Mezinárodněprávní uznání státu

Teorie mezinárodněprávního uznání státu tradičně rozeznává dva základní pohledy, a to konstitutivní a deklarativní.[2]

Konstitutivní teorie zastává postoj, že akt uznání sám o sobě znamená vznik státu.[4] Dle tohoto úhlu pohledu tak společně s tímto krokem dobrovolně vstupují do vztahů s ostatními státy. Subjekt mezinárodního práva se nestává jeho pevnou součástí dříve, než nejsou úspěšně uzavřena jednání ohledně aktu uznání či aktu jemu ekvivalentnímu. Tento krok je vzájemný a konstitutivní, tedy vytváří práva a povinnosti, které do této chvíle neexistovaly. Konstitutivnímu pojetí však bývá především vytýkán fakt, že není možné, aby jistá komunita uzavřela dohodu, jež předpokládá její uznání jako součást mezinárodního práva, aniž by předtím tato komunita nedisponovala existencí jurisdikce.[5]

Deklarativní pohled naopak konstatuje, že stát se stává subjektem mezinárodního práva, tedy součástí systému mezinárodních práv a povinností, ve chvíli, kdy započne jeho faktická existence. Tohoto stavu může být dosaženo skrze naplnění základních podmínek, které jsou v mezinárodním právu zakotveny. V očích tohoto postoje je tak akt uznání spíše jen politickým krokem či má zajistit stabilitu diplomatických vztahů mezi státem uznávajícím a státem, jehož existence má být uznána. Bývá však namítáno, že ačkoli stát již v rámci faktického vzniku disponovat všemi právy, které jsou mu jako státu v mezinárodním právu garantovány, pouze mezinárodněprávní uznání ze strany mezinárodní komunity mu dovoluje tato práva legálně užívat.[6]

Problematikou mezinárodněprávního uznání států či vlád se zabývá Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států, která byla podepsána dvaceti účastníky 7. Mezinárodní konference amerických států 26. prosince 1933 a v platnost vešla o rok později. Tato regionální konvence stanovila, že stát jako subjekt mezinárodního práva musí disponovat trvalým obyvatelstvem, definovaným teritoriem, vládou a musí být schopný vstoupit do vztahů s jinými státy (článek 1). Dokument úmluvy též konstatuje, že politická existence státu je nezávislá na uznání jinými státy. Stát má i tak před tímto aktem právo bránit svou celistvost a nezávislost, podnikat kroky k zachování vlastní existence či právo stát organizovat a definovat jurisdikci a kompetenci vlastních soudů (článek 3). Dále také zmiňuje fakt, že akt uznání státu pouze znamená, že uznávající stát přijímá osobnost toho druhého se všemi právy a povinnostmi vycházejících z mezinárodního práva, přičemž takovýto krok je bezpodmínečný a neodvolatelný (článek 6).[7]

V rámci mezinárodního práva můžeme mluvit i o kontrastním scénáři, tedy neuznání státu. Tímto jevem se zabývá tzv. Stimsonova doktrína, která byla vytvořena v roce 1932 americkým ministrem zahraničí Henry L. Stimsonem v rámci projednávání situace v Mandžusku obsazeného Japonskem. Doktrína vychází z principu, že z ilegálních aktivit nemůže vzejít legální právo. Právě tyto aktivity,které jsou v nesouladu s mezinárodním právem, bývají hlavním příčinou rozhodnutí uznání státu negarantovat. Takovou aktivitou je například použití síly apod.[8]

V mezinárodním právu rozlišujeme základní typy mezinárodního uznaní státu

Podle obsahu rozlišujeme dva typy uznaní de iure a de facto

Stát je nejdůležitějším subjektem mezinárodního práva veřejného a to od rozpadu feudálního systému koncem 18. století, kdy nastoupila koncepce státu jako subjektu s vlastními právy a povinnostmi. O tom či bude stát uznaný, rozhodují státy samy, a toto uznání může probíhat na multilaterální úrovni, kdy státy rozhodují o přijatí stávajícího se státu do OSN či jiných mezinárodních organizaci anebo na dvojstranné bilaterální úrovni prostřednictvím jeho obecného uznání uznávajícím státem.[11]

Na to, aby mohl být stát uznaný, musí splňovat 4 základní podmínky: stálé obyvatelstvo, přesně vymezené státní území, schopnost vlády mocensky se prosadit v rámci daného státního útvaru a způsobilost navazovat styky s jinými státy.[12]

Dalším objektem mezinárodního uznání je vláda. Vláda a její změny spadají spíše pod vnitrostátní než mezinárodní právo. Ale k problematickému mezinárodnímu uznání už tehdy oficiálně uznaného státu může dojít i za okolností, když ve státu dojde k neústavní změně vlády a v rámci jediného státu tak proti sobě vystupuje více vládních reprezentantů. Tímto se otvírá problematická otázka, jak vládní představitelé nebo vládní subjekty by měli být uznáni za právoplatné reprezentanty státu v mezinárodním prostředí.[13]

„Charta obsahuje pravidla pro přijímání členů do OSN. Za členy mohou být, podle čl. 4, přijaty všechny mírumilovné státy, které akceptují závazky charty a jsou OSN považovány za způsobilé tyto závazky plnit. Rada bezpečnosti doporučuje přijetí nových členů, což musí být následně schváleno dvoutřetinovou většinou na valném shromáždění.“[19] Charta nespojuje členství s uznáním státu, a proto mimo stojí například Palestina, kterou uznává 129 členů OSN. Proti jejímu přijetí byla například Česká republika.[20]

Neexistuje žádný právní dokument, který by určoval podmínky pro vznik státu. Proto se ani charta OSN k těmto podmínkám nevyjadřuje. Mezinárodní právo nestanovuje pravidla pro vyhlášení nezávislosti státu. Jedná se o velice složité téma pro rozhodování, a proto jsou uznání státu, rozhodnutí o navázání diplomatických styků a podobná témata zařazena do kategorie mimoprávní. Jako podpora tohoto tvrzení se nabízí příklad Kosovo. V roce 2008 se valné shromáždění OSN obrátilo na soud s žádostí o poradní posudek na záležitosti Kosova. Jednalo se však pouze o dotaz na legalitu vyhlášení nezávislosti. Nikdo totiž nežádal o posouzení státnosti Kosova, legality uznání, nebo mezinárodněprávních důsledků vyhlášení nezávislosti. Na světě totiž nejsou instituty, které by měly právo tyto věci nějakým způsobem regulovat.[21]

Mezinárodněprávní status Kosova je určován jeho choulostivou mezinárodně politickou situací, která je různými státy světa a různými mezinárodními organizacemi interpretována odlišně. Vzhledem k tomu, že Kosovo prozatím neuznává ani polovina členů OSN, je klíčovou úlohou kosovské zahraniční politiky získat další uznání ve světě.[22]

Na podnět Srbska požádalo Valné shromáždění OSN Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (ICJ) o poradní posudek k otázce souladu vyhlášení nezávislosti Kosova s mezinárodním právem. V červenci 2010 vydal ICJ poradní posudek konstatující, že vyhlášením nezávislosti nebylo porušeno obecné mezinárodní právo ani režim stanovený rezolucí č. 1244. V září 2010 poté Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, na jejímž znění se po dlouhých jednáních shodly EU i Srbsko. V ní Valné shromáždění bere na vědomí obsah poradního posudku ICJ a vítá připravenost EU být nápomocna procesu dialogu mezi Kosovem a Srbskem, který má řešit otázky praktického soužití a spolupráce obou zemí.[23]

K 1. 4. 2013 Kosovo uznalo 98 zemí OSN z toho 22 členských států Evropské unie. Rovněž Česká republika s Kosovem navázala standardní diplomatické vztahy prostřednictvím uznání Kosova dne 21. května 2008, což stvrdila otevřením českého velvyslanectví v Prištině vedeného na úrovni chargé d'affaires k 1. srpnu 2008, které nahradilo dosavadní styčnou kancelář, otevřenou již v listopadu 2006.[23]