Václav Lucemburský (1350–1351)

Václav Lucemburský (17. ledna 1350 Praha – 28. prosince 1351) byl třetím dítětem a prvním synem českého a německého krále Karla IV. a současně jediným dítětem jeho druhé manželky Anny Falcké.

Jeho narození znamenalo velkou změnu v nástupnictví na českém trůnu. Karel IV. totiž s ohledem na fakt, že do té doby neměl žádného syna, označil již dříve za svého následníka svého mladšího bratra Jana Jindřicha, markraběte moravského. Narození Václava situaci radikálně změnilo a Karel IV. se rozhodl tuto změnu jasně demonstrovat: nechal Václavovi ještě před dosažením prvního roku života holdovat jako budoucímu českému králi. Takový krok nebyl běžný, a protože Karel nemohl počítat s tím, že by k neobvyklé přísaze přesvědčil českou šlechtu, holdovalo kojenci mezi 31. červencem a 15. prosincem 1350 dvanáct českých královských měst. V příslušných listinách pak Karel nechal zdůraznit, že následnictví Václava vyplývá ze starého zvyku předávání dědictví v mužské linii a také z právního řádu, neboť Karlův otec Jan Lucemburský rovněž učinil svým dědicem a nástupcem svého nejstaršího syna.[1]

Tomuto aktu předcházelo také vyjednávání o budoucí manželce jedenáctiměsíčního Václava, za niž mu byla vybrána Anna Svídnická, v té době jedenáctiletá. Jednalo se o další krok Karla IV. ke scelení teritoria zemí Koruny české, neboť Anna byla neteří a dědičkou bezdětného Bolka Svídnického, panovníka Svídnicko-Javorska, posledního nezávislého slezského knížectví. Vzhledem k tomu, že v minulosti bývalo Svídnicko místem, kudy vedly nepřátelské výpady proti českým zemím, jevilo se jeho získání také jako otázka zajištění bezpečnosti státu, zvláště když Karel měl spory s polským panovníkem Kazimírem III. Souhlas Bolka Svídnického s uzavřením dědické a svatební smlouvy, podle níž měl po jeho smrti na knížecí trůn usednout Václav, se po obtížných jednáních podařilo získat v prosinci 1350.[2]

V říjnu 1350 Karel IV. vážně a dlouhodobě onemocněl, byl dokonce několik týdnů upoután na lůžko neschopen pohybu. Nejspíše šlo o následky zranění způsobeného při turnaji. Současníci si však příčiny nedokázali nijak vysvětlit a například kronikář Jindřich Taube ze Selbachu se domníval, že se jednalo o úmyslnou otravu, za níž stál Jan Jindřich, jehož panovnické naděje byly Václavovým narozením zklamány.[1]

Veškeré Karlovy plány s malým následníkem trůnu však vzaly za své 28. prosince 1351, kdy Václav zemřel, a český panovník tak zůstal opět bez mužského dědice. Krátce poté, 2. února 1353, skonala také Václavova matka, Anna Falcká. Karel IV. se vzápětí znovu oženil, a to právě s bývalou snoubenkou Václava Annou Svídnickou, čímž nakonec naplnil svůj původní záměr získání javorsko-svídnického knížectví.[3] Naděje Jana Jindřicha (a s ním i celé moravské větve Lucemburků) na český trůn,[2] které byly Václavovou smrtí znovu oživeny, pak definitivně pohasly 26. února 1361, kdy se Karlovi IV. narodil další syn, pozdější král Václav IV.[4]