake, kde byli záhy obklíčeni. Generál Jamagata, rozhodnutý, že nenechá Saigóa opět uprchnout, proti nim vyslal velké vojsko, které zbytky sacumské armády přečíslilo v poměru 7:1. Většina zbývajících povstalců se buď vzdala, nebo provedla rituální sebevraždu seppuku. Takamori Saigó však 19. srpna spálil svoje soukromé dokumenty a armádní uniformu a spolu se zbývajícími 500 věrnými samuraji proklouzl směrem na Kagošimu. I přes veškeré Jamagatovy snahy během následujících dní se jim 1. září podařilo dorazit do Kagošimy a zmocnit se hory Širojama, která se tyčí nad městem.

• 
  Bitva u Tabaruzaky
• 
  Saigóova armáda v boji s císařskými silami

Bitva o Širojamu

Opevnění císařské armády kolem Širojamy, snímek z roku 1877

Takamori Saigó a jeho zbývajících 500 věrných samurajů se stáhlo do jeho domovské Kagošimy, kde svedli svoji poslední bitvu na hoře Širojama. Jednotky císařské armády, jimž velel generál Aritomo Jamagata, a námořní pěchota pod velením admirála Sumijošiho Kawamury přečíslovaly Saigóovy samuraje v poměru 60:1. Jamagata byl přesto rozhodnut neponechat nic náhodě. Vojáci císařské armády strávili několik dní budováním propracovaného systému zákopů, hradeb a zátarasů, jež měly zabránit dalšímu průlomu. Poté zahájilo císařské dělostřelectvo podporované děly z pěti válečných lodí kotvících v kagošimském přístavu mohutnou dělostřeleckou přípravu, která systematicky ničila povstalecké pozice.

Poté, co Takamori Saigó odmítl Jamagatův dopis, v němž jej generál žádal, aby se vzdal, nařídil Jamagata 24. září 1877 provést na pozice povstalců čelný útok všemi silami. Kolem 6. hodiny ranní bylo naživu již jen 40 samurajů. Takamori Saigó byl těžce raněn. Legenda praví, že jeden z jeho nejbližších, Šinsuke Beppu, se ujal role kaišakunina neboli pobočníka a pomohl Saigóovi provést rituální sebevraždu seppuku, aby ho nepřítel nemohl zajmout. Nicméně jiné důkazy jsou s touto legendou v rozporu a dokládají, že Saigó ve skutečnosti zemřel na následky střelného zranění, načež mu Beppu odťal hlavu, aby zachoval jeho důstojnost.

Po Saigóově smrti vytasili Beppu a zbývající samurajové své meče a vyrazili z kopce k pozicím císařské armády vstříc důstojné smrti v boji. V 7 hodin ráno byli všichni sacumští samurajové mrtvi.[2][8] Jejich smrtí skončilo sacumské povstání.