Rudolf Dušek

Narodil se v Praze-Nuslích v katolické rodině.[4] V letech 1928-1936 navštěvoval arcibiskupské gymnázium v Praze-Bubenči.[1] Po maturitě v roce 1936 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova.[4] Po dvouletém noviciátu v Benešově absolvoval tříleté studium filozofie na jezuitském Filozofickém institutu v Benešově. V roce 1941 odešel na velehradské gymnázium, kde se stal prefektem nejmladších chlapců[3] a zároveň je vyučoval latině.[4]

V letech 1942-1944 studoval teologii v Praze. Univerzita byla tehdy už zrušena a jezuitský dům obsazen. Mladí jezuitští studenti se proto odstěhovali na Strahov k premonstrátům, kde pokračovali ve svém studiu pod vedením několika starších spolubratrů. Na některé předměty studenti docházeli na diecézní učiliště u františkánů při kostele Panny Marie Sněžné. Mezi přednášejícími byli i známí profesoři Jan Merell, Konůpek a Václav Bogner.[3] Po dvouletém studiu teologie byl na Strahově 22. července 1944 zatčen gestapem. Byl nejprve vyslýchán a uvězněn v Praze na Pankráci.[4] Poté byl poslán do koncentračního tábora v Terezíně.[1] V soudním spise byl u jeho jména zápis RU (něm. Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí). Život mu zachránilo jen to, že již po roce věznění v Terezíně skončila II. světová válka.[3][4]

Po návratu z Terezína se léčil na skvrnitý tyfus a revmatismus.[4] Udělal si rychlokurz angličtiny a v prosinci 1945 odjel do Anglie, kde na Heythrop College u Oxfordu dokončil studia teologie.[3][4] V Anglii[5] byl také 12. září 1946[1][3] vysvěcen na kněze. Po roce se vrátil do Československa a žil v jezuitské koleji při kostele sv. Ignáce v Praze.[5] V letech 1947-1950 studoval latinu a historii[4] na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.[5] Zároveň se staral o Mariánskou družinu studentů a s jezuitským spolubratrem Adolfem Kajprem chodil do kroužku vysokoškolských studentů klasické filologie.[4]

V době konání akce „K“ se připravoval na zkoušky, a tak se mu podařilo vyhnout se internaci. Zhruba dva měsíce se ukrýval u příbuzných a známých, kteří zatím připravovali jeho odchod do zahraničí. Dne 10. června 1950 odjel do Plzně, kde byl na nádraží při náhodné perlustraci zatčen. Více než dva měsíce vydržel i přes fyzický a psychický nátlak zapírat. Doznání učinil až v srpnu 1950. Proces se konal ve dnech 17. – 18. ledna 1951 před Státním soudem v Praze. Byl odsouzen pro trestné činy velezrady, vyzvědačství[5] ve prospěch Vatikánu[4] a účastenství na podvodu (výměna fotografií v jeho vysokoškolském indexu) na 12 let odnětí svobody a řadu vedlejších trestů. Spolu s ním bylo odsouzeno dalších šest osob, které se „provinily“ tím, že mu poskytly pomoc. V letech 1952–1954 prodělal ve vězení recidivu tuberkulózy (poprvé onemocněl v době, kdy byl nacisty vězněn v Terezíně).[5] Při jedné amnestii mu byl sice trest milostivě snížen na 11 a půl roku,[3] ale propuštěn byl až z Mírova, kde prožil osm let svého věznění, na velkou amnestii začátkem května 1960. V komunistickém žaláři se setkal s velkými osobnostmi tehdejší církve, s františkánem Janem Evangelistou Urbanem, s řeckokatolickým biskupem Vasilem Hopkem, který byl později blahořečen, s teologem Otou Mádrem nebo dominikánem Reginaldem Dacíkem.[4]

Po propuštění mu nebylo dovoleno vykonávat kněžské povolání[4] a byl nadále sledován Státní bezpečností, která na něho vedla svazek až do 27. července 1984, kdy byl svazek ukončen a uložen do archivu.[5] V letech 1960-1968[4] pracoval v družstvu Drutěva. Později se stal vedoucím v chráněné dílně pro invalidní mládež.[1] Soukromě se věnoval defektologii. Pro zvýšení kvalifikace absolvoval i dvouleté studium sociální práce, které tehdy zřídil Magistrát hlavního města Prahy.[4]

Po pražském jaru[1] v roce 1968 dostal „státní souhlas“ k vykonávání duchovní služby a několik měsíců působil v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí a potom krátce v Košířích. Ještě v témže roce přešel do Ústavu sociální péče v Horním Maxově, kde působily jako ošetřovatelky Anglické panny, a pak do Leontýna u Křivoklátu, kde byly sestry boromejky.[4] V roce 1971 působil na mariánském poutním místě v Dolním Ročově[1] u sester voršilek, které pracovaly jako zdravotní sestry v dětské psychiatrické léčebně. Působil i v místní duchovní správě a také v okolních farnostech.[4]

V letech 1990-1992 byl správcem děkanství v Lounech.[1] V roce 1992 přešel do Bohosudova, kde se otevíralo znovu založené biskupské gymnázium, aby tam zasedal v komisi při přijímacích zkouškách.[4]

V září 1993 odešel do Kolína, kde působil však jen krátce.[1] V prosinci 1993 se pak přemístil do Prahy ke kostelu sv. Ignáce. Pracoval na provincialátě[4] jako sekretář[1] a v duchovní správě. Od roku 1994 se věnoval dvěma Mariánským družinám a inicioval založení Společenství křesťanského života (SKŽ).[4] V letech 1995 - 1999 působil jako socius provinciála, pak do roku 2004 jako archivář a redaktor provinčního zpravodaje.[1] I když od roku 2004 byl již odpočinku v pražské jezuitské komunitě, sloužil v kostele sv. Ignáce. Nadále vedl mariánské družiny a společenství křesťanského života a zajížděl do Kolína vyučovat v noviciátě a vypomáhat v duchovní správě v Křečhoři.[1]

V posledních letech svého života byl již v domácím léčení, ale dokud mohl, denně sloužil mši svatou. Zemřel 29. února 2012.[4] Poslední rozloučení s ním se konalo ve středu 7. března 2012 ve 13 hodin v pražském jezuitském kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Obřady posledního rozloučení vedl pražský světící biskup Karel Herbst, kněží z blízka i z dáli, řeholní spolubratři v čele s provinciálem Františkem Hylmarem a asi čtyři stovky věřících.[3]