Tasemnice bezbranná

Proglotid (článek) tasemnice bezbranné

Tělo tasemnice se skládá ze skolexu (hlavičky) a vlastního těla tvořeného přibližně 1000–2000 proglotid (články). Na skolexu jsou čtyři přísavky a oproti Taenia solium zde chybí rostellum s háčky. Dosahuje délky nejčastěji 3–5 metrů, maximálně 12 metrů.[4] Jeden článek (proglotid) je 0,5 cm široký a 1–2 cm dlouhý. Proglotidy procházejí určitým vývojem, přičemž proglotidy lokalizované blíže skolexu jsou nezralé, naopak na konci těla tasemnice jsou již články plně zralé s vajíčky. Každý článek představuje samostatnou reprodukční jednotku, jež obsahuje samčí a samičí pohlavní orgány (hermafrodité). Zralý článek obsahuje asi 50 000 – 80 000 vajíček. Děloha T. saginata se rozštěpuje do 12 až 32 větví, což je jeden z hlavních diagnostických znaků pro odlišení od T. solium. Podobně jako u ostatních tasemnic, T. saginata nemá vyvinuté střevo ani ústa, chybí tedy klasická trávicí soustava. Potravu přijímá povrchem těla přes tegument. Vajíčko měří 20–50 µm a obsahuje larvu zvanou onkosféra. Vajíčka všech zástupců rodu Taenia jsou morfologicky neodlišitelná. Larvální stádium, které se nachází v kosterní svalovině mezihostitele se označuje jako cysticerkus, nebo také boubel či uher. Morfologicky se jedná o oválný, měchýřkovitý útvar, transparentní až mléčné barvy, o velikosti 5–10 mm, vyplněný čirou tekutinou a obsahujicí jeden skolex.[5] Po určitém období cysticerkus odumírá, vazivovatí a kalcifikuje.

Vývojový cyklus Taenia saginata

Dospělé tasemnice žijí v tenkém střevě člověka. Zralé články s oplodněnými vajíčky se postupně oddělují od těla tasemnice a odcházejí samovolně nebo s faeces do vnějšího prostředí. Vajíčka se uvolňují z dělohy článku již ve střevě nebo až ve vnějším prostředí z uschlého článku. Mezihostitel (skot) se nakazí pozřením vajíček nebo celých článků. V duodenu mezihostitele se larva uvolní z obalu vajíčka a penetruje stěnou střevní do krevního oběhu (případně lymfatického), kterým jsou onkosféry rozneseny do všech orgánů, především do svaloviny. Ve svalové tkáni se z ní zhruba za 10 týdnů vyvine boubel (cysticercus bovis). Cysticercus je složen z jednoho skolexu invaginovaného do měchýřku. Definitivní hostitel (člověk) se nakazí pozřením tepelně neupraveného hovězího masa (např. tatarský biftek, krvavý steak) s boubelemi.[5][6] Ve střevě definitivního hostitele se skolex přichytí a vyvine se v dospělého jedince. Dospělá tasemnice může bez použití léčby žít ve střevě člověka řadu let, pravděpodobně až 20–25 let.[6]

Celý vývojový cyklus a šíření parazita vždy úzce souvisí se zemědělským prostředím. Často jsou nakaženi právě pracovníci v zemědělství, kteří jsou následně zdrojem infekce pro skot. K přenosu dochází buď přímou fekální kontaminací krmiv a stájí skotu infikovanými jedinci, nebo nepřímou kontaminací pastvin a vody z lidských fekálií (např. hnojení, nedostatečné čištění odpadních vod). Vzhledem k obrovskému počtu vylučovaných vajíček produkovaných z jedné tasemnice, stačí jeden infikovaný člověk k zamoření celého chovu skotu.[6]

Scolex (hlavička) tasemnice bezbranné

Tasemnice bezbranná patří do významného rodu Taenia, jež zahrnuje ještě další dvě tasemnice parazitujicí u člověka a to je T. asiatica a T. solium. Dle posledních poznatků je T. saginata velmi blízká s druhem T. asiatica, který se vyskytuje v jihovýchodní Asii. Původně se řadila T. asiatica jako poddruh T. saginata, dnes se již považuje za samostatný sesterský druh.[6][7] Zatímco T. saginata se vyskytuje po celém světě a její vývojový cyklus je vázán na přežvýkavé sudokopytníky, T. asiatica lze najít pouze v jižní a východní části Asie a mezihostitelem tohoto druhu je prase domácí či divoké, ale i další zvířecí druhy.[7] Relativně více fylogeneticky vzdálená je tasemnice dlouhočlenná, jejíž mezihostitelem je opět prase. T. solium je však považována za nejnebezpečnější tasemnici pro člověka vůbec právě kvůli tomu, že způsobuje neurocysticerkózu člověka.[6]

Vztah člověka a těchto tří druhů tasemnic sahá daleko do minulosti, ještě do období prvních předků lidí v Africe. Je také důkazem toho, že předchůdci lidí na Africkém kontinentě se živili masem. Domestikace skotu a prasat před 10000 lety však způsobila rozšíření tasemnic Taenia spp. do všech částí světa.[6] Vajíčka tasemnic Taenia spp. byly identifikovány ve stolici lidí v období neolitu. Není však zřejmé, zda se jednalo o tasemnici bezbrannou či dlouhočlennou.[8]

Tasemnice bezbranná se vyskytuje po celém světě. Nejvyšší prevalence je v rozvojových zemích. Mezi oblasti s nejvyšší prevalencí u lidí patří oblasti Centrální a Východní Afriky, země jako je Etiopie, Demokratická republika Kongo a Keňa. Hyperendemická oblast je také v Kavkazském regionu a státech bývalého Sovětského svazu ve Střední Asii. Z Evropských států je taenióza nejvíce rozšířená v oblastech kolem Středozemního moře. Například v některých částech Srbska a Černé Hory byla hlášena až 65% prevalence u dětí.[9]

Na území ČR se výskyt taeniózy lidí i cysticerkózy skotu zhruba od 70. let 20. století stále snižuje. Zatímco v letech 1976–1985 záchyt uhřivosti v ČR nepřesahoval 2 %, v roce 2000 celorepublikový průměr uhřivosti skotu nebyl vyšší než 0,2 %. Za období 1983–1988 bylo v ČR nakaženo tasemnicí bezbrannou celkem 2 360 lidí, v letech 1992–1994 to bylo jen 315 případů.[10] V roce 2011 bylo diagnostikováno v celé ČR 9 případů taeniózy lidí[11], v roce 2012 pouze 6 případů[12].

Lékem volby proti tasemnici bezbranné je praziquantel, dále se používá niklosamid.[14] Přestože dle jedné studie může být i albendazol účinný při podání 400 mg po dobu 3 dnů[15], je doporučován spíše k terapii neurocysticerkózy.[14] Světová zdravotnická organizace, jakož i další medicínská literatura, doporučují nejčastěji jednorázové podání praziquantelu v dávce 5–10 mg/kg.[16][17] Pro potvrzení úspěšnosti léčby je nutné provést kontrolní vyšetření stolice po 1–3 měsících od aplikace.[17]

Nařezání srdce a posouzení vzhledu svaloviny myokardu patří k nedílné součásti veterinární prohlídky na jatkách s cílem zjistit přítomnost cysticerků (na obrázku srdce prasete bez patologických změn).

Preventivní opatření před infekcí T. saginata u lidí spočívá především na veterinární prohlídce poráženého skotu, tepelné úpravě hovězího masa či jeho mražením. Chovaný skot lze chránit před infekcí vajíčky tasemnice především důsledným čištěním odpadních vod a zamezením kontaminace pastvin, prostorů chovu a krmiv pro skot lidskými fekáliemi.[18] Vakcína pro skot je ve vývoji.[19]