Republika Srbská Krajina

Srbská populace v Chorvatsku podle sčítání r. 1991 (nejtmavší barva = nad 90 % podílu Srbů)

Již od konce 80. let 20. století se zostřovaly vztahy mezi Chorvaty a Srby v regionu. S pádem monopolu komunistů v Jugoslávii se Chorvati obrátili masově k Chorvatskému demokratickému společenství, které bylo stranou nacionalistickou. V mnohých městech v oblasti, jako třeba Knin nebo Duvno, se po vzoru srbských demonstrací na podporu Slobodana Miloševiće konaly protesty na podporu chorvatského národního programu. Dav požadoval například odstranění cyrilice a stále výrazněji se objevovaly hlasy, požadující připojení Chorvatska k „rodině národů západní kultury“. Tyto víceméně skryté protisrbské hlasy nakonec vedly k totálnímu rozpadu křehké rovnováhy mezi oběma národy.

V létě 1990 zablokovali v okolí Kninu Srbové několik strategických severojižních cest,[2] což vedlo ke škodám v oblasti cestovního ruchu (jedinou volnou spojnicí mezi Rijekou a Dubrovníkem zůstala Jadranská magistrála, kde došlo k nevídanému dopravnímu kolapsu. Předseda místní správy v Kninu vyhlásil pro oblast válečný stav a postavil k barikádám ozbrojené stráže. Zároveň bylo vypsáno referendum o autonomii Srbů v Chorvatsku. Chorvatské politické vedení celou událost označilo za protizákonnou, Srbové kontrovali s tím, že novému vedení vůbec nedůvěřují.

Změny národnostních poměrů v RSK mezi jarem 1991 a létem 1992 (výrazný úbytek Chorvatů)

V červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko nezávislost na Jugoslávii a prohlásilo se státem Chorvatů. Srbové však v referendu odtržení Chorvatska i prohlášení o státu Chorvatů odmítli a v rámci principu práva národa na sebeurčení vytvořili vlastní státní útvar, který měl být později znovu spojen s Jugoslávií. Ústava Republiky Srbská Krajina byla vyhlášena 19. prosince 1991, jejím prezidentem se stal Milan Babić, jeho nástupci byli Goran Hadžić a Milan Martić, hlavním městem Knin.

RSK tvořily jednak oblasti někdejší vojenské hranice (Kordun, Lika, Banija, severní Dalmácie, západní Slavonie) a dále území ležící u srbsko-chorvatské hranice (východní Slavonie, Baranja a západní Srem), kde převažovalo srbské obyvatelstvo. Tyto dvě části RSK spolu nesousedily a tak komunikace probíhala přes území Republiky srbské v Bosně.

Srbská krajina používala starou červenomodrobílou vlajku Srbského království s dvouhlavým orlem a znakem s písmeny SSSS v cyrilici (СССС) – Samo sloga Srbina spašava (česky „Jedině jednota chrání Srby“).

Ozbrojenou silou státu byla SVK (Srpska vojska Krajine). Z charakteru velmi protáhlého, rozkouskovaného území a nízké hustoty zalidnění vyplývaly značné komplikace při jeho bránění. Přesto se většina území RSK udržela až do srpna 1995, kdy byla dobyta chorvatskou armádou – za rozsáhlé podpory západoevropských států a USA – při operaci Oluja („Bouře“). Kromě vojenských obětí na obou stranách bylo zabito podle srbských zdrojů přes 3000 civilistů, byla provedena rozsáhlá etnická čistka. Zbylé východní kraje RSK, jejichž hlavním městem byl po dobytí Kninu Vukovar, byly pod dozorem mise OSN do ledna 1998 mírovou smlouvou převedeny pod svrchovanost Chorvatska.

Z domovů bylo po násilné likvidaci RSK vyhnáno na 250 tisíc obyvatel, kteří našli útočiště v Srbsku, nebo emigrovali do jiných zemí. V dalších letech se z nich vrátilo jen přibližně 40 tisíc.^[zdroj?]