Skandinávská měnová unie

Skandinávská měnová unie (švédsky Skandinaviska myntunionen, dánsky Skandinaviske møntunion, norsky Skandinaviske myntunion) byla měnová unie mezi Švédskem a Dánskem od roku 1873. Norsko, které bylo sice v personální unii se Švédskem, ale zároveň mělo plnou vnitřní autonomii, se zpočátku rozhodlo do unie nevstoupit. V roce 1875 však svoje stanovisko změnilo a vyrovnalo váhu vlastních mincí s mincemi Dánska a Švédska a stalo se třetím členem unie.[1]

švédská mince 2 koruny

dánská mince 2 koruny

Nově zavedená koruna přijala systém zlatého standardu a jako peněžní jednotka byla navázána na zlato v pevném poměru:

Zlatý standard v této době uplatňovalo i Spojené království a Německé císařství, která představovala nejvýznamnější obchodní partnery skandinávských zemí. Kromě toho ve většině států na jihu a východě Evropy kolovaly zlaté a stříbrné mince Latinské měnové unie taktéž podložené zlatem. Za této situace byly skandinávské státy nuceny přijmout novou stabilní měnu založenou na stejném základu.[3][4]

„Skandinávská koruna“ (švédsky krona, dánsky krone, norsky krone) byla platidlem i na Islandu, Grónsku a Faerských ostrovech, které byly součástí Dánska. V Dánsku se před zavedením koruny používal rigsdaler, ve Švédsku riksdaler a v Norsku speciedaler. Koruna byla zavedena ve směnném kurz 1 koruna = ½ dánského rigsdaleru = 1 švédský riksdaler = ¼ norského speciedaleru.

Každý stát vydával své vlastní koruny separátně, jednotlivé měny (dánská, švédská, norská) byly přijímány po celém území unie. V roce 1905 personální unie mezi Norskem a Švédskem zanikla, měnová unie ale pokračovala dál. Měnová unie zanikla během první světové války, když v roce 1914 Švédsko vypovědělo závazek dodržovat pevný směnný kurz mezi měnami ostatních zúčastněných států. To mělo za následek, že volný oběh dánských a norských měn na švédském území skončil. Každá země i nadále používá korunu jako svou měnu, ale od roku 1914 už nebyly mezi sebou spojeny pevným kurzem 1:1.[5]