Národní strana svobodomyslná

Uvnitř původně jednotné české Národní strany se již kolem roku 1863 vytvořily dvě hlavní skupiny, zatím v podobě volných myšlenkových proudů, nikoliv dvou samostatných politických stran: „staročeši“ a „mladočeši“. Ohniskem jejich sporu byl na počátku 70. let názor na pasivní resistenci praktikovanou staročechy. Roku 1874 dorazilo sedm poslanců Národní strany na Říšskou radu do Vídně, čímž odmítli pasivní rezistenci. Ještě téhož roku 25. prosince se oficiálně ustavila Národní strana svobodomyslná, jejímž prvním předsedou se stává Karel Sladkovský.

Strana se hlásila k odkazu Karla Havlíčka Borovského, požadovala univerzální volební právo pro všechny muže, prosazovala svobodu jednotlivce. Snažila se o snížení vlivu římskokatolické církve a vymezovala se proti politicky zastoupené české historické šlechtě (tzv. Strana konzervativního velkostatku). Za mladočechy se na Český zemský sněm dostal i dr. Miroslav Tyrš.[1]

Po volbách do Říšské rady roku 1879 se mladočeši, staročeši i česká konzervativní šlechta spojili a vstoupili na Říšskou radu, kde utvořili Český klub, jenž byl vlivnou oporou vlády Eduarda Taaffeho. V druhé polovině 80. let ale začaly ožívat rozpory mezi mladočechy a staročechy. Mladočeská strana se stavěla kriticky k podle ní nedostatečným výsledkům české účasti na vládě.

Ve volbách do českého sněmu v roce 1889 mladočeši překvapivě uspěli a získali 37 mandátů. Ještě lepšího výsledku dosáhli ve volbách do Říšské rady roku 1891, kdy drtivě zvítězili v etnicky českých obvodech a ukončili tak epochu dominance staročeské strany. K vyvrcholení mladočeského hnutí došlo roku 1892, kdy byl vydán Manifest mladočeské strany. V tomto období se také vytvořila moravská obdoba Národní strany svobodomyslné – Lidová strana na Moravě. Ta byla prohlášena za zemskou organizaci mladočechů.

Pravděpodobně pro nesouhlas císaře se neúčastnili jednání (1890), ze kterých vzešly tzv. punktace. Ty měly upravovat používání češtiny a němčiny v Čechách. Mladočeši tuto dohodu odmítali a prakticky tím znemožňovali její plnění.[2]

V květnu 1891, po volbách do Říšské rady roku 1891, měl mladočeský klub na Říšské radě 35 členů.[3] V prosinci 1893 se uvádí, že klub má 38 členů.[4] Významného úspěchu dosáhli i ve volbách do českého sněmu v roce 1901.

V roce 1897 se předsedou strany stal poslanec Karel Kramář.[5]

Mladočeši se postupně dopracovali k toleranci vlády, což vysvětlovali ústupky vídeňské vlády Čechům a obavami z případného růstu německé levice. Zpět k obstrukci přešli roku 1899 po znerovnoprávnění češtiny. Roku 1900 přešli k důsledné obstrukci. Na Říšské radě zastupoval mladočechy m.j. Vilém Kurz. Roku 1906 opět vstoupili do vlády (vláda Konráda Hohenloheho). Ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného hlasovacího práva pro muže, kandidovali do Říšské rady společně se staročechy a umístili se na druhém místě za Českoslovanskou stranou agrární. Předstiženi agrárníky byli i ve volbách do českého sněmu v roce 1908.

Po vypuknutí 1. světové války nastaly pro mladočechy zlé časy. Karel Kramář, Alois Rašín a další byli zatčeni a odsouzeni k smrti (později byli omilostněni). 9. února 1918 se Národní strana svobodomyslná sloučila s Českou stranou státoprávně pokrokovou a velkou částí České strany pokrokové. Nová strana dostala název Česká státoprávní demokracie. V květnu se k ní připojila i Lidová strana pokroková na Moravě a v říjnu Národní strana (staročeši). Po vyhlášení nezávislosti Československa strana přijala název Československá národní demokracie.