Jiří Černý (hudební kritik)
Jiří Černý (* 25. února 1936 Praha) je český hudební kritik. Pořádá kontaktní klubové poslechové pořady (zvané Antidiskotéky či Ro(c)kování).
Mgr. Jiří Černý | |
---|---|
Základní informace | |
Narození | 25. února 1936 (86 let) Praha Československo |
Povolání | hudební kritik |
Ocenění | Čestné občanství Prahy 7 (2019) účastník odboje a odporu proti komunismu |
Manžel(ka) | Miroslava Černá-Filipová (1958–1974) |
Příbuzní | Jindřich Severa (manželčin otec)[1] |
Sídlo | Čechova (od 1972) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
Do roku 1970
Odmaturoval na stavební průmyslovce v roce 1955. Vystudoval žurnalistiku a češtinu na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Během studií přispíval do novin jako sportovní novinář, byl i aktivním sportovcem (lukostřelba). V letech 1961–1965 pracoval (s přestávkou během vojenské služby) jako kulturní redaktor týdeníku Mladý svět. Poté, co dostal výpověď z ideologických důvodů, se živil jako publicista na volné noze. Jako externista přispíval do hudebních časopisů Melodie (např. článek Louis Armstrong; 1963–1983 a 1988–1990), Hudba pro radost, Repertoár malé scény, Gramorevue, Hudba je hudba a Kruh.
V Československém rozhlase uváděl a připravoval pořady, např. fakticky první československou hitparádu Dvanáct na houpačce (1964–1969), jež byla v té době velice populární, a rozhlasový pořad Desky načerno (1967). Po ukončení Houpačky z politických důvodů v roce 1969 nesměl až do roku 1989 s Československým rozhlasem spolupracovat.
Již po srpnu 1968 sestavil a navrhl k vydání první album Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka.
Období 1970–1989
Po odchodu z Československého rozhlasu byl zaměstnán jako korektor v tiskárně Mír (1971–1973) a jako pedagog na Lidové škole umění v Praze 2 (1973–1975), poté byl opět ve svobodném povolání, kdy napsal nesčetně článků o rockových a popových skupinách, které nabízel do různých časopisů.
Od roku 1971 pravidelně pořádal v mnoha městech v Československu své Antidiskotéky, na kterých pouštěl různé nahrávky bez ohledu na jejich komerční potenciál, ale vždy s přihlédnutím k vysoké vkusové náročnosti a pestrosti žánrového výběru. Při Antidiskotékách nezřídka zazněly i během normalizace standardně nedostupné nahrávky zakázaných písničkářů nebo písničkářů, kteří žili v emigraci (Karel Kryl, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka).
Také spolupracoval s hudebním vydavatelstvím Supraphon na edici zahraničních LP desek (Joni Mitchell – Blue, 1973, sleevenote na LP Peter, Paul & Mary, 1979 ad.). Úzce spolupracoval s později zakázanou Sekcí mladé hudby Svazu hudebníků.
Po roce 1989
V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. V letech 1990–1992 zastával místo šéfredaktora a předsedy správní rady hudebního časopisu Rock & Pop. Po odchodu z této pozice je opět ve svobodném povolání jako nezávislý publicista.
Pravidelně uváděl vlastní pořady na rozhlasové stanici Praha. Od dubna 2004 do února 2007 psal články do Lidových novin. Poté psal sloupky pro Hospodářské noviny. Pravidelně pořádá antidiskotéky, poslechové pořady a na ČRo 2 uváděl po třináct let každou sobotu pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, kde se vracel hlavně ke starší hudbě.[2]
23. prosince 2011 uváděl koncert Pocta Václavu Havlovi v pražské Lucerně.
V lednu 2013 byl zbaven místa redaktora Českého rozhlasu poté, co se v médiích vmísil do kampaně volby prezidenta.[3] Vzápětí se vrátil a připravuje nedělní vysílání pořadu Sedmé nebe.
V roce 2013 získal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby.[4] V roce 2020 byl v rámci Cen Anděl uveden do Síně slávy Akademie populární hudby jako první nehudebník v historii.[5]
V roce 2020 o něm ČT art uvedla dokument Zdeňka Gawlika Když se řekne Jiří Černý.
Publikace
- Jiří Černý, Miroslava Černá, Poplach kolem Beatles, Panton 1966
- Jiří Černý, Zpěváci bez konzervatoře, Československý spisovatel 1966
- Jiří Černý, Miroslava Černá, Hvězdy světových mikrofonů, Svoboda 1969
- Jiří Černý, Miroslava Filipová-Černá, Hvězdy tehdejších hitparád, Panton 1989 (roku 1995 byla M. Filipová-Černá určena za spoluautorku soudním rozhodnutím)
- Jiří Černý, Načerno v Českém rozhlasu, Torst 2000
- Jiří Černý, Určitá míra facky, Galén 2010 (výběr novinových komentářů 2001–2008)
- Jiří Černý, Jiří Černý na bílém, Galén 2014–2018 (několikadílný souhrn hudebně-publicistických článků, 1. díl 1956–1969, 2. díl 1970–1979, 3. díl 1980–1989, 4. díl 1990–1994, 5. díl 1995–1999)
- Jiří Černý, Napřeskáčku 1: Nejen hudební vzpomínky z Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře / 2005–2009, Galén, 2021
Odkazy
Reference
- Jaroslav Riedel, Jiří Černý: Kritik bez konzervatoře. 2006.
- Jiří Černý • mujRozhlas. www.mujrozhlas.cz [online]. [cit. 2022-05-07]. Dostupné online. (česky)
- vsv. Hudební kritik Černý podpořil Schwarzenberga. Rozhlas mu stopl pořad. Lidovky.cz [online]. 2013-01-10 [cit. 2013-01-11]. Dostupné online.
- NOVÁ, Eliška. Ministerstvo kultury zveřejnilo laureáty státní ceny. Je mezi nimi kritik Černý či básník Hruška. Lidovky.cz [online]. 2013-10-23 [cit. 2015-02-22]. Dostupné online.
- KONRÁD, Daniel. Chtěl pomoct muzikantům, které honil bolševik. Legenda Jiří Černý získal Anděla. Aktuálně.cz [online]. 2020-06-20 [cit. 2020-06-23]. Dostupné online.
Literatura
- kol. (editoři: Jan Rejžek a Josef Bajer), Když se řekne Jiří Černý..., Český fonoklub – Jonáš 1986 (pouze pro členy klubu – neprodejné)
- Jaroslav Riedel, Kritik bez konzervatoře, Rozhovor s Jiřím Černým, Galén 2006 (1. vydání) ISBN 8072624547; 2. vydání 2007, 3. vydání 2015
- kol. (editor: Vojtěch Lindaur), Po stopách Velkého Mokasína, Sborník k 75. narozeninám Jiřího Černého, Galén 2011 (1. vydání) ISBN 9788072627455
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Černý na Wikimedia Commons
- Osoba Jiří Černý ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Černý (hudební kritik)
- Vlastní webové stránky Jiřího Černého na Načerno.cz
- Neoficiální stránky Jiřího Černého
- Klub osamělých srdcí seržanta Pepře na stránkách Českého rozhlasu
- Legenda hudební publicistiky Jiří Černý se ve vzpomínkách jeví jako král, šašek i pastor