Tankování paliva za letu

Tankování za letu je proces přečerpání paliva z jednoho letadla (tanker) do druhého během letu. Pro tyto účely se používá ve většině případů letounů a v méně častých případech bývají k doplňování paliva za letu využívány vrtulníky (pouze v konkrétních případech a za určitých podmínek).[p 1]

F-22 tankuje palivo z KC-135 Stratotanker, který využívá ráhnový tankovací systém.

HC-130P doplňuje palivo vrtulníku HH-60 Pave Hawk pomocí hadicového tankovacího systému při pátrání po přeživších po katastrofě způsobené hurikánem Rita

První tankování za letu, letouny DH-4B USAAS

Historie a vývoj

Počátky pokusů s tankováním paliva během letu sahají do roku 1920, kdy byl první pokus realizován na dvou letadlech ve formaci. Doplnění paliva za letu zvýšilo 27. května 1923 výdrž dvouplošníku DH-4B na 37 hodin.

Mezi srpnem a říjnem 1939 používaly britské aerolinky Imperial Airways konvertované letouny Handley Page Harrow společnosti Flight Refuelling Limited ke vzdušnému dotankování létajících člunů Short třídy „C“[1] Cabot a Caribou na experimentální transatlantické poštovní trase Southampton–Montréal–New York, ale tento pokusný provoz přerušilo vypuknutí druhé světové války.

V březnu 1949 se Boeing B-50A Superfortress sériového čísla 46-0010 Lucky Lady II USAF za pomoci vzdušného tankování ze strojů KB-29M stal prvním letounem, který obletěl svět bez mezipřistání.[2]

Dne 4. června 2021 prototyp T1 vyvíjeného bezpilotního tankovacího letounu Boeing MQ-25 Stingray jako první v historii úspěšně doplnil palivo za letu jinému letounu, stroji F/A-18F Super Hornet zkušební jednotky VX-23 „Salty Dogs“.[3]

Tankovací systémy

Pro čerpání paliva za letu se nejčastěji používá technika nazvaná ráhnový tankovací systém (anglicky je tento systém nazýván boom and receptacle nebo také flying boom) nebo hadicový tankovací systém (anglický název je probe and drogue). Kdysi se také používal systém čerpání z křídla na křídlo (anglicky wing-to-wing), avšak v současné době již není využíván.

Hadicový tankovací systém

Hadicový tankovací systém transportu paliva pomocí hadice se stabilizačními ploškami bývá také využíván pro svou mobilitu a vlastnosti u vrtulníků a bývá součástí různých rozšiřujících sad pro běžné typy letadel. Poprvé byl americkým letectvem použit 28. března 1948. Tuto metodu využívají například letectva těchto zemí: Francie, Indie, Kanada, Velká Británie, Rusko, Ukrajina a další bývalé země Sovětského svazu. Používají ji také letecké složky amerického námořnictva[p 2] a námořní pěchoty.

Ráhnový tankovací systém

Ráhnový tankovací systém poskytuje velké výhody díky použití potrubí pro transport paliva – umožňuje tím mnohem vyšší rychlost přečerpání paliva, nevýhodou je komplikovanější realizace a nemožnost tímto způsobem doplňovat palivo některým letounům a zvláště vrtulníkům. Tento systém zavedlo velitelství strategických sil amerického letectva, protože hadicový tankovací systém byl pro tankování velkých letounů pomalý.

Ráhnový tankovací systém patří asi mezi nejrozšířenější metodu tankování paliva za letu.^[zdroj?!] Tuto metodu využívají například letectva těchto zemí: USA,[p 3] Austrálie,[p 4] Izraele, Spojené arabské emiráty, Japonsko. Francouzské letectvo tuto metodu používá pro doplňování paliva svým letounům E-3 Sentry stroji C-135FR, ačkoliv jeho ostatní letouny využívají tankování hadicovým systémem.[p 5]

Tankovací systém z křídla na křídlo

V SSSR byly pokusy s tankováním za letu obnoveny^[ujasnit] roku 1946 a sovětské letectvo si zvolilo systém měkkého spojení z křídla na křídlo (anglicky wing-to-wing). Toto tankování probíhalo tak, že tankovaný i tankovací letoun se přiblížily s mírným převýšením a z konců křídel vypustily lanka se záchytným kováním. Po spojení lanek začal tankovaný letoun vtahovat lanka do křídla a tím vytahoval z tankeru hadici. Kování hadice se pak automaticky spojilo s rychlouzávěrem na konci tankovaného letounu. Nejdříve teklo palivo samospádem, později byla přidána čerpadla. Nejprve byly k tomuto používány Tu-2, později se používaly upravené Tu-4 a po nich Tu-16. Dobře je tankování z křídla na křídlo vidět v sovětském filmu Událost ve čtverci 36-80. Dnes se již tento systém nepoužívá.

Galerie

Atlantic C-2A USAAC pojmenovaný Question Mark doplňuje palivo z Douglasu C-1 během rekordního letu v délce 150 hodin podniknutého mezi 1. a 7. lednem 1929.
B-50 Superfortress Lucky Lady II při doplňování paliva z KB-29M během prvního non-stop obletu zeměkoule.
Tankovací ráhno pod zádí Boeingu KC-97
Victor K.2 Royal Air Force se třemi tankovacími hadicemi.[p 6]
Dva letouny Super Étendard při vzájemném doplňování paliva z podvěsného kontejneru
Vrtulník MH-60R ve visu doplňuje palivo z torpédoborce USS Mustin (DDG-89).
Il-78MKI Indického letectva doplňuje palivo stíhačkám Mirage 2000
MQ-25 Stingray, bezpilotní tanker vyvíjený pro americké námořnictvo, v rámci testů doplňuje palivo stíhačce F-35C Lightning II.

Odkazy

Poznámky

Přečerpávání paliva mezi dvěma vrtulníky bylo po technické stránce vyřešeno projektem americké námořní pěchoty již v 50. letech 20. století, ale v praxi se nerozšířilo vzhledem k tomu, že většina vrtulníků má jen omezenou nosnost, takže vzájemné tankování nepřináší dostatečný efekt. Původně vyvinutý systém byl v době války ve Vietnamu americkým letectvem adaptován pro doplňování paliva vrtulníkům z letounů C-130 Hercules, a zpočátku užíván zejména pro zvýšení doletu strojů užívaných k pátrání a záchraně.
S výjimkou námořních hlídkových P-8 Poseidon, které jsou vzhledem ke své velikosti tankovány ráhnovou metodou.
Jedná se o převládající metodu doplňování paliva užívanou letouny. Konvertoplány CV-22 Osprey a vrtulníky USAF doplňují palivo ze strojů HC-130/MC-130 Hercules pomocí pružné hadice. Tankery typů KC-10 Extender, KC-46 Pegasus a KC-135 Stratotanker modernizované v rámci projektu MPRS mohou používat obě metody tankování, což je využíváno pro doplňování paliva letounů US Navy, USMC a vzdušných sil spojeneckých zemí např. v rámci NATO.
Stroje Airbus KC-30A Royal Australian Air Force jsou vybaveny jak tankovacím ráhnem tak podkřídelními pouzdry pro hadicové tankování.
Tankovací ráhno letounů C-135FR může být vybaveno hadicovým adaptérem, a typ kromě ráhna disponuje i podkřídelními tankovacími pouzdry používajícími metodu pružné hadice.
U strojů s takovýmto uspořádáním jsou podkřídelní hadice užívány většinou pro doplňování paliva dvěma menším letounům současně, zatímco delší podtrupová hadice slouží k tankování jednoho většího letounu. Spíše výjimečně mohou být užívány i všechny tři hadice najednou.

Reference

COBHAM, Alan. Refuelling in flight. Flight. 25. dubna 1940, s. 383–385. Přepis přednášky v Royal Aeronautical Society. Dostupné online. (anglicky)
WAGGONER, Walter H. FIRST IN HISTORY; High Officials Greet the Plane as It Ends Hop at Fort Worth. The New York Times. 3. března 1949. Dostupné online [cit. 2019-03-14]. (anglicky)
KAMINKSI, Tom. Stingray refuels Super Hornet. AirForces Monthly. Srpen 2021, čís. 401, s. 19. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu tankování paliva za letu na Wikimedia Commons
Film - Automatický systém tankování vyvíjený NASA Archivováno 8. 8. 2007 na Wayback Machine

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[1] Přečerpávání paliva mezi dvěma vrtulníky bylo po technické stránce vyřešeno projektem americké námořní pěchoty již v 50. letech 20. století, ale v praxi se nerozšířilo vzhledem k tomu, že většina vrtulníků má jen omezenou nosnost, takže vzájemné tankování nepřináší dostatečný efekt. Původně vyvinutý systém byl v době války ve Vietnamu americkým letectvem adaptován pro doplňování paliva vrtulníkům z letounů C-130 Hercules, a zpočátku užíván zejména pro zvýšení doletu strojů užívaných k pátrání a záchraně.

[5] S výjimkou námořních hlídkových P-8 Poseidon, které jsou vzhledem ke své velikosti tankovány ráhnovou metodou.

[6] Jedná se o převládající metodu doplňování paliva užívanou letouny. Konvertoplány CV-22 Osprey a vrtulníky USAF doplňují palivo ze strojů HC-130/MC-130 Hercules pomocí pružné hadice. Tankery typů KC-10 Extender, KC-46 Pegasus a KC-135 Stratotanker modernizované v rámci projektu MPRS mohou používat obě metody tankování, což je využíváno pro doplňování paliva letounů US Navy, USMC a vzdušných sil spojeneckých zemí např. v rámci NATO.

[7] Stroje Airbus KC-30A Royal Australian Air Force jsou vybaveny jak tankovacím ráhnem tak podkřídelními pouzdry pro hadicové tankování.

[8] Tankovací ráhno letounů C-135FR může být vybaveno hadicovým adaptérem, a typ kromě ráhna disponuje i podkřídelními tankovacími pouzdry používajícími metodu pružné hadice.

[9] U strojů s takovýmto uspořádáním jsou podkřídelní hadice užívány většinou pro doplňování paliva dvěma menším letounům současně, zatímco delší podtrupová hadice slouží k tankování jednoho většího letounu. Spíše výjimečně mohou být užívány i všechny tři hadice najednou.

[2] COBHAM, Alan. Refuelling in flight. Flight. 25. dubna 1940, s. 383–385. Přepis přednášky v Royal Aeronautical Society. Dostupné online. (anglicky)

[3] WAGGONER, Walter H. FIRST IN HISTORY; High Officials Greet the Plane as It Ends Hop at Fort Worth. The New York Times. 3. března 1949. Dostupné online [cit. 2019-03-14]. (anglicky)

[4] KAMINKSI, Tom. Stingray refuels Super Hornet. AirForces Monthly. Srpen 2021, čís. 401, s. 19. (anglicky)