Umění básnické

V prvním zpěvu básně Boileau definuje všeobecné zásady umělecké tvorby bez ohledu na použitý žánr a vypočítává vlastnosti, které musí mít básník, mezi které řadí i sebekritičnost. Zdůrazňuje, že předpokladem básnické tvorby je přirozené nadání a schopnost inspirace, pro jejich přebujelost varuje před burleskou a emfází (přehnanou změnou v realizaci řeči vznikající z emotivních pohnutek), které se rozšířily koncem baroka v polovině 17. století. Krása se musí řídit trojjediným příkazem rozumu, přírody a pravdy. Přírodu je nutno následovat v její neměnnosti a všeobecné platnosti, aby autor neupadl do zachycování nahodilého a podivného. Rovněž formu považuje za velice důležitou, protože nejde o nahodilou ani o libovolnou součást díla. Nabádá básníky, aby se soustředili na co nejlepší rýmy, ale také připomíná, že ten, kdo umí jen rýmovat nebude nikdy géniem. V tomto zpěvu také Boileau podává stručný, ale značně subjektivní přehled francouzské literatury od Villona po Malherba.[3]

Druhý zpěv se věnuje malým literárním žánrům, jako je óda (ta opěvuje „krásný chaos“), ekloga, idyla (ta má být „prostá, naivní, jemná a lahodící uchu“, ale „bez hrubých slov venkovanů“), elegie (má mít „trochu vyšší tón a dlouhý černý šat“), epigram, rondel, balada (ta je podle Boileaua hlavně „hrou rýmů“), madrigal, satirická poezie a sonet, o kterém Boileau píše, že se přes svou stručnost vyrovná velké básni.[1][3][4]

Třetí zpěv pojednává o velkých žánrech, tragédii, komedii a eposu, které se mají podle Boileaua řídit antickými vzory a pravidem tří jednot: Ale my, kterým um pravidla stále pějě, chceme, ať důvtipně snují se všechny děje a ať jen na jednom místě a v jednom dni jeden čin divadlo napětím naplní.[4] Dovolává se Racina a Molièra a zdůrazňuje přirozenost a a pravdivost uměleckého díla. Připouští ale, že pravda může někdy působit nepravděpodobně, a proto požaduje pravděpodobnost založenou na shodě uměleckého díla s představami a city čtenáře. Kritizuje zde také středověké francouzské divadlo a odmítavě se staví k uvádění náboženských látek do moderních her.[1][2]

Ve čtvrtém zpěvu dává Boileau básníkům rady. Mají být ušlechtilými a čestnými lidmi, protože verš prý vždy prozradí nízkost autora. Mají usilovně a odpovědně pracovat a nevyhledávat zisk, básníkovou odměnou má být především sláva. Kromě toho si má básník vybrat osvíceného literárního poradcem který jej poučí, kdy může překročit hranici umění.[3]

• Dílo Boileau - Œuvres poétiques/L’Art poétique ve Wikizdrojích (francouzsky)
• (francouzsky) L'Art poétique, de Nicolas Boileau - Poésie française
• (česky) Překlad Bohuslava Tablice - Knihy Google