Průmysl v Plzni do druhé světové války

Škodovy závody nebo též jen Škodovka jakožto budoucí metalurgický a strojírenský kolos začaly být budovány v roce 1859 na základech Waldsteinovy strojírny. Roku 1869 nový ředitel Ing. Emil Škoda odkoupil továrnu na stroje a začal tak éru rozkvětu továrny Škoda. Ve Škodovce postupně přibyla slévárna železa a jiných kovů, strojírenská hala, nová kovárna a ocelárna. Napojením koncernu na železnici bylo umožněno posílání odlitků těžkých kovů i za hranice Rakousko–Uherské monarchie. Škodovy závody v průběhu 2. poloviny 19. století prosperovaly, a to i bez ohledu na krach vídeňské burzy v 70. letech.[9]

Krize evropského hospodářství se ve strojírenství projevila i v podnicích Předlitavska v důsledku velké domácí i zahraniční konkurence. Postiženy byly také Škodovy závody, které byly nuceny k masivnímu propuštění zaměstnanců a snižování mezd, což vedlo k řadě stávek.[10] Vypuknutí první světové války v létě 1914 znamenalo pro plzeňské strojírenství dobu rozmachu a konjunktury. Škodovy závody dodávaly zemím Trojspolku kvalitní válečný arzenál a prakticky kompletně vyzbrojily rakouskou armádu.[2]^:291–310 Škodovy závody se tak staly pojmem v lokálním i celosvětovém průmyslu. Mohly se tak rovnat podobným velkým podnikům ve strojním odvětví jako například firmě Krupp v Německu.

Po skončení války se však situace pro Škodovku změnila, jelikož se tento zbrojní magnát najednou ocitl bez odbytiště zboží a výrobního programu. Navíc habsburská monarchie přestala existovat, což znamenalo, že už nebyl nikdo, kdo by doplatil objednávky vzniklé ještě za války. V meziválečném období se Škodovka díky přílivu francouzského kapitálu roku 1919 mohla přeorientovat na mírovou výrobu, kterou zastupovaly parní lokomotivy, např. rychlíková lokomotiva 387.0, nebo po fúzi se společností Laurin & Klement automobily z pásové výroby.[11] Závod se však nakonec zkonsolidoval a dokázal najít nová odbytiště, čímž si opět ve 20. letech 20. století získal své někdejší renomé.[12] Hlavními odbytišti pro škodovácké výrobky byly země v celé Evropě, na Dálném východě nebo v Jižní Americe. Doba mezi světovými válkami pro Škodovy závody znamenala dosud největší rozsah výroby mnohatunových výkovků.[13]

Mezinárodního věhlasu se Plzni dostalo i díky zdejším pivovarům, jež jsou dodnes s Plzní neodmyslitelně spjaty. Už v době založení města králem Václavem II. ve 13. století bylo městu uděleno dědičné právo várečné.[14] Ovšem světovou pivní metropolí se Plzeň stala až v druhé polovině 19. století, kdy zde byl vystavěn Měšťanský pivovar, později známý jako Plzeňský Prazdroj. Důvodem byl konkurenční boj s jinými českými, ale i bavorskými městy. Pro vzrůstající oblibu byla pivovaru postupně rozšiřována rozloha i výroba pod vlivem neustálé modernizace. Významným datem byl rok 1861, kdy zavedení železnice do města, s níž byl pivovar později přímo propojen, znamenalo pro pivovar možnost nebývalé expanze daleko za hranice Českých zemích.[3] Na podzim 1970 zahájil provoz konkurenční První plzeňský akciový pivovar, později zvaný Gambrinus.[15] Modernizace a rozšiřování Prazdroje pokračovalo i přes několik požárů prakticky až do vypuknutí první světové války. Před válkou se plzeňské pivovarnictví stabilizovalo a všechny plzeňské pivovary prosperovaly.[16]

První světová válka však pivovarnictví těžce zasáhla zastavením investic i nedostatkem neželezných kovů potřebných pro výrobu podstatné části pivovarského zařízení.[16] V Gambrinus byli ubytováni vojáci, ve výrobě chyběli pracující, koně byli konfiskováni pro válečné účely. Problematická byla libovolná doprava, potíže provázely telefonické i telegrafní spojení. Zastavil se vývoz piva do zahraničí a postupující nedostatek surovin téměř zastavil i samotnou výrobu.[16] Na konci války se vařilo jednostupňové pivo z náhražek a technologické prvky se vyráběly ze železa.[16]

Poválečný rozpad Rakouska-Uherska mělo negativní vliv na export Prazdroje, protože zanikly bezcelní celky zvýhodňující prodej piva.[16] Situace se po válce začala opět zlepšovat až ve druhé polovině 20. let 20. století. Nárůst investic a rozšiřování dočasně přerušila Velká hospodářská krize. Výroba v roce 1934 odpovídala 57 % předkrizového objemu výroby v roce 1929.[16] Přesto v této době proběhla fúze Prazdroje s Priorem a později s akciovým pivovarem, která byla dokončena v roce 1933.[15] Akciový pivovar se po sloučení zaměřil na produkci slabších piv včetně tzv. desítky.[15] Prazdroj do začátku druhé světové války nedokázal získat ztracená odbytiště z doby před první světovou válkou.[16]

Jakub Hoffe (německy Jakob Hoffe) založil v roce 1873 nejprve zámečnickou dílnu[17] a později rozšířil výrobu o dětské vozíky. Od roku 1893 si nechal firmu zapsat do obchodního rejstříku (f. jedn., zaps. 24./2. 1893) pod názvem „Jakob Hoffe, továrna na železný nábytek a dětské vozíky, jakož i výroba zboží zámečnického v Plzni” (Jakob Hoffe, Eisenmöbel- und Kinderwagen-Fabrik in Pilsen).[18][19] Přestavbu domu s dílnou navrhl architekt Rudolf Štech. Jakub Hoffe byl dvakrát ženatý (1. manželka Johanna Hoffe, 2. manželka Anna Hoffe) a v roce 1899 zemřel.[20][21]

Podnik zdědili synové z prvního manželství Emanuel a Jindřich (Heinrich), který zemřel v roce 1912. Podnik pak vedl ing. Emanuel Hoffe. V roce 1913 se Emanuel Hoffe, c. k. nadporučík v záloze, zasnoubil s Růženou Schulhof (* 2. prosince 1894 Brtnice, osvobozena v KT Terezín),[22] dcerou obuvnického továrníka Ignáce Schulhofa z Brtnice.[23] Po svatbě nechal Emanuel podnik rozšířit o dům č. 24 a podnik zmodernizoval. Rodičům Jakubovi a Růženě Hoffe se narodila 13. května 1914 dcera Ruth (MUDr. Ruth Edith Hoffe, † kolem 30. říjen 1944 KT Oswiecim).[24][25][26] Kromě kovového nábytku a moderních dětských kočárků vyráběl dětské postýlky, zavedl též výrobu vozových brzd. Na konci 20. století zaměstnával kolem 150 zaměstnanců a v době zvýšené výroby až 250.

V novém Československu firma nesla název Jakub Hoffe, továrna na železný nábytek, dětské vozíky a dřevěné zboží v Plzni (Kolárova ulice čp. 420).[27] V roce 1933 Jakub Hoffe zemřel a firmu vedla ovdovělá Růžena Hoffe. Podnik byl v roce 1940 arizován a továrnu převzal Němec Johann Heinrich (Johann Heinrich, vormals Hoffe, Metallmöbel, Kinderwagen- und Holzwarenfabrik, Pilsen).[28] Ten ale již v roce 1942 zemřel a podnik vedla jeho dcera Emma Kuhn.[29] Dcera Ruth Hoffe, lékařka a členka komunistické strany, pracovala v té době už jako referentka na oddělení sociální péče Židovské náboženské obce v Praze a vedla zde mimo jiné tajný fond darovaných peněz, z nějž vyplácela finanční prostředky židovským občanům v těžké životní situaci. V lednu 1943 byla zařazena do transportu do koncentračního tábora v Terezíně, 28. října 1944 byla odtransportována do KT Auschwitz,[30] kde kolem 30. října 1944 zahynula.[31]

Po válce byl závod v Plzni dán nejprve pod národní správu a po znárodnění v roce 1948 byl začleněn pod národní podnik Radovan se sídlem v Mělníce, v 50. letech tvořil jeden z pobočných závodů Továrny dětských vozidel n.p. Duchcov. Továrna byla nakonec zrušena a využívána různými podniky jako sklady.[32] Růžena Hoffe, která se dožila osvobození KT Terezín, se po návratu v Plzni pokoušela o znovuzaložení ženského židovského spolku, což bylo úřady v roce 1946 zamítnuto.[33] Žila a pracovala v Karlových Varech v Domě odpočinku pro přestárlé osoby židovského původu. Během StB „akce DANA” byla Růžena Hoffe zatčena a vyšetřována pro důvodné podezření ze spolupráce s velvyslanectvím Státu Izraele v Praze, které zajišťovalo sociální podpory občanům židovského původu.[34][35]

V roce 1874 založil Vojtěch Šíp zámečnickou dílnu, která dodávala zámečnické výrobky pro stavby. Firma V. Šíp (Plzeň I-Roudná, ulice Pod Všemi svatými 17) se proslavila železným nábytkem a výrobou kočárků. V roce 1893 V. Šíp přikoupil pozemky, na rohové parcele do Malické ulice si postavil dvoupatrový obytný dům. Současně postavil tovární halu, v Saské ulici sklad a prodejnu. Od 30. let se prodejna nacházela v budově „Adrie” na Klatovské třídě a začala používat obchodní značku „Start”. Továrna byla v provozu po celou dobu protektorátu. Po znárodnění byla nejprve díky výrobě kočárků přiřazena pod národní podnik Radovan v Mělníce. Na podzim 1948 již byla zahájena adaptace továrních budov pro Závody léčebné mechaniky, n.p., závod „Elzet” Plzeň. V roce 1951 byl název pozměněn na národní podnik „Chirana”. V roce 1955 převzal tovární objekty národní podnik „Kovoprav”, městský průmyslový podnik v Plzni (od r. 1962 Kovopodnik). V továrně se opravovaly lékařské nástroje, nalézala se zde chromovna, opravna hydraulických zvedáků, výrobna drátěného pletiva.[36]

Bývalý mlýn v Božkově zakoupil v 80. letech 19. století František Žaloudek a v roce 1920 získala mlýn firma Gross a spol., společnost pro tovární výrobu kovového zboží a dětských vozíků, Božkov u Plzně (Gross & Comp., Metallwaren- und Kinderwagenfabriksgesellschaft, Bozkow bei Pilsen),[37] jejímž spolumajitelem se stal Robert Kestřánek (rodiče cukrář Robert Kestřánek a Anna, rozená Wellnerová), který se oženil s dceru F. Žaloudka Bohumilou (* 8. listopad 1880 Plzeň).[38] Robert Kestřánek založil v roce 1926 firmu „Ferronne”, továrnu na kovové zboží (Ferronne Ges. m. b. H., Plzeň)[39], která vyráběla ve 30. letech kočárky a kovový nábytek.[40] Tehdy padesátiletý továrník byl členem národní demokratické strany.[41] V období protektorátu působila firma pod názvem „Ferronne, továrna na kovové zboží, s.r.o. Božkov u Plzně”.[42] V roce 1948 byla znárodněna a zařazena do národního podniku „Radovan” Mělník.[43] Z továrny Ferrone bylo nakonec vybudováno zaškolovací středisko národního podniku „Závody V. I. Lenina Plzeň” (1981-90 Škoda, k. p., Plzeň).[44][45]

• Tento článek je založen na diplomové práci „Bombardování města Plzně za období Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945“, jejíž autorkou je Karolína Kahovcová a která byla autorkou uvolněna pod licencí GFDL a CC-BY-SA 3.0.