Akademický titul

Akademické tituly získávají absolventi bakalářských studijních programů (Bachelor's degree, bakalářský stupeň, bakalářská kvalifikace, 6 v ISCED), kteří studium řádně zakončili státní závěrečnou zkoušku. Dříve (1990–1998) se toto studium nazývalo jako „(obsahově) ucelená část vysokoškolského studia.“ Další akademické tituly získávají řádní absolventi magisterských studijních programů (Master's degree, magisterský stupeň, magisterská kvalifikace, 7 v ISCED),[2][3] kteří řádně zakončili státní závěrečnou zkouškou, popřípadě státní rigorózní zkouškou (tzv. malý doktorát). Dříve, před Boloňským procesem, respektive do roku 1998, se tento program nazýval jako „vysokoškolské studium.“ V současnosti je možno se historicky setkat s uvedenými tituly, z nichž některé již byly nahrazeny titulem jiným (např. PhMr. – Mgr., PaedDr. – PhDr. apod.) a jiné se přestaly udělovat zcela (RSDr., RTDr. apod.). Uváděn je kodifikovaný přehled v současnosti i v minulosti udělovaných titulů včetně jejich zkratek, jakož i latinský význam, byť se mohly v historii různě vyvíjet.

Pro Česko, přesněji české země, byl bakalářský titul znovu zaveden po revoluci zákonem z roku 1990, aby také i české akademické tituly lépe odpovídaly titulům ve světě, respektive titulům (přesněji: určitým stupňům formální kvalifikace) z anglosaského světa. Do té doby bylo v tehdejším socialistickém Československu charakteristické „dlouhé“ vysokoškolské studium a případně následná aspirantura, tedy „dvoustupňový systém,“ následně zde byla zákonem z roku 1990 zavedena standardní třístupňová vysokoškolská soustava, přičemž tato soustava bývá obecně označována jako ekonomicky únosnější pro nekomunistické (kapitalistické) státy, a to právě kvůli rozdělení „dlouhého“ (magisterského) studia.

Dle zákona absolventi magisterských studijních programů, kteří získali akademický titul „magistr“ (Mgr.), mohou vykonat v téže oblasti studia státní rigorózní zkoušku, jejíž součástí je obhajoba rigorózní práce. Za úkony spojené s přijetím přihlášky k této zkoušce a s konáním této zkoušky může vysoká škola stanovit poplatek, jehož výše je zákonem omezena. Tito absolventi mají právo za úplatu používat zařízení a informační technologie potřebné pro přípravu k této zkoušce v souladu s pravidly určenými vysokou školou. Po jejím vykonání se udělují uvedené akademické tituly[5].

Historicky se lze případně v současnosti setkat i s dalšími v minulosti udělovanými akademickými tituly, které byly uděleny, v současnosti ale již udělovány nejsou. Dosažená kvalifikace uvedených je dnes řazena na úroveň v současnosti udělovaných akademických titulů magisterských (7 v ISCED).[2][3]

Zkratka akademického titulu se případně uvádí před jménem. Speciální situace je u těchto titulů: akademický architekt, akademický malíř či akademický sochař, které neměly v zákoně kodifikovánu svou zkratku. Z praktických důvodů se proto používaly a stále používají neoficiální zkratky akad. arch., ak. mal., ak. soch. (psané s malým počátečním písmenem). Zvláštním případem pak bylo bývalé označení řádného člena Československé akademie věd – akademik,[7] to se uvádělo před jménem jakožto náhrada za všechny tituly (zrušeno po roce 1989, resp. šlo o období 1953–1992).

Akademicko-vědecké tituly (či akademicko-umělecké tituly nebo jen akademické tituly) získávají absolventi doktorských studijních programů (Doctor's degree, doktorský stupeň, doktorská kvalifikace, 8 v ISCED), kteří studium řádně zakončili státní doktorskou zkoušku, respektive obhájili disertační práci. Jedná se o nejvyšší možnou kvalifikaci, kterou lze studiem dosáhnout (tzv. velký doktorát). Dříve, do roku 1998, se tento program nazýval jako „postgraduální studium,“ v předchozím období bylo též označováno jako vědecká aspirantura, případně též jako vědecká výchova. V současnosti je možno se historicky setkat s uvedenými tituly, z nichž některé již byly nahrazeny titulem jiným (např. Dr. – Ph.D., Th.D. – Ph.D. apod.) a jiné se přestaly udělovat zcela (CSc., DrSc. apod.). Uváděn je kodifikovaný přehled v současnosti i v minulosti udělovaných titulů včetně jejich zkratek, jakož i latinský význam, byť se mohly v historii různě vyvíjet.

Titul ve zkratce Ph.D. se uděluje absolventům od roku 1998 ve všech oblastech, včetně oblasti umění a (od roku 2016) i teologie. Absolventi doktorských studijních programů, resp. absolventi s ekvivalentní kvalifikací, mohou na Akademii věd České republiky (AV ČR) případně též podstoupit řízení k udělení vědeckého titulu, jehož součástí je i obhajoba disertace. Po úspěšném absolvování se uděluje uvedený „neoficiální“ vědecký titul (tzv. vyšší doktorát):

Titul ve zkratce DSc. je vědecký titul neznámý českému právnímu řádu, zavedla jej od 18. prosince 2002 AV ČR jako určitou náhradu za DrSc.[9]

Historicky se lze případně v současnosti setkat i s dalšími v minulosti udělovanými akademicko-vědeckými tituly, resp. vědeckými hodnostmi, které již udělovány nejsou. Dosažená kvalifikace uvedených je dnes řazena na úroveň v současnosti udělovaných akademických titulů doktorských (8 v ISCED).[2][3]

Udílení „nižší vědecké hodnosti“ ve zkratce CSc. probíhalo od roku 1953, zrušeno bylo v roce 1998, přičemž ti, kteří již byli v průběhu studia, jej mohli dokončit do konce roku 2001.[10] Udílení „vyšší vědecké hodnosti“ ve zkratce DrSc. bylo v Česku zavedeno, resp. zcela zrušeno, obdobně jako u CSc., přičemž na Slovensku pak udílení po jistých změnách pokračuje. Titul ve zkratce Dr. byl udělován v přechodném období mezi lety 1990–1998, a to před zavedením Ph.D., kterým byl zcela nahrazen; jeho držitelé mohou požádat příslušnou univerzitu o jeho změnu na Ph.D. Titul ve zkratce Th.D. se udílel od roku 1998, zrušení jeho udělování pak bylo v roce 2016, přičemž byl nově nahrazen Ph.D. (jeho držitelé mohou požádat příslušnou univerzitu o jeho změnu na Ph.D., případně mohou udělený titul užívat i nadále).[11]

Uvedené akademicko-vědecké tituly (vědecké tituly, či umělecké tituly, nebo hodnosti) se píší za jménem a oddělují se z obou stran čárkou (jedná se o přístavek).[12] Rozlišování mezi tituly akademickými a akademicko-vědeckými však může být sporné, protože DrSc. i CSc. nebyly tituly, ale podle práva vědecké hodnosti, DSc. je titul neoficiální a také jen vědecký a tituly Ph.D. (dříve také Th.D.) český vysokoškolský zákon považuje za tituly standardně akademické.[13] Jako jediný akademicko-vědecký titul tudíž byl až do svého zrušení podle práva jen titul ve zkratce Dr.[14] Současný vysokoškolský zákon již mezi pojmy titul a hodnost zcela striktně nerozlišuje – samotný pojem čes. titul, z lat. titulus, znamená hodnost ve svém překladu, tedy jedná se de facto o synonyma.

Vědecko-pedagogické tituly (či umělecko-pedagogické tituly nebo hodnosti) jsou získávány na základně příslušných řízení: docentura na základě habilitačního řízení, profesura na základě řízení ke jmenování profesorem. Pouze hodnosti docent a profesor jsou dosaženy vědecko-pedagogickou (nebo umělecko-pedagogickou) činností, např. publikační činností, pedagogickou činností, vědeckou činností, příp. uměleckou činností atp., tedy nikoliv dalším formálním studiem. Pouze hodnosti „docent“ a „profesor“ jsou však též i těmito tituly – dnes přesněji označením, jedná se tedy o doživotní označení uvedené kvalifikace. Nižší akademické hodnosti (asistent, odborný asistent) tituly nejsou, jedná se pouze o funkce, pracovní zařazení, a v rámci akademického prostředí jsou pak zpravidla spjaté s nutností absolvovat příslušný studijní program.

Nejvyšším možným akademickým titulem (dosaženým vzděláním) je v rámci Boloňského procesu, tedy i dle českého vysokoškolského zákona, titul získaný v doktorském studijním programu, tedy doktor – Ph.D. (blíže ISCED). Vysokoškolský zákon neupravuje uváděné jako tituly, ve všech uvedených případech se pak též jedná o funkce akademických pracovníků, pracovní pozice v rámci vysoké školy, tedy akademické pozice či zařazení, a případně tedy jde též o shodně pojmenovaná označení (kvalifikaci) – k uvedeným tedy už současný zákon neuvádí ani jejich zkratky, ty se zde tvoří dle úzu (zvyklosti, tradice z minulosti). Tabulka uvádí akademické (či univerzitní) hodnosti včetně uvedených titulů (označení).

Kupříkladu pro zastávání akademické pozice odborného asistenta není ve všech případech zcela nutné doktorské studium absolvovat – v některých případech může tuto funkci zastávat i absolvent magisterského studia, nicméně zpravidla je tomu tak, jak uvádí tabulka výše. V případě umělců vysokoškolský zákon též uvádí pro další akademický postup i možnou výjimku a pro jmenování docentem, či později profesorem, ani není vysokoškolské vzdělání nezbytně nutné.[15][16] Dotyční s uvedenými vyššími hodnostmi docent a profesor obdrží při svém jmenování jmenovací dekret, nikoliv vysokoškolský diplom jako v případě akademickým titulů – v minulosti se však výslovně o tituly podle starých vysokoškolských zákonů jednalo – v současnosti je však zákon chápe jakožto označení a shodně pojmenované pracovní pozice; což do jisté míry korigoval Boloňský proces. Všechny výše uvedené se případně píší před jménem, či případnými akademickými tituly a je doporučeno je psát, pokud jimi nezačíná větný celek, s malým počátečním písmenem.[17] Zákon též uvádí vedle (řádných) profesorů i mimořádné profesory, emeritní profesory, event. hostující profesory.

Už ve starověku byli ve starém Římě jako doktoři označováni ti, kteří konali veřejné přednášky.

Od středověku byly udíleny tituly bakalář, magistr (svobodných umění) a doktor. Nejdříve bylo třeba získat titul bakaláře (baccalaureatus – vavřínem ověnčený), aby mohl student ve studiu pokračovat a získat některý titul vyšší. Titul magistra svobodných umění (magister – mistr) byl stejně jako titul bakalářský udělován na přípravné fakultě svobodných umění (tzv. artistická fakulta), doktorské tituly na vyšších fakultách odborných (teologické, právnické a lékařské).[18]

Později fakulta artistická zanikla a byla nahrazena odbornou fakultou filozofickou, čímž vzniká titul doktora filosofie a naopak přestává být užíván bakalářský a magisterský titul. Na této nové fakultě zůstalo zachováno jen magisterium farmacie (PhMr.).[19] Doktorský titul se pak rozlišoval podle toho, na které z odborných fakult byl získán. Podle jednotného studijního řádu ministerstva kultu a vyučování z roku 1850, doplněného nařízeními o jednotlivých rigorózních řádech,[20] šlo konkrétně o tyto tituly:

• doktor teologie (ThDr.)
• doktor práv (JUDr.)
• doktor medicíny (MUDr.)
• doktor filozofie (PhDr.)

Později byly zavedeny také tituly doktora technických věd (RTDr.),[21] doktora montánních věd (Dr. mont.),[22] doktora zemědělství (Dr. agr.)[23] a doktora zvěrolékařství (MVDr.).[24] Akademický titul ale nebyl získáván automaticky absolvováním univerzity, protože systém vysokoškolského studia byl postaven jen na obligatorních státních zkouškách, kterých mohlo být během studia více a teprve po jejich úspěšném absolvování student mohl, ale nemusel, podstoupit obdobné zkoušky, tzv. „rigoróza“, neboli přísné zkoušky doktorské. Tedy až po absolvování všech nutných rigoróz mu byl doktorský titul přiznán, i bez titulu ale mohl vysokou školu úspěšně dokončit.

Po vzniku první republiky byla tato úprava zachována, pouze díky tomu, že došlo k rozdělení původních filozofických fakult na fakulty filozofické a fakulty přírodovědecké[25] vznikl další nový titul doktora přírodních věd (RNDr.) a později přibyl i titul doktora obchodních věd (RCDr.).[26]

Zásadní změna přišla po převzetí moci komunisty se zákonem č. 58/1950 Sb., o vysokých školách, který sice už získané akademické tituly jejich nositelům ponechal, ale pro nové studenty je zrušil s tím, že absolventi vysoké školy s účinností od roku 1953 získávali jen profesní označení. To bylo někdy i poněkud nezvyklé, např. promovaný biolog, inženýr architekt, promovaný lékař, promovaný právník, promovaný historik apod.[27]

Návrat k tradici akademických titulů znamenal zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách. Podle něj sice zakončením vysokoškolského studia státní závěrečnou zkouškou k udělení titulu nedošlo, ale následným vykonáním nepovinné státní rigorózní zkoušky už absolvent titul získat mohl. Šlo konkrétně o tituly doktora práv (JUDr.), doktora přírodních věd (RNDr.) nebo doktora filozofie (PhDr.). Jiná situace byla u absolventů lékařských fakult, technických, ekonomických, zemědělských a uměleckých vysokých škol, protože jim tituly udělovány ihned po ukončení studia byly, a to sice doktor medicíny (MUDr.), doktor veterinární medicíny (MVDr.), inženýr (Ing.), inženýr architekt (Ing. arch.), akademický architekt, akademický malíř a akademický sochař. Pro tři posledně uvedené tituly z uměleckých oborů navíc platilo, že bylo také možné vykonat státní rigorózní zkoušku a získat titul doktor filozofie. Kromě toho tento zákon napravil situaci vzniklou předchozím vysokoškolským zákonem z roku 1950 a dřívějším absolventům lékařských fakult, technických, ekonomických, zemědělských a uměleckých vysokých škol přiznal příslušné akademické tituly automaticky, ostatním umožnil jejich získání státní rigorózní zkouškou.[28]

Podobnou úpravu udílení akademických titulů zachoval i následující zákon č. 39/1980 Sb., o vysokých školách, který pouze navíc umožnil státní rigorózní zkouškou získat tituly doktora pedagogiky (PaedDr.), doktora farmacie (PharmDr.) a doktora sociálně politických věd (RSDr.) (tento titul byl však udílen již od roku 1966 na Vysoké škole politické ÚV KSČ[29]). Navíc pro absolventy, kteří vystudovali s výbornými výsledky a s vyznamenáním, bylo výjimečně možné udělit takový akademický titul již po státní závěrečné zkoušce.

Po sametové revoluci začal platit nový vysokoškolský zákon č. 172/1990 Sb., který umožnil získat akademický titul už absolvováním vysoké školy. Oproti pozdější právní úpravě ale šlo jen o tyto:[30]

• titul bakalář (Bc.)
• akademické tituly:
  • magistr (Mgr.)
  • inženýr (Ing.)
  • doktor všeobecné medicíny (MUDr.)
  • doktor veterinární medicíny (MVDr.)
• akademicko-vědecký titul doktor (Dr.)

Dřívější absolventi vysokoškolského studia univerzitního směru, kteří nepodstoupili státní rigorózní zkoušku a titul tak dříve nezískali, měli možnost začít automaticky používat akademické tituly podle tohoto zákona. Příslušná univerzita jim k tomu vydala osvědčení.[31]

Boloňský proces pak sjednotil evropské vzdělávání.

Zákon č. 172/1990 Sb. byl v roce 1998 nahrazen zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, který, včetně pozdějších novelizací, k dosavadním vysokoškolským titulům přidal následující: bakalář umění (BcA.), magistr umění (MgA.), inženýr architekt (Ing. arch.) a doktor zubního lékařství (MDDr.). Dále zrušil akademicko-vědecký titul doktor (Dr.) a nahradil jej titulem se stejným názvem, ale s mezinárodně obvyklou zkratkou – tedy doktor (Ph.D.), v oboru teologie s názvem doktor teologie a zkratkou Th.D. Také opětovně umožnil vykonat státní rigorózní zkoušku, a to absolventům s titulem „magistr“. Po jejím vykonání se pak udělují akademické tituly doktora práv (JUDr.), doktora filozofie (PhDr.), doktora přírodních věd (RNDr.), doktora farmacie (PharmDr.), licenciáta teologie (ThLic.) či doktora teologie, ale se zkratkou ThDr., kdy jde na rozdíl od akademicko-vědeckých titulů „Ph.D.“ a „Th.D.“ jen o tzv. malé doktoráty.[32]

Novela (zákon č. 137/2016 Sb.) vysokoškolského zákona (tedy zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů) od 1. září 2016 pak zrušila udělování titulu doktora teologie (Th.D.) nahrazením i v oblasti teologie titulem doktor (Ph.D.); rovněž umožnila udílet titul licenciáta teologie (ThLic.) i v jiné oblasti teologie než pouze katolické – tedy nyní stejně jako titul doktor teologie (ThDr.).[11]

Neakademický titul uvedený níže získávají absolventi, kteří řádně zakončili absolutoriem výše uvedené studium (blíže ISCED).

Neakademický titul se píše správně vždy za jménem a odděluje se z obou stran čárkou (jedná se o přístavek, podobně jako výše u akademicko-vědeckých titulů).[34]

Dosažený stupeň kvalifikace je u VOŠ podle mezinárodních klasifikačních stupňů pro vzdělání (ISCED) 6, tedy stejně jako bakalářský studijní program (na rozdíl od něj však neumožňuje další studium ve vyšších studijních programech); vyšší odborné školy jsou zařazeny do českého vzdělávacího systému od roku 1995 a již od roku 1994 přiznalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky absolventům vyššího odborného studia legislativně právo používat za svým příjmením titul podle druhu završeného studia: diplomovaný specialista, diplomovaný umělec, diplomovaný technik, diplomovaný ekonom, diplomovaný fyzioterapeut, diplomovaný ergoterapeut, diplomovaný správní specialista, diplomovaný informační specialista, diplomovaný sociální pedagog. V roce 1996 přibyl titul diplomovaný sociální pracovník. Tato označení se nikterak ze zákona nezkracovala.[35]

V roce 1998 bylo označení školským zákonem sjednoceno. Za svým jménem mohou všichni absolventi vyšších odborných škol, a od roku 2005 i konzervatoří (zde je kvalifikace jiná – podrobněji ISCED), používat označení (neakademický titul) diplomovaný specialista (ve zkratce DiS. uváděné za jménem a oddělené od něj čárkou). Na diplomu se uvádí celé označení „Diplomovaný specialista v“ + jméno vystudovaného oboru. Mezi jménem a označením se píše čárka, ve větě se píše (stejně jako u jiných titulů uváděných za jménem) čárka i za titulem, neboť se jedná o volný přívlastek (přístavek).[35]

Před formálním oslovováním nejvyšším dosaženým titulem bývá vhodné upřednostnit nejvyšší dosaženou funkci, či hodnost, např. pane vedoucí, paní rektorko, pane generále atp.; běžné je samozřejmě rovněž formální oslovování příjmením. V ČR se tak případně k formálnímu oslovování používají pouze tyto: pane inženýre / paní inženýrko (Ing., Ing. arch.), pane magistře / paní magistro (Mgr., MgA.), nebo event. pane doktore / paní doktorko (MUDr., MDDr., MVDr., JUDr., PhDr., RNDr., PharmDr., ThDr., Th.D., Ph.D., Dr., DrSc., DSc.), příp. pokud je dotyčný nositelem vyšší hodnosti typu docent, nebo profesor, je vhodné upřednostnit tuto. Licenciátní titul (ThLic.) se k formálnímu oslovování běžně neužívá, taktéž CSc., rovněž označení DiS. v podobě pane specialisto / paní specialistko se k formálnímu oslovování taktéž neužívá.[39]

Od oslovování titulem se v Česku obecně upouští, běžnější je v akademické sféře, zdravotnictví a státních institucích.[40]

Podle Ústavu pro jazyk český AV ČR pořadí titulů ČR sice žádná norma striktně neurčuje, ale praxe je poměrně ustálená. Pokud nějaká osoba získala více titulů, a chce se uvést, píše se vyšší titul před nižším, např. „Mgr. Bc. Jan Svoboda“, případně se tento nižší neuvádí vůbec. Magisterský titul se pak neuvádí nikdy, pokud absolvent úspěšně vykonal rigorózní zkoušku a získal např. titul JUDr. U rovnocenných titulů se píše hned u jména ten, který daná osoba získala dříve, tedy např. „Mgr. Ing. Karel Novotný“, pokud tento nejdříve vystudoval techniku. České, či latinské, „a“, resp. „et“, případně symbol „&“, se píší jen mezi stejnými tituly, např. „Mgr. et Mgr. Alena Dvořáková“,[41] a to proto, aby bylo zřejmé, že nejde o písařskou chybu.

Tyto stupně jsou více méně podobné v anglicky mluvících zemí (řazeny od nejnižšího k nejvyššímu):

• Diploma – jednoleté studium, možnost postupu do druhého ročníku bakalářského studia
• Advanced diploma – dvouleté studium, možnost postupu do třetího ročníku bakalářského studia
• Bachelor degree – tří až čtyřleté studium standardního bakalářského studia; následující dělení je typické pro školský systém Velké Británie, v ostatních zemích se většinou takovéto dělení nevyskytuje a délka studia jsou 4 roky (např. Spojené státy americké):[47]
  • Honours degree – značí se vyšší náročností; vystudovaný titul může obsahovat přídatek Hons (např. „BSc Hons“), který značí dosažení „vyššího“ bakalářského studia; často studován tři roky, ve skotském školském systému je délka studia většinou čtyři roky; dělen na tři stupně podle prospěchu studenta: First class („titul první třídy“), Upper second class (2:1, „titul vyšší druhé třídy“; často požadavek pro postup do postgraduate – magisterské studium), Lower second class (2:2, „titul nižší druhé třídy“), Third class („titul třetí třídy“)
  • Ordinary degree – značí se nižší náročností, často není nutné odevzdat disertační práci či vypracovat finální projekt, považován za čtvrtý stupeň bakalářského diplomu; prakticky bez výjimek studován tři roky (celá Velká Británie, včetně Skotska); dá se studovat samostatně, v mnoha případech je udělován studentům Honours, kteří nesplnili požadavky na udělení nejnižší třídy Honours (Third class).
• Graduate certificate – jednosemestrální studium, možnost postupu do druhého semestru Graduate Diploma nebo Masters Degree
• Graduate diploma – dvousemestrální studium, možnost postupu do třetího semestru Masters Degree
• Postgraduate diploma – dvousemestrální studium
• Career – Career & Vocational Training

Kariérní diplom nebo certifikát je listina, která se uděluje po dokončení postsekundárního odborného programu nebo technického vzdělávacího programu, ale není stejná jako vysokoškolský diplom nebo titul. Kariérní programy se zaměřují na poskytování specifického vzdělávání pro pracovní příležitosti a pokrok. Dokončení diplomové programu může být formálně nutné pro zaměstnání nebo odborné udělení licence, nebo to může být volitelný způsob, jak získat a prokázat odborné znalosti, která vyžadují diplom či vyšší vzdělání nebo specializaci. Kariérní vzdělávání je obvykle unaccredited, neakreditované vzdělávání. Akreditace programy konkrétních škol mohou být také uznány a může jim být umožněno převést jejich kredity z těchto programů k pokračovaní či dokončení přidruženého titulu (AS) v oboru příbuzném nebo příslušnému bakalářského programu (BA), například Penn Foster global.

1. Certificate – Certifikační programy se obvykle specializují na jednu konkrétní dovednost, kterou lze studovat a učit se v jednom nebo ve dvou kurzech. Tyto programy jsou často dobrou volbou pro někoho, kdo již má titul nebo pracovní zkušenosti v oboru. Studijní program trvá obvykle týdny až tři měsíce.
2. Diploma – Hlavním rozdílem je, že kariérní diplom je specifický pro jednu oblast. Tím lze získat vzdělání či stupeň specifických podmínek pro převod na vyšší stupeň. Kariérní diplom umožňuje pouze přenos určité třídy podle požadavků Associates nebo bakalářský titul. Studijní program trvá obvykle půl roku až rok.

Seznam většiny titulů z anglicky mluvících zemí:

Čestná hodnost je titul (honorary degree) dosažený jmenováním, nikoliv studiem.

Tyto čestné hodnosti, respektive čestné tituly, ani jejich zkratky, nejsou v současné době kodifikovány v Česku zákonem, ale tvoří se zde dle úzu – zvyklosti, na základě určité tradice z minulosti (protože jsou „pouze čestné,“ může je fakticky udělovat kdykoliv kdokoliv komukoliv); většinou jsou udíleny akademickými institucemi.

Univerzitní hodnosti, resp. funkce, či tituly, a slavnostní oslovení představitelů vysokých škol a univerzit, tedy akademických funkcionářů, která zejména požívají při slavnostních akademických obřadech jako je imatrikulace, promoce apod.

Pokud prorektor zastupuje rektora (ten není na ceremoniálu přítomen), je oslovován jako rektor, tedy Vaše Magnificence, obdobně pokud proděkan zastupuje děkana (ten není na obřadu přítomen), požívá oslovení jako děkan, tedy Spectabilis.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Academic degree na anglické Wikipedii.

• Seznam nejstarších univerzit

• Obrázky, zvuky či videa k tématu akademický titul na Wikimedia Commons
• Zkratky akademických titulů podle Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky
• Aktuální přehled vysokých škol v ČR – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky
• Aktuální přehled vysokých škol v SR – Ministerstvo školstva, vedy, výskumu a športu Slovenskej republiky
• Aktuální přehled VOŠ, konzervatoří a dalších škol v ČR – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky