Racek stříbřitý

Racek stříbřitý (Larus argentatus) je velký druh racka ze skupiny „velkých bělohlavých racků“.

Racek stříbřitý
Racek stříbřitý, adultní pták
Stupeň ohrožení podle IUCN

málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neoghathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďrackovití (Laridae)
Rodracek (Larus)
Binomické jméno
Larus argentatus
Pontoppidan, 1763
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Taxonomie

V Evropě se vyskytují dva poddruhy.

L. a. argentatus Obývá kontinentální Evropu.

L. a. argenteus Obývá Britské ostrovy a přilehlou Evropu.

Popis

Pták v šatu 3. roku

Dospělý samec měří 60–67 cm a váží 1050–1525 g, zatímco dospělá samice měří 55–62 cm a váží 710–1100 g. Rozpětí křídel dosahuje 125–155 cm. Jako většina druhů této skupiny má v dospělosti bílou hlavu, tělo a ocas, šedý hřbet, šedá křídla s černou kresbou a bílými špičkami letek. V prostém šatu má na hlavě výrazné tmavé čárkování. Zobák je žlutý s červenou skvrnou na spodní čelisti. Nohy mají světle růžovou barvu, méně často bledě žlutou. Mladí ptáci jsou hnědí s tmavým skvrněním a s každým přepeřením se vzhledem stále více podobají dospělcům. Plně vybarvení jsou až ve čtvrtém roce života, kdy také dosahují pohlavní dospělosti. Rozlišování od podobných druhů, s nimiž byl dříve spojován (racek bělohlavý, racek středomořský), je velmi obtížné, ačkoli od racka středomořského se liší růžovou barvou nohou a od racka bělohlavého světlýma očima a kratším, silnějším krkem, zobákem a mohutnější hlavou.

Hlas

Dospělý pták v letu

Dobře známé hlasové projevy, spojované s pobřežím severní polokoule. V toku vydává zvučnou řadu „éu...kyjaa-kja-kja-kja-kja-kja-kja...kjau“. Dále se ozývá pronikavým, hlasitým „kjov“, opakovaným jako poplašné volání, při hrozbě výrazným „geg-eg-eg“.[2]

Rozšíření

Pták na Alabastrovém pobřeží ve Francii

Racek stříbřitý hnízdí na pobřeží severozápadní Evropy od severní Francie a Britských ostrovů po severní Skandinávii a přilehlou část Ruska. V zimě zůstává v oblasti hnízdišť, pouze severněji hnízdící ptáci se posouvají do jižní části areálu druhu. V posledních letech se rozšířil také do vnitrozemí Polska. Nehojně v zimě zaletuje také dále na jih, včetně České republiky.[3]

Hnízdění

Vejce racka stříbřitého

Monogamní druh, páry tvoří na celý život. Při párování samice přiletí k samci a v podřízeném postoji začne žadonit podobně jako mládě o potravu. Pokud ji samec přijme, odpoví mňoukavým voláním a následuje rituál synchronních pohybů hlavami obou partnerů. Po nakrmení samice následuje páření.

Hnízdí v početných koloniích na pobřeží, místo pro hnízdo je vybíráno oběma partnery, v případě úspěšného hnízdění se na ně vrací každý rok. Nachází se na zemi, případně na skalní římse. 2–4, nejčastěji 3 vejce jsou účinně bráněna a inkubována oběma rodiči po dobu 28–30 dnů. Díky světle žlutohnědému zbarvení s tmavě hnědými skvrnami různé velikosti jsou dobře maskována. Mláďata se líhnou pokryta prachovým peřím s otevřenýma očima a během několika hodin opouští hnízdo. Při dožadování klovou do červené skvrny na zobáku rodičů, kteří jim následně vyvrhnou potravu. První zkoušky letu podnikají ve stáří 35–40 dnů a plně vzletná jsou ve věku 5–6 týdnů. Rodiči jsou krmena až do stáří 11–12 týdnů ale krmení s může protáhnout až do 6 měsíců věku mláďat. Samec krmí mladé častěji před jejich vzletností, samice zase po vzletnosti.

Stejně jako u jiných racků se jedná o dlouhověkého ptáka, nejvyšší zjištěný věk je 49 let.

Potrava

Všežravý druh, stejně jako jiné druhy rodu Larus, přiživuje se na skládkách odpadu a zbytky z rybolovu vyhazovanými z paluby rybářských lodí. Kromě ryb se živí ptačími vejci a mláďaty, včetně těch od jiných druhů racků, malými suchozemskými obratlovci a měkkýši a korýši, jejichž schránky rozbíjí upuštěním z výšky. Mořskou kořist loví do maximální hloubky 1–2 metrů. Bylo prokázáno používání kousků chleba jako návnady pro přilákání ryb. Rostlinnou složku tvoří semena, kořínky, ovoce a mořské řasy.

Rackové rovněž běžně pobíhají po zemi a plácáním nohou, imitujícím vibrace způsobené lovícím krtkem aktivují únikový mechanizmus žížal, které pak vylezou na povrch o jsou následně rackem zkonzumovány.

Je schopen pít slanou mořskou vodu, přičemž přebytečnou sůl vyloučí z těla specifickými žlázami umístěnými nad očima.

Odkazy

Reference

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. SVENSSON, Lars; MULLARNEY, Killian; ZETTERSTRÖM, Dan. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého Východu. Plzeň: Jiří Ševčík, 2016. ISBN 978-80-7291-246-9.
  3. OLSEN, K. M. O.; LARSSON, H. Gulls of North America, Europe and Asia. Princeton & Oxford: Princeton University Press, 2003. ISBN 0-691-11327-0.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.