Mezinárodní meridiánová konference

V 70. letech 19. století byl tlak jak na vytvoření hlavního poledníku pro celosvětové navigační účely, tak na sjednocení místních časů pro jízdní řády železnic. První Mezinárodní geografický kongres, který se konal v Antverpách v roce 1871, schválil návrh používat Greenwichský poledník na námořních mapách menšího měřítka s tím, že by se měl stát závazným do 15. let.[2]

V době svolání konference byl už čas v některých oblastech standardizován. V Británii se začal čas standardizovat na železnici počínaje rokem 1840 a od roku 1848, kdy tento jednotný čas zveřejnil Bradshawův železniční průvodce, se téměř všechny železniční společnosti na ostrově Velká Británie řídily dle greenwichského středního času (GMT). Od roku 1868 platil standardní čas na Novém Zélandě, a to hodnotou definovanou pro oba hlavní ostrovy jako GMT+11½ hodiny a pro Chathamské ostrovy jako GMT+12¼.[3] Na ruských železnicích byl výnosem z 26. ledna 1857[4] zaveden jednotný „Petrohradský čas“ GMT+02:01:18,7. Tento čas platil na železnici v celém Rusku bez ohledu na to, kde se příslušná lokalita nacházela.[p 1]

V Severní Americe byly problémy mnohem závažnější, protože existovalo mnoho železničních společností. Standardizaci času významně posunuly návrhy Sandforda Fleminga, které publikoval mezi roky 1876 a 1879. Podle obdobného návrhu Americké metrologické společnosti za podpory Clevelanda Abbeho přijala organizace amerických železnic, která sdružovala provozovatele železnic ve Spojených státech a Kanadě, 11. října 1883 v Chicagu dohodu o sjednocení železničního času založeného na greenwichském středním čase.[5] Tento čas rozdělený na čtyři zóny s hodinovým posunem byl zaveden 18. listopadu 1883.[6]

Ve vědecké komunitě se však tyto návrhy nesetkávaly se všeobecným souhlasem a byl oponován Johnem Rodgersem, superintendantem námořní observatoře ve Washingtonu a britským královským astronomem Georgem Airym, protože založili telegrafní služby podporující místní čas v různých městech. Námořní observatoř také zmařila další přenos signálu Greenwichského času z Harvardu, kde byl přijímán přes transatlantický kabel a používán k měření času v Bostonu.[7]

Konference navazovala na třetí mezinárodní geografický kongres konaný v Benátkách v roce 1881, který měl stanovení univerzálního nultého poledníku a jednotného standardu času na pořadu dne. Sedmá mezinárodní geodetická konference v Římě v říjnu 1883 obešla většinu technických detailů a nechala diplomatické dohody na pozdější konferenci. Konferenci svolal americký prezident Chester A. Arthur podle zákona z 3. srpna 1882, který zmocňuje prezidenta svolat mezinárodní konferenci, aby stanovila společný hlavní poledník pro čas a délku na celém světě.[8] Pozvánky na washingtonskou konferenci byly dne 1. prosince 1883 zaslány všem státům, se kterými USA udržovaly diplomatické styky.[9] Jejich rozeslání provázelo u Abbeho, Fleminga a Allena.[p 2] uspokojení z dokončeného díla.

Na pozvání reagovalo 26 zemí, které delegovaly 41 zástupců. Na zahájení konference 1.října 1884 byla situace následující:[10]

Stát	zástupce	titul, funkce	poznámka
Brazílie	Luís Cruls	Dr., ředitel Císařské observatoře v Riu de Janeiro	přítomen
Britské impérium    Britská Indie    Kanada	F. J. O. Evans	Sir, kapitán Royal Navy	přítomen
	J. C. Adams	prof., ředitel Cambridgeské observatoře	přítomen
	Richard Strachey	generálporučík, člen Indické rady	přítomen
	Sandford Fleming	zástupce Kanadského dominia	přítomen
Dánsko Dánsko	Carl Steen Andersen de Bille	ministr resident a generální konzul	nepřítomen
Francie Francie	A. Lefaivre	zplnomocněný ministr a generální konzul	přítomen
	Pierre Janssen	ředitel Pařížské fyzikální observatoře	přítomen
Guatemala Guatemala	Miles Rock	předseda hraniční komise	přítomen
Havajské království	W. D. Alexander	Hon., vrchní geodet	přítomen
	Luther Aholo	Hon., soukromý rada	přítomen[p 3]
Chile Chile	Francisco Vidal Gormaz	ředitel Hydrografického úřadu	nepřítomen[p 4]
	Alavaro Bianchi Tupper	asistent ředitele	nepřítomen[p 4]
Itálie	Alberto De Foresta	hrabě, první legační rada	přítomen
Japonsko Japonsko	Professor Kikuchi Dairoku	děkan vědeckého oddělení Tokijské univezity	přítomen
Kolumbie Kolumbie	S. R. Franklin	komodor U.S. Navy, superintendant Americké námořní observatoře	přítomen
Kostarika	Juan Francisco Echeverria	stavební inženýr	přítomen
Libérie Libérie	William Coppinger	generální konzul	nepřítomen[p 4]
Mexiko	Leandro Fernandez	stavební inženýr	přítomen
	Angel Anguiano	ředitel Mexické národní observatoře	přítomen
Německo	H. von Alvensleben	baron, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr	přítomen
	Hinckeldeyn	atašé německé legace	nepřítomen[p 5]
Nizozemsko Nizozemsko	G. de Weckherlin	mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr	nepřítomen[p 4]
Osmanská říše	Ahmet Rüstem Bey	legační tajemník	nepřítomen[p 4]
Paraguay	John Stewart	kapitán, generální konzul	přítomen
Rakousko-Uhersko	Ignatz von Schäffer	baron, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr	přítomen
Rusko Rusko	Kiril Vasiljevič Struve[p 6]	mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr	přítomen
	Ieronim Ivanovič Stěbnickij[p 7]	generálmajor ruského carského štábu	přítomen
	J. Kologrivov[p 8]	státní rada	přítomen
Salvádor	Antonio Batres	mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr	přítomen[p 9]
Spojené státy americké	C. R. P. Rodgers	kontraadmirál U.S. Navy	přítomen
	Lewis Morris Rutherfurd		přítomen
	W. F. Allen	tajemník Všeobecné časové konvence amerických železnic	přítomen
	W. T. Sampson	komandér U.S. Navy	přítomen
	Cleveland Abbe	profesor, Americký úřad spojů	přítomen
Španělsko	Juan Valera	mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr	přítomen
	Emilio Ruiz del Arbol	námořní atašé španělské legace	přítomen
	Juan Pastorin	důstojník španělského námořnictva	přítomen
Švédsko	Carl Lewenhaupt	hrabě, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr	přítomen
Švýcarsko Švýcarsko	Emil Frey	plukovník, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr	přítomen
Venezuela	A. M. Soteldo	Dr., chargé d'affaires	přítomen

Předsedajícím byl jednomyslně zvolen admirál Rodgers.[15] Jednání bylo stenografováno a na žádost konzula Lefaivra byl zápis překládán do francoužštiny.[16] Na začátku se probíraly procedurální otázky. Diskuse se vedla o funkci sekretářů konference, kterými byli druhý den zvoleni pánové Strachey, Janssen a Cruls.[17] Značný čas zabralo jednání ohledně možnosti přizvat na konferenci vědce momentálně přítomné ve Washingtonu. Nakonec dostal předsedající právo požádat se souhlasem delegátů přizvané odborníky o vyjádření.[18] Dále se řešilo, zda se bude hlasovat podle zemí, nebo přítomných. Společné stanovisko nebylo nalezeno, a tak předsedající rozhodl držet se tradičního hlasování podle zemí.

O hlavním poledníku[p 10] se začalo jednat hned druhý den. Byl to klíčový bod, jehož projednávání zabralo většinu času, nicméně velice záhy se delegáti jednomyslně shodli na usnesení, které má v konečné redakci číslo 1.[p 11]

Francouzi požadovali, aby měl hlavní poledník přísně neutrální charakter, stejně jako je metr neutrální jednotkou. Protiargumenty byly vesměs praktického rázu:

1. Je žádoucí, aby hlavní poledník procházel nějakou observatoří, nejlépe již zřízenou, a v takovém případě není neutralita možná.[19]
2. Není žádoucí, aby datová čára, která je hlavnímu poledníku protilehlá, procházela civilizovanými oblastmi.[20] To byla reakce na Flemingův návrh, aby se zvolil poledník protilehlý Greenwichi, který oponovala především britská delegace.
3. Většina mezinárodních námořních map vychází z greenwichského poledníku. Měnit tento stav by bylo náročné a nepraktické.[21] Jako podpůrné argumenty byly předloženy údaje o množství lodí a příslušné tonáže zboží vyložené v největších přístavech setříděných podle dosud používaných nulových poledníků; grenwichskému poledníku tak připadly ⅔ lodí a 72 % nákladu.[22]

Současně diskutovanou, avšak méně důležitou otázkou bylo, jak se má zeměpisná délka počítat. Podle redakci usnesení z Říma se mělo počítat od 0° do 360°,[23] což podporovala americká[21] i britská delegace a také to byl názor Fleminga.[24] Vyslanec Struve navrhl, aby se počítala od nultého poledníku do 180° oběma směry.[23] Námitky, že to bude komplikovat výpočty a že to rozdělí svět na východní a západní polokouli, postupně utichly a výsledek se odrazil v usnesení číslo 3.

Významné diskuse probíhaly ohledně času. Stanovení univerzálního dne bylo druhým cílem konference a vycházelo z neoddělitelnosti zeměpisné délky a času. Vycházelo se ze závěrů konference v Římě, kde byl univerzální den definován shodně s astronomickým dnem.[25] Stanovisko, že univerzální den má být shodný s běžným dnem podporoval Sandford Fleming a byl to rovněž názor ruské delegace.[25] Jiní delegáti oponovali s tím, že stanovení místních regulací je mimo působnost konference. Aby nedošlo k zablokování, navrhl předsedající rozdělit problematiku do dvou bodů, takže ani jeden z krajních návrhů nebyl předložen k hlasování. Zatímco k definici univerzálního dne, kterou uvádí usnesení číslo 5, zavládla shoda s výjimkou toho, zda se v ní má explicitně jmenovat greenwichský poledník, ohledně místních časů se dále diskutovalo i hlasovalo. S nejmenším odporem se setkala vágní definice přijatá jako usnesení číslo 4, která výslovně vyjímá místní čas z univerzálního dne a bez dalšího vysvětlení používá termín standardní čas.

Bez větších kontroverzí se projednal návrh, aby astronomické a námořní dny začínaly o půlnoci. Tímto způsobem byl den definován už v některých státech, například Velká Británie posunula začátek námořního dne z poledne na půlnoc během bitvy u Trafalgaru v roce 1805.

O doporučení ohledně místních časů se jednalo znovu na konci konference. Základem byl Flemingův návrh zavést 24 standardních časů, posunutých oproti univerzálnímu času o celé násobky hodiny, který v poněkud pozměněné formě navrhl tajemník Allen. Allenovo vystoupení vycházelo ze závěrů Clevelandského zasedání Komise pro standardizaci času a hlavního poledníku, které se konalo v červnu 1884.[26] Zmiňuje se v něm standardní čas, který je uvažován ve formě pásem jako čas posunutý o celé násobky hodiny oproti univerzálnímu času. Tím došlo ke smíšení pojmů standardního a pásmového času, což se projevilo v následující diskusi, kde padly návrhy na nastavení pásem tak malých, jako je 10 minut (2½°) (tedy 10 minut času, nikoli 10 minut obloukové míry). Nedosáhlo se žádného pokroku, protože se nevědělo, podle čeho se má rozhodovat. Také se vyskytly obavy, že jde o příliš velkou změnu týkající se běžných obyvatel, kteří jsou zvyklí měřit poledne podle Slunce, a že zavedení univerzálního dne poskytuje odborníkům dostatečný základ pro unifikaci času. Nakonec převážily námitky vznesené na předchozích jednáních, že konference je kompetentní pouze v mezinárodní úrovni, a nedošlo ani k hlasování o jednotlivých návrzích.[27]

Hlasování probíhalo 13., 14. a 20. října 1884, což byl čtvrtý, pátý a šestý jednací den. Mezi jednotlivými hlasováním se ještě diskutovalo, ale spíše k předkládaným návrhům než obecně. Kromě toho přesedající seznámil účastníky s korespondencí, kterou konference obdržela; byly to jednak návrhy, který poledník zvolit za základní, jednak usnesení z různých lokálních odborných jednání.[28] Nejdříve se hlasovalo o doporučení hlavního poledníku, které figuruje v konečné redakci jako usnesení číslo 2, a to podle francouzského návrhu:

Usnesení, že počáteční poledník by měl mít charakter absolutní neutrality. Měl by být zvolen výhradně tak, aby zajistil vědě a mezinárodnímu obchodu všechny možné výhody, a zejména by neměl přetínat žádný velký kontinent – ani Evropu, ani Ameriku.[29]

Návrh nebyl přijat: pro – 3 (Brazílie, Francie, Santo Domingo); proti – 21.[29] O témže bodu usnesení navrhujícím greenwichský poledník jako hlavní[p 11] se hlasovalo následně: pro – 22; proti – 1 (Santo Domingo); zdržely se – 1 (Brazílie a Francie).[23] Potom se hlasovalo o způsobu měření zeměpisné délky, což figuruje v konečné redakci jako usnesení číslo 3,[p 11] a návrh byl přijat: pro – 14; proti – 5 (Itálie, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko); zdržely se – 6 (Brazílie a Francie).[30] O místním času, který v konečné redakci řeší usnesení číslo 4, se hlasovalo nejprve ve znění navrženém předsedajícím s dovětkem od italské delegace:

Usnesení, že konference neurčí systém, ve kterém lze nejlépe počítat místní čas, aby se co nejvíce shodoval s časem univerzálním; každý národ by si měl určit to, co mu vyhovuje. Ujednání o přijetí univerzálního času pro používání mezinárodních telegrafů se ponechává regulaci mezinárodnímu telegrafnímu kongresu.[31]

Návrh nebyl přijat: pro – 6 (Itálie, Kolumbie, Nizozemsko, Paraguay, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko); proti – 18; zdržely se – 1 (Rakousko-Uhersko).[31] Poté se hlasovalo o poněkud méně určitém návrhu,[p 11] který byl přijat: pro – 23; zdržely se – 2 (Německo, Santo Domingo).[32] Ohledně univerzálního dne, kterého se v konečné redakci týká usnesení číslo 5, se nejprve hlasovalo ke švédskému protinávrhu:

Usnesení, že konference doporučuje jako výchozí bod pro univerzální hodinu a kosmický den střední poledne v Greenwichi, které se shoduje s okamžikem půlnoci nebo začátkem občanského dne na poledníku 12 hodin nebo 180° od Greenwiche. Univerzální hodiny se mají počítat od 0 do 24 hodin.[33]

Návrh nebyl přijat: pro – 6 (Itálie, Nizozemsko, Rakousko-Uhersko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko); proti – 14; zdržely se – 4 (Francie, Německo, Santo Domingo, Španělsko).[34] Poté se hlasovalo o původním americkém návrhu,[p 11] který byl přijat: pro – 15; proti – 2 (Rakousko-Uhersko, Španělsko); zdržely se – 7 (Francie, Itálie, Nizozemsko, Německo, Santo Domingo, Švédsko, Švýcarsko).[35] Dalším bodem, o němž se mělo hlasovat, bylo doporučení definovat celosvětově den jako dobu od půlnoci do půlnoci. Tento návrh[p 11] byl přijat jednomyslně.[36] Francouzská delegace poté předložila návrh, který doporučoval zavést desítkovou soustavu do jednotek času a úhlu, jak se v konečné redakci promítlo do usnesení číslo 7.[p 11] Ovšem předsedající uplatnil námitku, že deklarovaný účel konference ji omezuje na jednání o hlavním poledníku a z toho se odvíjejících zásad měření času, nikoli však o jednotkách, v jakých se to bude činit. S tímto názorem vyslovily souhlas britská a americké delegace; hlasovalo se následně a návrh prošel: pro – 13; proti – 9 (Británie, Guatemala, Havaj, Kolumbie, Kostarika, Libérie, Německo, Paraguay, USA); zdržely se – 2 (Rusko, Švédsko).[37] Po vysvětlení, jak francouzská delegace tento článek interpretuje, se hlasovalo znovu s výsledkem: pro – 21; zdržely se – 3 (Guatemala, Německo, Švédsko).[38]

Předposlední den (22. října) byl věnován schvalování záznamu v obou jazycích a přijetí dodatků k usnesením, což byly stávající dokumenty vydané před zahájením konference. V záznamu byly provedeny některé úpravy. Konference byla slavnostně zakončena 1. listopadu 1884.

Dne 22. října 1884 přijala konference následující usnesení:[39][40]

1. usnesení, že je názorem tohoto kongresu, že je žádoucí přijmout pro všechny národy jediný hlavní poledník, namísto mnoha počátečních poledníků, které nyní existují.

2. usnesení, že konference navrhuje zde zastoupeným vládám přijetí poledníku procházejícího hlavním pasážníkem na observatoři v Greenwichi jako počátečního poledníku pro zeměpisnou délku.

3. usnesení, že délka od tohoto poledníku se počítá ve dvou směrech až do 180 stupňů, přičemž východní délka je kladná a západní délka záporná.

4. usnesení, že konference navrhuje přijetí univerzálního dne, který nebude narušovat používání místního anebo standardního času tam, kde je to žádoucí, a to pro všechny účely, pro něž to může být vhodné.

5. usnesení, že tento univerzální den má být středním slunečním dnem; má začínat pro celý svět v okamžiku střední půlnoci počátečního poledníku, který se shoduje se začátkem občanského dne a datem tohoto poledníku; a má se počítat od nuly do dvaceti čtyř hodin.

6. usnesení, že konference vyjadřuje naději, že jakmile to bude možné, budou astronomické a námořní dny všude uspořádány tak, aby začínaly o půlnoci.

7. usnesení, že konference vyjadřuje naději, že technické studie určené k regulaci a rozšíření aplikace desítkové soustavy na dělení úhlového prostoru a času budou obnoveny, aby bylo umožněno rozšíření této aplikace na všechny případy, ve kterých představuje skutečnou výhodu

Pokud jde o otázku univerzálního času, potvrdil se Flemingův názor, který sdělil jednomu z vedoucích komisí: „Soudím, že nejjednodušší postup, jakým lze dosáhnout úspěchu, je mít nejdříve hlavní standardní čas na základě hlavního poledníku, který se bude používat pro nelokální účely; potom mít dvacet čtyři sekundárních standardních časů pro místní měření."[41] Návrh časových pásem, který publikoval Fleming již v roce 1879, obsahoval jejich písmenné zkratky, které se užívají dodnes.[42] Na rozdíl od všeobecného přesvědčení, konference žádné doporučení ohledně časových pásem nepřijala.

Většina evropských zemí srovnala své hodiny s Greenwichem během deseti let, Švédsko a Severní Amerika tak již učinily a trend pokračoval. Rakousko-Uhersko zavedlo středoevropský čas na poštách a železnici 1. října 1891, což přijala i velká města jako Praha a Budapešť; Vídeň se připojila až 1. dubna 1893.[43] Francouzi odmítali používat název „Greenwich“, místo toho až do roku 1911 používali výraz „Pařížský střední čas zpomalený o 9 minut a 21 sekund.“ Greenwichský poledník přijali jako začátek univerzálního dne teprve v onom roce. Následujícího roku svolali druhou konferenci k řešení zjevných rozdílů mezi různými observatořemi, což vedlo k založení Bureau International de l'Heure po první světové válce.[44] Francie se potom zasloužila o definici koordinovaného světového času (UTC) v roce 1978 a tím nakonec tento název nahradila.[45]

Stanovení místních časů nebylo součástí působnosti konference[46] a právně se ve Spojených státech zakotvilo až v roce 1918.

Astronomický den byl s účinností od 1. ledna 1925 usnesením nově vzniklé Mezinárodní astronomické unie posunut z poledne, dvanáct hodin po půlnoci, na půlnoc.