Ratibořské knížectví

Knížectví vzniklo roku 1172 jako panství Piastovce Měška I. Křivonohého, mladšího syna Vladislava Vyhnance a rozkládalo se kolem měst Ratiboř, Těšín a Kozlí, ale již roku 1177/9 k němu bylo přičleněno Osvětimsko a Bytomsko. Roku 1202 bylo celé knížectví sloučeno s Opolským knížectvím.

K obnovení samostatného knížectví došlo roku 1290, když bylo uděleno Přemyslovi Ratibořskému, nejmladšímu synu Vladislava Opolského. Přemysl již roku 1292 složil lenní hold českému králi Václavovi II. a jeho syn Lešek opět roku 1327 složil lenní slib Janu Lucemburskému. Od té doby tedy knížectví patřilo pod Země Koruny české.

Roku 1336 Lešek zemřel a Jan Lucemburský knížectví udělil opavskému vévodovi Mikuláši II. z vedlejší větve Přemyslovců, který byl manželem Anny, dcery Přemysla Ratibořského. Tak došlo k sloučení Ratibořska s Opavskem, které trvalo až do roku 1377, kdy se Ratibořsko dostalo Mikulášovu synovi Janovi I., který mu vládl do své smrti mezi lety 1380 a 1382. Po něm nastoupil jeho syn Jan II. Železný, který vládl až do své smrti v r. 1424.

Ratibořský zámek

Mikuláš V. Krnovský a jeho bratr Václav IV. Ratibořský nastoupili vládu v Ratibořsku roku 1424 po svém otci a pokračovali v bojích proti husitům. Roku 1437 se jediným vládcem Ratibořska stal Václav, který mu vládl až do své smrti roku 1456. Po něm nastoupil jeho syn Jan V. Ratibořský, který k Ratibořsku připojil Pštinu a bojoval na straně Jiřího z Poděbrad proti Matyáši Korvínovi.

Mapa Slezska s Ratibořským knížectvím z roku 1790

Po smrti Jana V. roku 1493 se vlády nad knížectvím ujali společně jeho tři synové Mikuláš VII. Ratibořský (zemřel 1506), Jan VI. Ratibořský (zemřel 1506) a Valentin Hrbatý. Po smrti prvních dvou se vlády ujal samotný Valentin, který roku 1511 uzavřel dědickou smlouvu s opolským knížetem Janem II. Dobrým. Valentinovou smrtí roku 1521 definitivně vymírají Přemyslovci i ve vedlejší linii.[1]

Jan II. Dobrý knížectví sloučil s knížectvím Opolským a od toho okamžiku Ratibořsko sdílelo osud Opolska v rámci Zemí Koruny české. Roku 1742 připadlo knížectví Prusku. Roku 1840 byl obnoven titul ratibořského knížete v rámci Pruska pro rodinu Hohenlohe-Schillingsfürst.

• Hlučínsko

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ratibořské knížectví na Wikimedia Commons

• MIKA, Norbert. Racibórz w obliczu najazdów tatarskich i zagrożenia wałaskiego. Racibórz: AGAT, 2002. 176 s. ISBN 83-916904-0-7.
• NEWERLA, Pawel. Dzieje Raciborza i jego dzielnic. Racibórz: Wydawnictwo i Agencja Informacyjna WAW, 2008. 584 s. ISBN 978-83-89802-73-6.
• WELTZEL, Augustin. Geschichte der Stadt und Herrschaft Ratibor. Ratibor: Max Muschik, 1881. 940 s.
• ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. 546 s. ISBN 80-7277-172-8.
• ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha: Libri, 2005. 214 s. ISBN 80-7277-245-7.