Ostrov krále Jiřího

Leží zhruba uprostřed 540 km dlouhého řetězce ostrovů nalézajících se na západní, návětrné straně Antarktického poloostrova s kterým probíhají téměř souběžně. Ostrovy jsou od poloostrova odděleny asi 120 km širokou Bransfieldovou úžinou (Bransfield Strait) a z opačné strany jsou izolovány od Hornova mysu v Jižní Americe přibližně 180 km širokým Drakeovým průlivem. Souřadnice ostrova krále Jiřího jsou 58° 20' západní zeměpisné délky a 62° jižní zeměpisné šířky.

Za objevitele ostrova krále Jiřího se považuje britský lovec tuleňů a obchodník William Smith, který 16. října 1819 u ostrova přistál a prohlásil území za britské teritorium. Zpráva o nalezu místa s množstvím tuleňů se brzy mezi lovci rozšířila a tuleni byli během pár let téměř vybiti. Dne 22. ledna následného roku přistálo u ostrova britské královské loďstvo pod vedením Edwarda Bransfielda, které ostrov opět zabralo pro britskou korunu a vykonalo prvá odborná pozorování a měření. Dalšího roku bylo na ostrově přinuceno přezimovat 11 námořníků ze ztroskotané lodi, bylo to prvé přezimování v celé Antarktidě.

Při rozdělování nejjižnějšího kontinentu si sektor, ve kterém se mj. nachází ostrov krále Jiřího i celé Jižní Shetlandy, přivlastnilo Spojené království Velké Británie a Irska. Ostrov byl, jako součást Jižních Shetland, spravován od roku 1908 z Falklandských ostrovů. V roce 1940 na toto dosud britské území vznesly nárok Argentina a Chile. Nevyřešený spor byl roku 1961 zakonzervován tzv. Smlouvou o Antarktidě, ve které se účastníci dohodli dočasně neuplatňovat územní požadavky, zachovat současný stav a neuplatňovat na "svá" území vlastnické práva. Zároveň lze podle smlouvy Antarktidu využívat pouze pro vědecké účely a není možno tam provádět hospodářskou činnost.

V roce 1962 byl ostrov s celým souostrovím včleněn do nově vzniklého Britského antarktického území, které je od roku 1989 spravováno Ministerstvem zahraničí v Londýně.

Z více než 90 % je ostrov trvale pokryt ledovcovými čapkami nebo ledovcovými splazy směřujícími do údolí a k pobřeží. Skalnaté vrcholky, ne vyšší než 600 až 700 m, většinou z ledové pokrývky vyčnívají. Maximální naměřená tloušťka ledovce činila 326 m. Větší odledněné plochy se nacházejí pouze na jižním pobřeží ostrova, v relativně hlubokých mořských zátokách, jsou to pobřežní pásy o šíři několika stovek metrů. Jinak je pobřeží členěno do mnoha hlubokých a skalnatých fjordů a zátok. Na ostrově je také spousta sladkovodních jezer po převážnou část roku pokrytých ledem o tloušťce až 1 m.

Vlastní ostrov je sopečného původu, je součásti podmořského horského hřbetu vedoucího z Jižní Ameriky až na Antarktický poloostrov. Podloží ostrova sestává ze čtyř tektonických bloků oddělených podélnými zlomy patrně z doby třetihorní. Glaciální a postglaciální sedimenty jsou čtvrtohorního původu. Na pobřežních rovinách je zřetelný ústup ledovců a rozšiřování odledněné plochy způsobené patrně globálním oteplováním.

Rostlinstvo se vyskytuje jen v nezaledněných pásech a to velice střídmě. Do nadmořské výšky 60 m vyrůstají mechorosty a v příznivých oázách dvě kvetoucí rostliny tráva metlice antarktická (Deschampsia antarctica) a bylina z čeledě hvozdíkovitých Colobanthus quitensis. Invazně se zde vyskytuje rovněž kvetoucí lipnice roční (Poa annua). Výše, na suchých místech a na skalách vyrůstají téměř výhradně houby a lišejníky, na místech omývaných mořskou vodou rostou řasy.

Pobřeží si k hnízdění vybírají tučňáci kroužkoví, oslí a uzdíčkoví. Naopak na strmých skaliskách si svá hnízda staví buřňáci, buřňáčci, chaluhy, racci, rybáci a štítonosi. Savci na ostrově žádní trvale nežijí, zato se na jeho pobřeží pravidelně vracejí vyvést svá mláďata rypouši sloní, lachtani antarktičtí a tuleni krabožraví, leopardí a Weddellovi.

Na ostrově je průměrná roční teplota −2,8 °C, za posledních 50 let potupně vzrostla o 1,1 °C. Průměrná teplota za 10 let dosahuje v nejchladnějším měsíci −7,1 °C (extrém −32,3 °C) a průměrná teplota v nejteplejším měsíci dosahuje +2,3 °C (extrém +16,7 °C). Kladné teplotní hodnoty bývají v prosinci, lednu a únoru, nulové v listopadu a březnu.

Je zde typicky přímořské podnebí, malý rozdíl v letních a zimních teplotách. Teplé a vlhké západní až severozápadní větry přinášejí hodně oblačnosti a srážek, často zde prší i v zimním období a naopak sněží v průběhu léta. Srážky jsou zde evidovány v 70 % dnů. Vyjasnění oblohy signalizuje příchod studeného větru a pokles teplot. Mořská hladina je mezi dubnem a prosincem zamrzlá.

Přestože ostrov krále Jiřího nemá trvalé obyvatele, je nejhustěji osídlenou částí Antarktidy. Na ostrově je mnoho polárních výzkumných stanic umístěných převážně na jižní straně ostrova, v zátokách Admiralty Bay a Maxwell Bay; v závětří pravidelně vanoucích větrů.

• Stanice s celoročním provozem:

Artigas (Uruguay)

Bellinsgauzen (Rusko)

Commandante Ferraz (Brazílie)

Chang Cheng (Čína)

Henryk Arctowski (Polsko)

Carlini (dříve Jubany, Argentina)

King Sejong (Korea)

Presidente Eduardo Frei Montalva (Chile)

• Stanice s letním provozem:

Ardley (Chile)

Juan Carlos I. (Španělsko)

Macchu Picchu (Peru)

Největší stanici je chilská Presidente Eduardo Frei Montalva, vedle které je od roku 1984 i malé městečko Villa Las Estrellas. Žije v něm asi 88 lidí včetně asi 24 školou povinných dětí (v roce 1999), má školu, hřiště, knihovnu, minihotel, kostel i poštu.

Kromě specifického výzkumu se tyto stanice, v souladu s požadavky Světové meteorologické organizace (WHO), zabývají sběrem dat nutných k co nejpřesnějšímu předvídání počasí. Při rychlých změnách atmosférických podmínek v Antarktidě a v okolí nejjižnější částí amerického kontinentu je poskytování přesných předpovědí počasí pro letectvo i námořní dopravu velmi důležité.

Pomníček na památku Kamila Suchánka, který zahynul během svého pobytu na základně Eco-Nelson.

Na skále u polské antarktické stanice Henryk Arctowski je umístěno pietní dílo sochaře Otmara Olivy, náhrobek polárníků Kamila Suchánka a Miroslava Stuchlíka, kteří se v květnu 1993 ztratili na moři u stanice Eco-Nelson Jaroslava Pavlíčka na sousedním Nelsonově ostrově.[1]

• 
  Chilská stanice Presidente Eduardo Frei Montalva
• 
  Interiér pravoslavného chrámu na ostrově
• 
  Tuleň leopardí

• PROŠEK, Pavel, a kol. Antarktida. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 348 s. ISBN 978-80-200-2140-3. S. 45, 46, 149, 151, 155, 176, 177, 219, 253, 303.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ostrov krále Jiřího na Wikimedia Commons
• King George Island, South Shetland Islands [online]. British Antarctic Survey, Cambridge, UK [cit. 2011-01-31]. Dostupné online. (anglicky)
• MÁČKA, Zdeněk. Geomorfologický sborník 2: Geomorfologický výzkum polární oázy ... [online]. Masarykova univerzita v Brně, PřF, Geografický ústav, Brno, rev. 2003 [cit. 2011-01-31]. Dostupné online. (česky)
• FERRON, Francisco A.; SIMÕES, Jefferson C.; AQUINO, Francisco E. et all. Pesquisa Antártica Brasileira, 4/2004: Air temperature time series for King George Island [online]. Academia Brasileira de Ciências, Rio de Janeiro, BR, rev. 04.2004 [cit. 2011-01-31]. Dostupné online. (anglicky)
• Western shore of Admiralty Bay, King George Island [online]. Secretariat of the Antarctic Treaty, Buenos Aires, AR, rev. 2000 [cit. 2011-01-31]. Dostupné online. (anglicky)
• TOLOZA. Chile News, 1/04/1999: Living in Antarctica [online]. Ministerio de Educación, Communication and Culture Secretariat, Santiago de Chile, CL, rev. 04.1999 [cit. 2011-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
• MORÁVEK, Antonín. Mořinský Kurýr z 8.10.2010: Vzpomínka na polárníka Mirka Stuchlíka [online]. Obecní úřad Mořina, okr. Beroun, rev. 08.10.2010 [cit. 2011-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-21. (česky)