Handley Page Victor

Victor B1A XH588 v roce 1959

Příď stroje Victor B.2 (XL158)

Victor K.2 z 55. perutě RAF v roce 1985

Stejně jako další dva bombardéry třídy V, i „Victor“ byl navržen k průnikům do vzdušného prostoru SSSR ve velkých výškách a vysokou rychlostí. Jeho hlavní zbraní se měly stát jaderné pumy svrhované volným pádem. Předpokládalo se, že stroje třídy V poletí výše a rychleji než stíhací letouny protivníka, které by měly proti nim zasahovat.

Konstrukce firmy Handley Page byla navržena na základě specifikací B.35/46 britského Ministerstva letectví. Pro to, aby letoun dosáhl požadovaných výkonů, mělo napomoci unikátní „srpkovité“ křídlo. Tento neobvyklý tvar nosné plochy původně navrhl německý aerodynamik Dr. Gustav Lachmann a dále rozpracoval Godfrey Lee, konstruktér firmy Handley Page. Hloubka srpkovitého křídla i úhel jeho šípu se od kořene směrem ke koncům snižuje ve třech postupných krocích. Tak je zajištěno konstantní Machovo číslo podél celého křídla, nedochází ke vzniku místních rázových vln, zvyšujících celkový odpor, a takto navržený letoun má potenciál dosáhnout vysoké cestovní rychlosti. Srpkovité křídlo mělo být vyzkoušeno ve třetinovém měřítku na kluzáku HP.87 a také na modifikovaném letounu Supermarine Attacker, označovaném HP.88. Při zkouškách ale kluzák HP.87 skončil havárií už během prvního letu a než byl dokončen HP.88, tvar křídla budoucího Victoru se změnil natolik, že získaná data nebylo možné považovat za dostatečně reprezentativní. I tak ale vývojové práce na HP.80 pokračovaly natolik úspěšně, že tyto ztráty a zpoždění prakticky neměly žádný negativní vliv na program vývoje bombardéru. Také konstrukce letounu využívala pokročilé materiály – sendvič, tvořený na povrchu dvěma hliníkovými pláty a vyplněný uvnitř vlnitým plechem.

Pro letové zkoušky byly postaveny dva prototypy, které obdržely sériová čísla WB771 a WB775. Victor vypadal na svoji dobu takřka futuristicky. Byl velmi promyšleně tvarován, jeho motory se vešly do silného kořene křídla těsně k trupu, srpkovitá vodorovná ocasní plocha se zřetelně patrným záporným úhlem nastavení a naopak velkým kladným vzepětím našla své místo na vrcholu silně šípovité směrovky (ocasní plochy tvaru „T“). Na rozdíl od Valiantu a Vulcanu, v nichž měli piloti zvláštní kabiny vystupující z obrysu trupu směrem vzhůru, celá osádka Victora byla umístěna v jedné úrovni a měla tak lepší vzájemný kontakt, nehledě na výhody z hlediska aerodynamiky a více prostoru pro kabiny letců. Specialitou Victoru byla i rozměrná „vana“, umístěná pod přídí trupu letounu a sahající zhruba na úroveň náběžné hrany křídla, obsahující radiolokátor pro zaměřování cílů, příďovou nohu podvozku a také nouzové místo pro bombometčíka, s náhradním optickým zaměřovačem. Stejně jako u obou dalších bombardérů třídy V, i v případě Victoru měli vystřelovací sedačky k dispozici výhradně piloti ; trojice operátorů zbraňových systémů dostala pouze malou pyrotechnickou složí nafukované polštáře, které jim měly pomoci dostat se ze sedadel a poškozený letoun opustit vstupními dveřmi na levé straně trupu před křídlem. Pro usnadnění seskoku za vysoké rychlosti byly dveře opatřeny mohutným deflektorem. Toto řešení, použité u všech letounů třídy V, se v praxi ukázalo krajně nešťastné a zapříčinilo naprosto zbytečné ztráty na životech operátorů zbraňových systémů.

První prototyp Victoru, sériové číslo WB771, vyrobila továrna Handley Page v Radlettu. Po ukončení zkoušek vybavení byl stroj částečně demontován a po silnici přepraven na letiště RAF Boscombe Down k letovým testům. Transport vyžadoval použití buldozerů, které vytvořily nové úseky silnic okolo překážek. Části letounu byly zakryty dřevěnou konstrukcí a plachtami s nápisy „GELEYPANDHY/SOUTHAMPTON“, což mělo vyvolat dojem přepravy lodního trupu. Slovo GELEYPANDHY vzniklo jako anagram z „Handley Page“, písmomalíř se ale během práce dopustil chyby a zaměnil A za druhé písmeno Y.[1]

Prototypy HP.80 zaujaly dobrými výkony, ale současně se u nich projevilo mnoho drobných nedostatků v konstrukci, které vedly dokonce ke katastrofě stroje WB771 v červenci 1954. Zavěšení ocasních ploch pouze ve třech bodech neodolalo provoznímu zatížení, ve skutečnosti podstatně vyššímu, než konstruktéři předpokládali na základě výpočtů. Směrovka s výškovkou se za letu odlomila a letoun havaroval, přičemž celá osádka zahynula. Navíc, oba prototypy byly „těžké na ocas“, což se narychlo vyřešilo přidáním zátěže do přídí letounů. Sériové Victory měly z téhož důvodu prodlouženou příď. Tak se navíc posunuly únikové dveře operátorů zbraňových systémů do bezpečnější pozice, dál od vstupních kanálů motorů a křídla letounu. Ocasní část pak byla uchycena ve čtyřech bodech, což zajistilo dostatečnou pevnost spojení.

Victor byl zařazen do služby jako poslední z bombardérů třídy „V“ a také jako poslední ze služby vyřazen, devět let po posledním Avro Vulcan (Ačkoli Vulcany sloužily déle v roli bombardérů.) Bojově létaly Victory během války o Falklandy (1982) a Války v Perském zálivu (1991) jako stroje pro doplňování paliva za letu. Jediné ofenzivní bombardovací mise typu HP Victor uskutečnily dva stroje verze B.1A během konfliktu na Borneu, který probíhal v letech 1962-66.

Victor K.2 v roce 1993

Pohled zdola na Victor K.2

HP Victor zůstává jedním z nejtěžších letounů, které kdy překročily rychlost zvuku (Ačkoli vždy to bylo při klesání.)

1. června 1956 sériový Victor XA917, řízený zkušebním pilotem Johnny Allamem, neočekávaně překonal zvukovou bariéru poté, co za režimu vysokého výkonu motorů Allam zlehka potlačil stroj do klesání. Palubní přístroje ukázaly dosažení Machova čísla 1.1, současně i pozorovatelé v prostoru Watford – Banbury zaslechli sonický třesk.[2] Tehdy byl Victor největší letoun, který dosáhl nadzvukové rychlosti.[3]

Mnohem drsnějším způsobem prokázal své nadzvukové schopnosti Victor, používaný k testům střely Avro Blue Steel na základně Woomera v Austrálii v období 1957–1965. Během rutinního letu došlo k poruše pravého rychloměru, který ale krátce ukazoval hodnotu Mach 1.03. Victor nebyl oficiálně navržen a schválen k nadzvukovým letům, proto systém automatické stabilizace poté, co obdržel uvedenou hodnotu z porouchaného rychloměru, převedl stroj do stoupání, aby tak letoun zpomalil. Současně i piloti se po kontrole dalších dvou rychloměrů v kokpitu rozhodli raději snížit rychlost přitažením řízení. Dva souhlasné zásahy vyústily do nebezpečného přetažení letounu, které vedlo až ke ztrátě vztlaku. Přetížení skokem kleslo z +5G na –3G, daleko za konstrukčními limity draku. Bombardér přešel do nekontrolovatelné ploché vývrtky za nadzvukové rychlosti a během dvaceti sekund klesl z výšky 46 000 stop (asi 13 800 m) do pouhých 16 000 stop (4 800 m). Naštěstí měl jeden z letců zkušenosti jako testovací pilot a napadlo jej vypustit brzdící padák, normálně používaný ke zpomalení po přistání. Padák se otevřel, ale během několika sekund došlo k jeho odtržení od letounu. I tak ale zapůsobil dostatečně velkou odporovou silou, aby spolu s energickým potlačením řízení oběma piloty umožnil převedení Victoru do vodorovného přímého letu a posléze i bezpečné přistání. Je třeba si uvědomit, že celý pád stroje o hmotnosti 80 tun se odehrál za méně než minutu a na palubě po celou dobu byla plně natankovaná střela Blue Steel.

• Prototypy, postaveny dva kusy.

• Victor B.1 – Strategický bombardovací letoun. Postaveno 50 kusů.

• Victor B.1A – Verze B.1 dovybavená radarem Red Steer a prostředky elektronického boje (ECM). Vzniklo 24 kusů přestavbou z B.1

• Victor B.1A (K.2P) – Stroje pro doplňování paliva za letu, vybavené dvěma tankovacími hadicemi. 6 letounů vzniklo konverzí z B.1A.

• Victor BK.1 – Stroj pro doplňování paliva za letu, se třemi tankovacími hadicemi. Po demontování bombardovacího vybavení přeznačen jako K.1. 11 letounů vzniklo konverzí z B.1.

• Victror BK.1A - Obdoba BK.1, později značen K.1A. 14 kusů vzniklo konverzí z B.1A.

• Victor B.2 – Strategický bombardér. Postaveno 34 strojů.

• Victor B.2RS – Letoun upravený pro nesení střely Avro Blue Steel, s motory Rco.17 Conway 201. Vzniklo 21 kusů konverzí z B.2.

• Victor B(SR).2 – Letoun pro strategický průzkum. Konvertováno 9 strojů z verze B.2.

• Victor K.2 – Stroje pro doplňování paliva za letu.

Přistávající Victor u Yeoviltonu, 1984

• Velká Británie (RAF)
  • 10. peruť RAF Pouze B.1
  • 15. peruť RAF Pouze B.1
  • 55. peruť RAF Verze B.1, K.1, K.2
  • 57. peruť RAF Verze B.1, K.1, K.2
  • 100. peruť RAF Pouze B.2
  • 134. peruť RAF
  • 139. peruť (Jamaica) RAF Pouze B.2
  • 214. peruť RAF Pouze K.1
  • 543. peruť RAF Pouze B(SR).2
  • 232. OCU (Operational Conversion Unit RAF – Jednotka pro operační výcvik a přeškolování)
  • Radar Reconnaissance flight – Letka radarového průzkumu na základně RAF Wyton.

Victor XL231 Lusty Lindy, 2011

Victor XM715 Teasin' Tina, 2008

K roku 2007 se dochovalo pět kompletních Victorů, k tomu několik málo předních částí trupu s kabinou. Všechny jsou na území Velké Británie. Podle data výroby uvádíme :

Victor B.1A

• XH648 – Letoun verze B.1A v Imperial War Museum Duxford, Cambridgeshire. Jediný dochovaný stroj verze B.1 a současně jediný letoun s vybavením pro bombardování (Jasně viditelná jsou vrata pumovnice a pozice bombometčíka se zaměřovačem v proskleném výstupku pod přídí.)

Victor K.2

• XH672 - „Maid Marion“ – V Muzeu Royal Air Force na základně Cosford, Shropshire, v expozici věnované studené válce.
• XH673 – U vstupu na základnu RAF Marham, Norfolk. Připomínka poslední základny, z níž Victory vzlétaly.
• XL231 - „Lusty Lindy“ – V Yorkshire Air Museum, York. Prototyp konverze B.2 na K.2.
• XM715 - "Teasin' Tina" / "Meldrew" – V British Aviation Heritage Centre, Bruntingthorpe, Leicestershire

Letouny dostaly jména a malby na přídě nose art během Války v Zálivu, 1991. Z nich XL231"Lindy" a XM715 „Tina“ jsou udržovány v částečně použitelném stavu. Během významných výročí mohou být spouštěny jejich motory a osádky provádí rychlé pojíždění, zakončované brzděním pomocí vypuštěného padáku.

Letoun HP Victor si zahrál roku 1962 významnou roli v britském filmu „The Iron Maiden“. Několik záběrů předvádí pojíždění, vzlet, průlet a přistání s vypuštěním padáku. Ačkoli se jedná ve skutečnosti o bombardér, ve filmu představoval nadzvukový transatlantický dopravní letoun budoucnosti. Michael Craig hraje konstruktéra letounu, jehož největší láskou je jeho parní lokomotiva (Originální Fowler R3 z roku 1920, v roce 2007 stále v provozu.), a Alan Hale vystupuje jako ředitel aerolinek – potenciálního kupce letounu.