Latinská měnová unie

Latinská měnová unie byla měnová unie, která existovala v letech 1865 až 1927 a spočívala ve stanovení obsahu stříbra v jedné minci každé členské národní měny na 4,5 gramu, případně obsahu zlata v jedné minci každé členské národní měny na 0,290322 gramu, poměr zlata ke stříbru byl tedy 1:15,5.[1] Součástí dohody zároveň byla vzájemná volná směnitelnost všech členských měn v poměru 1:1. Mince byly vydávány v hodnotách 0,5, 1, 2, 5, 10, 20, 50 a 100 jednotek (ve Francii, Belgii, Švýcarsku franky, v Itálii liry, v Řecku drachmy).

5 švýcarských franků

20 francouzských franků

Unii založily v roce 1865 Druhé Francouzské císařství, Italské království, Belgické království a Švýcarská konfederace. V roce 1868 se oficiálně přidalo Řecké království.[2][3] Své národní měny dle standardu této měnové unie používaly i Španělské království, Rumunské království, Srbské království, Bulharské knížectví, Venezuela a San Marino, třebaže nebyly oficiálními členy unie.

Unie byla oficiálně rozpuštěna 1. ledna 1927 po vystoupení Třetí francouzské republiky a Belgického království roku 1926.