Nebanice

Obec Nebanice leží na levém břehu řeky Ohře ve východní části Chebské pánve. V blízkosti obce se do řeky vlévají potoky Plesná (něm. Fleißenbach) a Sázek (něm. Soosbach).

První písemná zmínka o obci, jejíž historické jádro se původně nacházelo na meandru řeky Ohře, pochází z roku 1391. Nebanice, původně náležící k říšskému lénu chebské falce, byly již před tímto datem lénem rodu Notthaftů. Později, a to až do 16. století, patřily Nebanice chebské patricijské rodině Junckerů. Vinzenz Pröckl uvádí, že již roku 1391 stál v obci kostelík a že se zde již v této době nacházelo také panské sídlo, jež bylo společně s osadou roku 1469 zničeno a vypáleno Fridrichem ze Švamberka.[3] Předpokládaná poloha tvrze na ostrůvku mezi řekou a mlýnským náhonem však není prokázána. Rodina Junckerů, jež v Nebanicích vystavěla malé sídlo, prodala svůj zdejší majetek roku 1521 Christophu Werndlovi z Chebu. Ves až do 18. století mnohokrát změnila majitele.

Kostel sv. Osvadla v Nebanicích

Roku 1566 přestoupili obyvatelé Nebanic k protestantství a až v průběhu třicetileté války se roku 1628 opět vrátili k víře katolické. Zdejší kostel, do té doby filiální kostel farnosti v Kopanině (něm. Frauenreuth), byl roku 1661 podřízen přímo farnímu kostelu sv. Mikuláše a sv. Alžběty v Chebu. Duchovní správu zde v této době a až do roku 1770 vykonávali chebští jezuité. Roku 1711 byla v Nebanicích založena samostatná farnost, k níž náležely vsi Loužek (něm. Au), Potočiště (něm. Dürnbach), Vokov (něm. Wogau), Třídvoří (něm. Dreihöf), Vrbová (něm. Förba), Hněvín (něm. Knöba), Hájský Mlýn (něm. Gahmühl) a Obilná (něm. Kornau). Od roku 1722 patřil k farnosti také filiální kostel v Milhostově (něm. Mühlessen). Se zřízením místní farnosti zde byl roku 1716 vystavěn nový barokní kostel sv. Osvalda a roku 1721 také dřevěná farní budova. Svatbou s Marií Justinou von Mühlbach získal v 18. století Nebanice Christoph Ernst von Bigatto, jenž v západní části svého zdejšího poplužního dvora nechal vystavět jednopatrový barokní zámek. V průběhu 19. století se tvář obce výrazně měnila. Roku 1840 byla stržena již nevyhovující fara a o rok později dostavěna nová prostorná zděná farní budova. Roku 1864 obec také dostala novou školu, jež nahradila původní školní budovu zřízenou jezuity roku 1725. Prodloužením Buštěhradské dráhy z Karlových Var (něm. Karlsbad) do Chebu získala obec železniční spojení. Dne 19. září 1870 byla v místě společně se zahájením provozu trati otevřena železniční stanice Mostov-Nebanice (něm. Mostau-Nebanitz). Když byla trať mezi Chebem a Karlovými Vary roku 1891 rozšiřována o druhou kolej, zakoupila železniční společnost od obce školní budovu stojící v těsné blízkosti nádraží a upravila ji na byty pro drážní zaměstnance. Nová školní budova byla vystavěna blíže středu obce nad železniční tratí.

Až do roku 1848 stálo v Nebanicích 25 domů, z nichž bylo 24 poddáno městu Cheb a pouze jedno stavení rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou. Roku 1850, kdy byly zřizovány obecní úřady, staly se také Nebanice samostatnou obcí, k níž náležely ještě vsi Vrbová, Hněvín a Hartoušov (něm. Hartessenreuth). Tento stav trval až do konce druhé světové války. Ze sčítání obyvatel roku 1930 vyplývá, že obec (včetně přináležících vsí) tehdy čítala 435 obyvatel, z nichž se pouze 57 hlásilo k české národnosti. Tuto menšinu tvořili především státní zaměstnanci a jejich rodiny. Na základě Mnichovské dohody se obec roku 1938 ocitla uvnitř Německé říše a její zpětné připojení k Československu roku 1945 tak znamenalo vyhnání téměř veškerých obyvatel obce.

Ve 2. polovině 20. století nabyly Nebanice s novým obyvatelstvem nového rázu. Velká část původní zástavby byla zbořena či v rámci socialistického hospodaření přetvořena k nepoznání. Roku 1977 byl stržen také zchátralý barokní zámek. Roku 1976 byly k obci přičleněny vsi Dobroše (něm. Dobrassen), Hlínová (něm. Klingen), Lipoltov (něm. Lapitzfeld), Mostov (něm. Mostau), Obilná (něm. Kornau), Odrava (něm. Kulsam), Tuřany (něm. Thurn), a Trpeš (něm. Tipessenreuth). Roku 1990 došlo k opětovné reorganizaci struktury místní samosprávy a vzniku samostatných obcí Odrava a Tuřany s přičleněnými sousedními osadami.

• Kostel sv. Osvalda – barokní kostel vystavěný roku 1716 na místě předchozí údajně gotické stavby; v kostele se nachází cenný barokní akantový oltář od Karla Stilpa.
• Kyselka Anita (Kotigauer Sauerbrunn) – pramen, jenž byl počátkem 20. století stáčen, vyvěrá nedaleko od vsi východním směrem.
• Hartoušovské mofety – mofety na březích potoka Plesná hned pod osadou Hartoušov představují poslední zbytky zdejší původní bažinaté krajiny;
• Rozestavěná Sudetská dálnice – severně nad osadou Hartoušov protíná rozsáhlé plochy polí pískový násep nedokončené Sudetské dálnice, která měla nedaleko Vackovce (něm. Watzgenreuth) překlenout údolí potoku Plesná.

• Johann Georg Fischer (1742–1793), tesařský mistr a stavitel mnoha hrázděných domů egerlandského typu v regionu

• Nebanice (k. ú. Nebanice a Vrbová)
• Hartoušov (k. ú. Hartoušov a Hněvín)

• 
  Chov starokladrubských běloušů
• 
  Z dálky viditelné silo
• 
  Hospoda ve stájích
• 
  Školní budova z roku 1864