Skandinávie

Skandinávie je osídlena řídce a nerovnoměrně, hustota osídlení obecně klesá směrem k severu a do vnitrozemí. Nejjižnější části (Dánsko, jih Švédska a Norska) jsou osídleny poměrně hustě. Území Skandinávie zasahuje až k severnímu polárnímu kruhu, díky Golfskému proudu má však relativně (vzhledem k jiným světovým oblastem v těchto zeměpisných šířkách) mírné podnebí. Většina skandinávských hor má podnebí horské tundry. Nachází se zde množství jezer a morén, které představují pozůstatky poslední doby ledové.

Převážnou většinu lidské populace Skandinávie tvoří Skandinávci, potomci několika severogermánských kmenů, které původně obývaly jižní část Skandinávie a dnešní severní Německo. Příslušníci těchto kmenů používali germánské jazyky, které se vyvinuly do staré severštiny, a v raném středověku byli známí jako Seveřané. Severská kultura tohoto období je často spojována s Vikingy.

V odlehlých severních oblastech Norska a Švédska žijí Sámové, malý národ ugrofinského původu (příbuzný Finům).

Na konci raného středověku se různá drobná království a náčelnictví spojila do tří království, Dánska, Norska a Švédska. Norsko bylo po mnoho století pod nadvládou Dánska, po jistou dobu existovala i unie všech tří zemí (Kalmarská unie).

Ve Skandinávii byla rozvinuta severská mytologie, jež byla pozůstatkem germánského pohanství. Ve středověku pak skandinávské země přijaly křesťanství. V 16. století se zde prosadila reformace, od té doby zde dominují luteránské církve (Švédská církev, Norská církev, Danská církev, Islandská církev, Faerská církev, Finská církev). Od konce 20. století vlivem migrace vzrůstá zastoupení islámu.

Dnešní jazyky dánština, norština a švédština tvoří nářeční kontinuum a jsou mezi sebou vzájemně srozumitelné. Norština má dvě poměrně odlišné spisovné varianty – bokmål (blízký dánštině) a nynorsk (bližší islandštině a faerštině).