Bohuslav Laštovička

Vystudoval reálné gymnázium v Rakovníku, poté v letech 1922–24 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva.[2] Následně sloužil v československé armádě, napřed u Dělostřeleckého pluku 110 v Nitře, po absolvování Aplikační školy dělostřelectva v Olomouci byl převelen do Prahy k Dělostřeleckému pluku 101 a pak k protiletadlovému Dělostřeleckému pluku 151. Dne 1. dubna 1929 byl jako „řadové služby nezpůsobilý“ z blíže neznámých důvodů přeložen do zálohy.[3] (Podle nekrologu v Rudém právu byl z armády vyloučen pro politickou činnost.[4]) Jako záložní důstojník byl k 1. lednu 1931 povýšen na nadporučíka.[3]

Po odchodu z armády absolvoval České vysoké učení technické. V roce 1931 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v roce 1932 se stal vedoucím Komunistické studentské frakce a řídil studentský časopis. Během studií byl několikrát zadržen za rozšiřování komunistických letáků, za což byl nakonec i odsouzen a byla mu odebrána jeho vojenská hodnost.[5] V letech 1934 až 1936 pracoval jako redaktor nejprve ostravského deníku, poté Rudého práva.

Dobrovolníci Protiletadlové baterie Klement Gottwald (zleva: kpt. Semjonov, srž. Pavlov, B. Laštovička, V. Vidlák), cca 1938

V letech 1937 až 1938 bojoval v řadách interbrigád ve španělské občanské válce. Do země původně přicestoval jako válečný zpravodaj Rudého práva, jako bývalý dělostřelecký důstojník se ale stal velitelem Protiletadlové baterie Klement Gottwald. V březnu 1938 předal velitelskou funkci svému zástupci Ladislavu Holdošovi, před návratem domů ještě dva měsíce působil jako instruktor v protileteckém učilišti. Ve Španělsku získal hodnost kapitána.[6]

Po návratu do Československa zastával různé stranické funkce.[4]

V letech 1939 až 1945 byl v anglickém exilu a působil jako redaktor v české sekci zahraničního vysílání londýnského rozhlasu. Jako člen delegace se účastnil a zapisoval jednání v Moskvě na konci druhé světové války.[4][7]

25. května 1945 byl jmenován vládou do funkce generálního ředitele Českého, resp. Československého rozhlasu.[8] V této funkci setrval do roku 1948.[9] V letech 1948 až 1950 byl československým velvyslancem v Moskvě, poté byl v letech 1950 až 1952 náměstkem ministra národní obrany.[4] V říjnu 1950 byl povýšen do hodnosti divizního generála.[10] V letech 1952 a 1957 pracoval ve vedoucích funkcích na ministerstvu hutí a rudných dolů. V roce 1957 se stal hlavním redaktorem Nové mysli a na tomto postu setrval do roku 1961.[4][11]

Dlouhodobě zastával vysoké stranické posty. Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru KSČ. Ve funkci ho potvrdil VIII. sjezd KSČ a IX. sjezd KSČ. Z funkce byl odvolán v prosinci 1952. Postupně se do nejvyšších funkcí v KSČ vracel. Za kandidáta ÚV KSČ ho zvolil XI. sjezd KSČ. Na post člena ÚV KSČ ho zvolil XII. sjezd KSČ, XIII. sjezd KSČ, XIV. sjezd KSČ a XV. sjezd KSČ. V letech 1961–1964 působil coby vedoucí mezinárodního oddělení Ústředního výboru KSČ. Od března 1964 do dubna 1968 potom byl členem Předsednictva ÚV KSČ.[12][11]

V rámci KSČ patřil v 60. letech ke stoupencům Antonína Novotného a když v prosinci 1967 zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a jednalo o sesazení Novotného z funkce prvního tajemníka strany, Laštovička náležel do tábora pronovotnovských sil.[13]

V roce 1964 byl za KSČ (Jihomoravský kraj) zvolen poslancem Národního shromáždění, jehož předsedou byl od 23. června 1964 do 18. dubna 1968, kdy rezignoval.[14] Poté byl až do své smrti poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR.[15][16][17] Ve Federálním shromáždění zastával v letech 1971–1976 post člena předsednictva Sněmovny lidu a od roku 1976 předsedy zahraničního výboru Sněmovny lidu.[11]

V roce 1960 mu byl udělen Řád republiky, v roce 1965 Řád Klementa Gottwalda a v roce 1973 Řád Vítězného února.[11]

• Československý válečný kříž 1939[18]
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
• Československá medaile za zásluhy I. stupně
• Řád 25. února, udělen 1949
• Řád republiky, udělen 1960
• Řád rudé zástavy, udělen 1961
• Řád Klementa Gottwalda, udělen 1965
• Řád rudé hvězdy, udělen 1966
• Řád Vítězného února, udělen 1973