Michael VII. Dukas

Narodil se kolem roku 1050 v Konstantinopoli. Když Konstantin X. roku 1067 umřel, bylo Michaelovi sedmnáct let a mohl tedy již vládnout sám. Místo slabého a nerozhodného císaře[2] však vládla jeho matka Eudokia spolu s jeho strýcem Janem Dukou jako regenti. 1. ledna 1068 se Eudokia vdala za generála Romana Diogena, který se od té chvíle stal novým císařem. Roman v následujících letech vedl tažení proti Seldžukům, avšak byl poražen a zajat v bitvě u Mantzikertu seldžuckým vládcem Alp Arslanem. Romanovy situace využili Jan Dukas a Michael Psellos a spojili se za účelem jeho svrhnutí.[3] Přesvědčili Eudokii, aby jim nehledě na Romana vyšla vstříc a nechala korunovat za spolucísaře svého syna Michaela. Brzy poté, co tak učinila, byla císařovna poslána do kláštera.[3] Po Romanově propuštění ze zajetí mezi ním a nově nastoupivším císařem vzplála občanská válka. Roman byl poražen, zajat svými protivníky a oslepen.[2] Nedlouho nato zemřel a Michael si tak prozatím udržel svoji pozici císaře.

Brzy po poražení Romana IV. vypuklo v Makedonii povstání v čele s bulharským šlechticem (boljarem) Georgiem Vojtechem.[4][5] Rebelové požádali o pomoc Michaela, knížete Zety. Ten jim vyhověl a poslal jim vojenský oddíl o síle 300 mužů[5] v čele se svým synem Konstantinem Bodinem, kterého povstalci prohlásili za bulharského cara. Povstání však nezískalo silnější podporu a bylo koncem roku 1073 potlačeno. Zatímco Vojtech zemřel na následky mučení v Konstantinopoli,[4][5] Konstantin Bodin musel odejít do vyhnanství v Antiochii, odkud po několika letech díky pomoci jeho otce a benátských obchodníků[4] úspěšně uprchl.[5]

Záhy po poražení Bulharů vypuklo na západě říše další povstání vedené Nestoriem, velitelem thematu Paristrion. Ten se spojil s nájezdníky turkického původu, Pečeněgy a Uzy.[1] Jeho armáda se dostala až k branám Konstantinopole, zde se však byzantské vládě podařilo poštvat jednotlivé části nepřátelského vojska proti sobě navzájem,[1] což ve svém důsledku vedlo k odchodu kočovníků z byzantského území a následně k porážce povstání. Galatii, území ve středu Anatolie, opanoval vůdce franských žoldnéřů Roussel de Bailleul. Tomuto schopnému válečníkovi[1] se podařilo porazit armádu vyslanou proti němu a zajmout pří této příležitosti Michaelova strýce Jana Duku, kterého nechal provolat císařem. Roussela se podařilo zdolat až s pomocí seldžuckých Turků, kterým tento akt dopomohl k ovládnutí Malé Asie,[6] kde se brzy vytvořil rúmský sultanát, v němž vládli příslušníci seldžucké dynastie.

Roku 1077 vypukly v tu samou dobu dvě další vzpoury.[1] Na západě se pokusil získat trůn Nikeforos Bryennios mající podporu tamější armády, zatímco ve východní části se proti císaři vzbouřil Nikeforos Botaneiates, který získal podporu členů vojenské aristokracie, duchovenstva a rúmského sultána Sulejmana.[7]

Byzanc po velkých územních ztrátách, které se udály za vlády Michaela VII.(1081)

Důsledkem neustálých povstání a bojů o moc se v Malé Asii prakticky zhroutila byzantská vláda, což usnadňovalo postup tureckých nomádů do nitra poloostrova. Časté zásahy okolních vládců a národů (zetský kníže, Pečeněgové, Uzové a Seldžuci)[8] znamenaly pro říši ocitající se v kritické situaci vážné nebezpečí.[8] Následný vývoj napomohl vytvoření rúmského sultanátu, který se již Byzanci nepodařilo vyvrátit a s tím spojená i definitivní ztráta Malé Asie.[2] Již před začátkem Michaelovy vlády též padla po tříletém normanském obléhání poslední byzantská pevnost na Apeninském poloostrově, Bari. Normanské panství v jižní Itálii se stalo středomořskou velmocí, která měla ohrožovat Byzanc po následujících sto let. Během let 1076 a 1077 definitivně skončila nyní pouze formální nadvláda nad Chorvatskem a Zetou, když chorvatský vládce Zvonimír I. a zetský kníže Michael získali od papeže Řehoře VII. královský titul.[8] Byzanc tak v letech Michaelovy vlády ztratila svoje mocenské postavení.[8]

Michael zobrazený se svojí manželkou Marií, dcerou gruzínského krále Bagrata IV.

Po většinu času vykonával místo císaře vládu eunuch Nikeforitzes a přestože vděčil Michael za nástup na trůn zejména Michaelovi Psellovi a svému strýci Janu Dukovi, oba byli od dvoru postupem času odstraněni.[2] Před vládou v Konstantinopoli však vyvstal v té době problém se zásobováním. Po Romanově smrti nebral Alp Arslan v potaz mírovou smlouvu[4] a poslal do Malé Asie turecké kmeny přichozivší z východu, které během několika let obsadily většinu poloostrova. Udržela se pouze menší území, a to pouze zásluhou místních byzantských šlechticů,[4] kteří si zde vybudovali vlastní nezávislá panství.[2] Ztrátou Malé Asie přišla Byzanc o tradiční zemědělské zázemí, což vedlo k nedostatku a zdražení obilí. Problémy se snažil Nikeforitzes řešit zavedením monopolu na obchod s touto komoditou a krom toho také zabavováním církevního majetku.[1] Jeho pokusy o napravení situace se ale většinou minuly účinkem – vzhledem k anarchii, jež v říši v té době vládla, se rozhodnutí vlády nedala příliš úspěšně prosazovat.[1] V dané situaci nebylo možné obnovit jednotnou vládu kvůli stále novým vzpourám, které jedna za druhou propukaly.

Poté, co se Nikeforu Botaneiatovi podařilo dobýt Nikaiu, vypuklo v Konstantinopoli povstání. Přestože Nikeforitzes uprchl, byl později dopaden a popraven.[7] Novým císařem se stal Botaneiates. Michael VII. abdikoval, stal se mnichem a odešel do kláštera.[6][7] Zemřel v Konstantinopoli kolem roku 1090.[6]

• DLOUHÝ, Roman. Byzanc od roku 1053 do pádu Cařihradu (1453). Ostrava: Scholaforum, 1996. 22 s. ISBN 80-86058-25-5.
• DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.
• HAVLÍK, Lubomír Emil. Přehledné dějiny Byzance. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1979. 140 s.
• RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 508 s. ISBN 80-7106-404-1.
• ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8.

• Byzantská říše
• Seznam byzantských císařů
• Dukové

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Michael VII. Dukas na Wikimedia Commons
• Michael VII Ducas [online]. Encyclopedia Britannica [cit. 2010-02-17]. Dostupné online. (anglicky)

Předchůdce: Romanos IV. Diogenes

Byzantský císař 1071–1078

Nástupce: Nikeforos III.