Protektorát Uganda

Punč karikatura zobrazující Ugandu zosobněnou jako bílého slona, kterou se Východoafrická společnost pokouší prodat Británii (1892)

Ugandská dohoda z roku 1900 upevnila moc převážně protestantských „bakunguských“ klientů v čele s Kagwou. Londýn vyslal jen několik úředníků, aby spravovali zemi a spoléhali se především na náčelníky 'Bakungu'. Desítky let byli preferováni kvůli svým politickým schopnostem, křesťanství, přátelským vztahům s Brity, schopnosti vybírat daně a blízkosti Entebbe (Ugandské hlavní město v té době) k hlavnímu městu Bugandy. (Kampala) Ve dvacátých letech byli britští správci sebevědomější a méně potřebovali vojenskou nebo administrativní podporu. Koloniální úředníci zdaňovali hotové plodiny produkované rolníky. Mezi řadovými členy rodu Baganda panovala všeobecná nespokojenost, což oslabilo postavení jejich vůdců. V roce 1912 Kagwa přistoupil k upevnění moci 'Bakungu' tím, že navrhl druhé 'Lukiko' pro Bugandu se sebou jako prezidentem a 'Bakungu' jako jakousi dědičnou aristokracii. Britští představitelé tuto myšlenku vetovali, když objevili širokou lidovou opozici.

Přestože během koloniální éry v Ugandě došlo k významným změnám, některé charakteristiky Africké společnosti konce devatenáctého století přežily, aby se znovu objevily v době získání nezávislosti. Status protektorátu měl pro Ugandu podstatně jiné důsledky, než kdyby se region stal kolonií jako sousední Keňa, jelikož si Uganda zachovala určitý stupeň samosprávy, který by byl jinak za plné koloniální správy omezený.

Koloniální vláda však dramaticky ovlivnila místní hospodářské soustavy, zčásti proto, že první starostí Britů byly finanční. Boj proti vzpouře z roku 1897 (viz Uganda před rokem 1900) byl nákladný – jednotky Britské Indické armády byly do Ugandy přepraveny za značné náklady. Nový komisař Ugandy v roce 1900, Pán Harry H. Johnston, měl příkazy k zavedení efektivní administrativy a k co nejrychlejšímu vybírání daní. Johnston se obrátil na náčelníky v Ugandě s nabídkou pracovních míst v koloniální správě výměnou za jejich spolupráci.

Náčelníci se více zajímali o zachování Ugandy jako samosprávného celku, pokračování v královské linii Kabaků a zajištění soukromého vlastnictví půdy pro sebe a své stoupence. Následovalo tvrdé vyjednávání, ale náčelníci nakonec získali všechno, co chtěli, včetně poloviny všech pozemků v Bugandě. Polovina přenechaná Britům jako „země korun“ byla později shledána z velké části bažinou a křovinami.

Johnstonova Ugandská dohoda z roku 1900 uvalila daň na chýše a zbraně, označila náčelníky za výběrčí daní a svědčila o pokračujícím spojenectví britských a bagandských zájmů. Britové podepsali mnohem méně štědré smlouvy s ostatními královstvími (Toro v roce 1900, Ankole v roce 1901 a Bunyoro v roce 1933) bez poskytnutí rozsáhlé soukromé držby půdy. Menší Busogovi náčelníci byli ignorováni.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Uganda Protectorate na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Protektorát Uganda na Wikimedia Commons