Sven Hedin

Jako patnáctiletý zažil Sven Hedin ve Stockholmu triumfální návrat polárníka Adolfa Erika Nordenskjölda z prvního úspěšného proplutí Severovýchodním průjezdem. Od té chvíle toužil stát se objevitelem. Studie u německého zeměpisce a sinologa Ferdinanda von Richthofen v něm vzbudily obdiv k Německu a posílily rozhodnutí podniknout výpravy do Střední Asie a zahladit poslední bílá místa na mapě Asie. Po promoci, a když ovládl četné jazyky a nářečí a podnikl dvě cesty Persií, neuposlechl rad Ferdinanda von Richthofen, aby pokračoval ve studiích zeměpisu a obeznámil se s metodami zeměpisného výzkumu; proto musil později hodnocení výsledků svých expedic přenechat jiným učencům.

Hedinova rezidence v letech 1935–1952 ve Stockholmu

Ve třech odvážných výpravách do hor a pustin Střední Asie v letech 1894 až 1908 zmapoval a probádal do té doby neznámá území Východního Turkestánu (dnešní Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) a Tibetu. Při návratu do Stockholmu roku 1909 byl uvítán stejně triumfálně jako Adolf Erik Nordenskjöld. Roku 1902 se stal doposud posledním Švédem z královského domu, který byl povýšen do šlechtického stavu, a stal se koryfejem Švédska. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení Nobelových cen.

Záznamy ze svých výprav položil základy přesné mapy Střední Asie. Byl světoznámý dík své vědecké dokumentaci a populáním cestopisům s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami, dík dobrodružným článkům pro mládež a dík přednáškovým turné v cizině. Jako znalec Turkestánu a Tibetu získal přístup k evropským a asijským panovníkům a politikům, a tudíž i k zeměpisným a učeným společnostem, jež usilovaly získat jeho exkluzivní znalost mocenského vakua Střední Asie prostřednictvím řádů, briliantových křížů, zlatých medailí, čestných doktorátů a okázalých recepcí, jakož i logistickou a peněžní podporou jeho expedic.

S pompou byl Sven Hedin přijat v roce 1890 u krále Oskara II., téhož roku u šáha Násiruddína, v roce 1896 u cara Mikuláše II. Alexandroviče od roku 1898 vícekrát u císaře Františka Josefa I., v roce 1902 u místokrále Indie George Nathaniela Curzona, v letech 1903, 1914, 1917, 1926, 1936 u císaře Viléma II., v roce 1906 u místokrále Indie Gilberta Johna Elliot-Murray-Kynynmounda, v letech 1907, 1926, 1933 u devátého pančhenlamy, v roce 1908 u císaře Mucuhita, v roce 1910 u papeže Pia X., téhož roku u Theodorea Roosevelta, v roce 1915 i později u Paula von Hindenburg, v letech 1929 a 1935 u Čankajška, v letech 1935, 1939 a dvakrát roku 1940 u Adolfa Hitlera.

Sven Hedin byl a zůstal mužem 19. století: i ve 20. věku lpěl na představách a způsobu jednání století minulého. Nebyl s to vnímat zásadní společenské a politické změny 20. věku a uzpůsobit se jim. Eric Wennerholm o tom píše (str. 142n.): S novým Švédskem nepřišel Hedin nikdy do styku: emigrace, vzestup dělnického hnutí a odborů, vzrůstající industrializace a národní obrození mu byly cizí, pro požadavky všeobecného hlasovacího práva a především demokracie v říšské vládě neměl pochopení… Hedin byl skrz naskrz roajalista, byl proti sněmovně, byl nacionalista a militarista, neboť věřil, že jen ta země, jež je odhodlána bránit se do poslední kapky krve, je hodna své svobody.
Z obavy o bezpečnost Skandinávie se coby člen Švédské akademie válečných věd zasadil o stavbu válečné lodi Sverige.

Mapka zobrazující jednotlivé Hedinovy expedice

Obecně řečeno se Sven Hedin obdivoval Německu. Byl pangermanistou, velké Německo pro něj představovalo záruku před zničením Germánů Slovany^[zdroj?]. Od roku 1936 byl v čilém kontaktu s předními představiteli Třetí říše včetně Adolfa Hitlera. Z vlastního zájmu a s pomocí vysoce postavených nacistických úředníků procestoval v letech 1935 a 1936 Německo (při té příležitost zavítal též do Československa – byl v Praze, Karlových Varech, Ústí nad Labem a v Brně – a do Rakouska) a ze svých cest sepsal knihu, v níž k nacistickému Německu projevoval otevřený obdiv. Z dochované korespondence je zcela zřejmé, že si během celé války byl plně vědom dopadů nacistické politiky na obyvatelstvo, včetně obyvatelstva židovského. Věděl o deportacích do koncentračních i vyhlazovacích táborů a mlčky s nimi souhlasil.^[zdroj?] Ani po válce se od své předválečné a válečné činnosti nijak nedistancoval, naopak se k ní hlásil: v roce 1949 vydal další knihu, v níž se snažil své smýšlení částečně ospravedlnit. Z korespondence však vyplývá, že mnoho informací sám zatajil či zkreslil.