Robert Vobrátilek

Narodil se 2. června 1886 v Chocni v rodině železničáře Františka Vobrátilka. Obecnou školu absolvoval v Chocni a poté studoval na gymnáziu ve Vysokém Mýtě. V roce 1906 ukončil středoškolské studium a dál pokračoval ve studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy[2] v Praze. V roce 1909 nastoupil do školy rezervních důstojníků při 98. pěším pluku v Josefově jako jednoroční dobrovolník. V roce 1911 zakončil univerzitu dvěma státními zkouškami. V roce 1912 se oženil a působil jako redaktor časopisu "Východočeský kraj" ve Vysokém Mýtě.

Jako rezervní důstojník nastoupil koncem července 1914 v důsledku mobilizace k určeném vojenskému útvaru[3]. Koncem roku 1914, již v hodnosti poručíka byl jako velitel roty C. k. pěšího pluku č.36 vyslán na ruskou frontu. V květnu následujícího roku se dostal v "Sinavě", v Haliči do ruského zajetí. Jeho poslední pobyt v zajetí byl ve vesnici "Msensk", v Orlovské gubernii. Začátkem roku 1916 vstoupil Robert Vobrátilek dobrovolně do srbské armády, s níž jako podporučík Srbského dobrovolnického sboru, 1.dobrovolnické divize, 1.pěšího pluku účastnil bojů v Dobrudži. V srpnu 1916 byl zraněn a následně odvezen do oděského lazaretu. Po vyléčení se vrátil na frontu, ale koncem září 1916 byl opětovně zraněn. Po vyléčení byl v únoru roku 1917 povýšen do hodnosti poručíka srbské armády. V srbské armádě odsloužil celkem 7 a půl měsíce. Dne l0. března 1917 přešel do československých legií v Rusku. Byl přidělen k 9. rotě l2. střeleckého pluku s hodností podporučíka ruské armády. Krátce na to se stal velitelem 2. roty 3. střeleckého pluku a kocem května roku 1917 velitelem 1. praporu III. pluku, s nímž se účastnil bitvy u Zborova. V bitvě utrpěl vážné zranění, které jej na čas vyřadilo z bojů. V srpnu 1917 se však uzdravil, avšak s těžkým zrakovým defektem se vrátil na bojiště. Byl zařazen do 1. čs. střelecké divize a stal se velitelem 3. praporu 4. střeleckého pluku. S ním se účastnil bitvy u Bachmače, kde se významně podílel na úspěšných bojích. V dubnu 1918 bojoval spolu s por. Janem Gayerem u Penzy, "Bezenčuku" a Lipjag. Po těžkém zranění por. Gayera převzal v červnu 1918 velení celého pluku a s ním dobyl Samaru, Syzraň a Nikolajevsk. V srpnu 1918 byl Robert Vobrátilek povýšen do hodnosti kapitána. V dubnu 1919, již v hodnosti majora přešel Robert Vobrátilek do štábu Československých legií na Rusi a stal se vojenským velitelem Irkutska a později posádkovým velitelem v Charbinu. Teprve 20. října 1920 opustil své poslední působiště na východě a vrátil se do vlasti.

Po návratu z Ruska byl povýšen do hodnosti podplukovníka a pracoval na Zemském vojenském velitelství v Praze. Následně byl od února 1924 již v hodnosti plukovníka na Ministerstvu národní obrany. Od roku 1932 vedl presidiální odbor tohoto ministerstva a svou vojenskou kariéru završil v roce 1933 povýšením na generála československé armády.

Za nacistické okupace v letech 1939–1945 prokázal generál Vobrátilek významnou aktivitu ve skrytém domácím odboji. Byl předsedou správní rady Akciové společnosti Sázava, která zakládala a provozovala ozdravovny, dále byl členem ilegální skupiny domácího odboje KAR a zároveň i členem odbojové organizace ŘÍP.

V roce 1945 se přihlásil znovu do aktivní služby, byl však poslán na dovolenou a poté penzionován. V roce 1951 byl gen. Robert Vobrátilek v důsledku vyhlášky nucen opustit svůj byt v pražských Střešovicích a byl odsunut do obce Těchonín. V tomto roce mu také byla zastavena výplata důchodových dávek a na jedno období i lístky na potraviny. Přes všechny tyto životní trable si obec Těchonín velmi oblíbil. Byl často navštěvován spolubojovníky z legií a svojí početnou rodinou. Generál JUDr. Robert Vobrátilek zemřel 7. prosince 1956 ve Vojenské nemocnici v Praze na mozkovou mrtvici a byl pohřben na bubenečském hřbitově.