Papuchalk severní

Papuchalk severní (Fratercula arctica), známý též pod názvy papuchalk ploskozobý nebo bělobradý, je malý mořský pták z čeledi alkovitých. Díky svému výrazně zbarvenému velkému zobáku je nazýván též mořským papouškem.[2]

Papuchalk severní
Dospělý pták ve svatebním šatě, Skotsko
Stupeň ohrožení podle IUCN

zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďalkovití (Alcidae)
Podčeleďalky (Alcinae)
Rodpapuchalk (Fratercula)
Binomické jméno
Fratercula arctica
(Linné, 1758)
Rozšíření papuchalka severního
oranžově: hnízdiště
žlutě: zimoviště
Rozšíření papuchalka severního
oranžově: hnízdiště
žlutě: zimoviště
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Papuchalk s kořistí

Popis

Papuchalk severní dorůstá délky 26–29 cm a v rozpětí křídel měří 47–63 cm.[3] Samci jsou zpravidla větší než samice, ale zbarvením se nijak viditelně neliší. Svrchu je převážně černý a ze spodní strany bílý s šedými až bílými tvářemi a oranžovočervenými končetinami. Zobák je velký 3–4 cm, trojúhelníkového tvaru, během hnízdního období jasně oranžový, modrý a žlutý. Papuchalk bělobradý se velmi podobá papuchalku černobradému (Fratercula corniculata), ale v porovnání s ním má odlišně zbarvený zobák.

Areál rozšíření

Hnízdí na pobřeží severní Evropy, Faerských ostrovů, Islandu a na východě Severní Ameriky, severně přitom zasahuje až po oblasti uvnitř Severního polárního kruhu, jižně pak po Francii a Maine. Zimní měsíce tráví na otevřeném moři daleko od pevniny - v Evropě během tohoto období jižně zasahuje až po Středozemní moře a v Severní Americe zase po Severní Karolínu.

Způsob života

Potrava

Za potravou se potápí, a to až do hloubky 70 m; pod vodou dokáže vydržet až 5 minut, i když častěji se potápí do menších hloubek a pouze krátce[4]. K plavání využívá svých silných křídel. Končetiny s plovacími blánami mu pak slouží jako kormidlo. Během hnízdního období se přitom při hledání kořisti může od hnízdiště vzdálit až 100 km.[2][5] Živí se především malými druhy ryb, jakými jsou např. sledi, šproti nebo smáčky, požírá též zooplankton, různé korýše a měkkýše. Má přitom zvláštně přizpůsobenou horní čelist zobáku a jazyk, které má poseté spoustou drobných trnů umožňujících držení i více než 30 rybek najednou.[6][7]

Hnízdění
Fratercula arctica arctica

Papuchalci bělobradí pohlavně dospívají ve věku 4–5 let, jsou monogamní a hnízdí v koloniích. Využívají přitom převážně nor vyhloubených na travnatých svazích, ale hnízdí též mezi skalami nebo balvany. Na úpravě budoucího hnízda, které později vystýlají trávou, peřím nebo mořskými řasami, se podílí především samec.

V každé snůšce je jen jedno vejce, na jehož 39–45 dnů dlouhé inkubaci se podílí oba rodiče. Mláďata jsou pak opeřena asi ve věku 49 dnů. V tomto věku opouští hnízdo a hned se vydávají do moře.[8]

Používání nástrojů

U papuchalků bylo pozorováno i používání nástrojů, a to větviček, kterými se škrábali na místech, kde je zřejmě trápili paraziti. K pozorování došlo na dvou místech, které dělilo 1700 km - na ostrově Skomer (Wales) a Grimsey (Island) [9].

Predátoři

Mezi predátory papuchalka bělobradého patří především racek mořský (Larus marinus) a chaluha velká (Stercorarius skua), ale také krysy, kočky, psi nebo lišky. Menší rackové, jakým je např. racek stříbřitý (L. argentatus), pak často plení hnízda a dospělým ptákům kradou i již ulovenou kořist.

Početnost

Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je papuchalků 12-14 milionů[10]. Populace těchto ptáků byla lovem a vybíráním hnízd během 19. století výrazně redukována. Ačkoli jsou papuchalkové v některých oblastech (na Islandu a Faerských ostrovech) lovným druhem dodnes, mnohem vážněji je v současné době ohrožují především noví, zavlečení predátoři (kočky, psi, krysy), znečišťování moří jedovatými látkami, rybolov a současné klimatické změny, které vedou k výraznému nedostatku potravy.[11]

Odkazy

Reference
  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. KHOLOVÁ, Helena (autorka českého překladu). Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2008. ISBN 9788024222356. S. 241.
  3. The Birds of the Western Palearctic. OUP. 1997. ISBN 0-19-854099-X. (anglicky)
  4. DUNN, Euan. Puffins. 1.. vyd. [s.l.]: Bloomsbury, 2014. ISBN 978-1-4729-6520-2.
  5. Lilliendahl, K.; Solmundsson, J.; Gudmundsson, G.A. & Taylor, L. (2003): Can surveillance radar be used to monitor the foraging distribution of colonially breeding alcids? Condor 105(1): 145–150. (anglicky)
  6. Redakce David Burnie et al.; překlad Jiří Šmaha. Praha: Euromedia Group, k. s., 2002. ISBN 8024208628. S. 303.
  7. STREET, R.; EMILY, A. Fratercula arctica [online]. Animal Diversity Web, 1999 [cit. 2010-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
  8. Ehrlich, P.; Dobkin, D. & Wheye, D. (1988): Atlantic Puffin. In: The Birder's Handbook: A Field Guide to The Natural History of North American Birds: 207, 209-214. New York. (anglicky)
  9. FAYET, Annette L.; HANSEN, Erpur Snær; BIRO, Dora. Evidence of tool use in a seabird. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2019-12-30, s. 201918060. Dostupné online [cit. 2020-01-13]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1918060117. (anglicky)
  10. IUCN. Fratercula arctica: BirdLife International: The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T22694927A132581443. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. DOI 10.2305/iucn.uk.2018-2.rlts.t22694927a132581443.en. (anglicky) Type: dataset DOI: 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22694927A132581443.en.
  11. Mitchell, P.I.; Newton, S.F.; Ratcliffe, N.; Dunn, T.E. (2004): Seabird Populations of Britain and Ireland: Results of the Seabird 2000 Census (1998–2002). T. & A.D. Poyser, Londýn. ISBN 0-7136-6901-2 (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.