Tupolev Tu-4

Tupolev Tu-4 (v kódu NATO „Bull“) byl sovětský bombardovací letoun, který byl v SSSR okopírován podle amerických Boeing B-29 Superfortress, které za druhé světové války mezi 29. červencem 1944 až 21. listopadem 1944 po bombardování Japonska a Mandžuska skončily na území SSSR – tři stroje nouzově přistály, čtvrtý poté, co jej posádka opustila na padácích, havaroval.

Tu-4
Tu-4 v v muzeu v Moninu
Určení	bombardovací letoun
Výrobce	Tupolev
První let	19. května 1947
Zařazeno	1949
Vyřazeno	polovina 60. let
Uživatel	Sovětské letectvo Letectvo ČLR
Výroba	1949–1953
Vyrobeno kusů	847
Vyvinuto z typu	Boeing B-29 Superfortress
Varianty	Tupolev Tu-80
Další vývoj	Tupolev Tu-70 Tupolev Tu-75 Tupolev Tu-85
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V souladu se sovětsko-japonskou smlouvou byl SSSR během války v Tichomoří neutrální. Tím pádem byly bombardéry internovány a drženy, přestože Američané požadovali jejich navrácení.[1]

Šlo o letouny B-29-5-BW (s/n 42-6256), dva B-29-15-BW (s/n 42-6365 a 42-6358), a jeden B-29A-1-BN (42-93829, ten havaroval). Stalin dal Tupolevovi za úkol Superfortress „naklonovat“ a sovětský průmysl tak vyrobil 20 kopií letounu za pouhé dva roky. Tři výše zmíněné B-29 byly odvezeny do Moskvy do OKB Tupolev, kde byl jeden z nich do posledního šroubku rozebrán, druhý posloužil na různé testy a výcvik a třetí byl ponechán.[2]

Letoun Tu-4 poprvé vzlétl 19. května 1947. Stejně jako originál se potýkal se značnými problémy, které musely být postupně vyřešeny.

Stroje ve verzi Tu-4LL (letajuščaja laboratoria) byly používány k testům různých leteckých pohonných jednotek. V roce 1950 byly zahájeny zkoušky se čtyřhvězdicovým motorem Dobrynin VD-3TK o výkonu 1460 kW s protiběžnými vrtulemi. O něco později byly na Tu-4LL testovány také čtyřhvězdicový AŠ-2K/TK o výkonu 3455 kW a kapalinou chlazený hvězdicový čtyřiadvacetiválec Dobrynin VD-4K o výkonu 3161 kW. Prvním turbovrtulovým motorem zkoušeným na Tu-4LL se stala jednotka Kuzněcov TV-2 v několika verzích o výkonu až 5623 kW a její zdvojená varianta 2TV-2F o výkonu 9188 kW. Tu-4LL testovaly za letu turbovrtulové motory Ivčenko AI-20 pro Il-18, Antonov An-10 a An-12 po 2940 kW a Kuzněcov NK-4 o stejném výkonu. Tu-4LL zkoušely rovněž proudové motory, například Mikulin AM-3, jehož gondola byla spouštěna z upravené pumovnice pod trup do volného proudu vzduchu. Podobně prošly testy i jednotky Ljulka AL-5 a Ljulka AL-7, Mikulin AM-5 a AM-9, Klimov VK-3 a VK-7, Solovjov D-20P, Dobrynin VD-5 a VD-7.

Stroj se stal prvním sovětským dálkovým bombardérem, který měl schopnost nést atomové zbraně. Vyráběl se v letech 1949–1952, celkem bylo vyrobeno 847 kusů, z nichž část byla exportována do Číny.

Z Tu-4 vycházela konstrukce dopravního letounu Tupolev Tu-70 a vojenského transportního Tupolev Tu-75, které využívaly některé prvky (křídlo, ocasní plochy, pohonné jednotky) Tu-4, ale ani jeden se nedostal do výroby, stejně jako dopravní Il-18 (starší Iljušinova konstrukce s pístovými motory, vyjma typového označení nemá nic společného s pozdějším Iljušinem Il-18 Moskva), protože v té době Aeroflot pro letouny s takovou přepravní kapacitou neměl použití. Obdobně vznikal, s využitím nosného systému a motorů, nový bombardér Tupolev Tu-80, ale ten se již nedostal do výroby, stejně jako zcela nová konstrukce Tupolev Tu-85, těžký čtyřmotorový bombardér poháněný pístovými motory Dobrynin VD-4K, se vzletovou hmotností 107 000 kg a výkony srovnatelný s prvními verzemi amerického bombardéru Convair B-36. Oba stroje, tedy Tu-80 i zcela nový Tu-85, zůstaly jen v prototypu. Přednost byla dána zcela novým, úspěšným konstrukcím bombardérů s proudovými a turbovrtulovými motory, které ve výzbroji sovětského letectva letouny Tu-4 nahradily.