Mašhad

V Mašhadu ležícím na severovýchodě Íránu poblíž hranic s Turkmenistánem (pohoří Kopet Dag) bývá velmi proměnlivé počasí, od suchých období až po dny s vydatnými srážkami (přívalové deště). V zimě je často velmi chladno, výjimkou nejsou ani sněhové bouře, kdy je celá oblast odříznuta od okolního světa. Nejmírnější klima je zpravidla na podzim.

Nádir Šáh, který učinil z Mašhadu hlavní město Persie

Mašhad (Místo mučednictví) byl založen kolem roku 823 v oblasti, kde předtím stála vesnice Sánábád. Jeho arabské pojmenování odkazuje na imáma ar-Rezu, který zde byl na příkaz chalífy al-Ma'múna podle pověsti v roce 818 otráven. Al-Ma'mún zde dal zřídit mauzoleum pro svého otce Hárúna ar-Rašída, který v Sánábádu rovněž zemřel, a v něm povolil pohřbít i ar-Rezu. Brzy sem začali proudit zbožní šíité a z lokality se stalo vyhledávané poutní místo. Byla postavena svatyně ke cti mrtvého imáma, jež je dnes po četných přestavbách jednou z nejvýznamnějších sakrálních památek celého Íránu.

V roce 1220 vyplenili Mašhad Mongolové, ale město se ze zkázy poměrně rychle vzpamatovalo a za Timúrovců a Safíovců zažilo nový rozkvět – hospodářský i kulturní. Po nástupu Nádira Šáha, panovníka původem z Chorásánu (1736–1747), se Mašhad stal nakrátko hlavním městem Persie a sídlem afšárovských šáhů. Nádir Šáh zde dal zřídit svou hrobku, přestavěl svatyni a celkově podporoval rozvoj aglomerace.

Ačkoli město bylo vždy převážně muslimské, žily v něm i různé náboženské menšiny, zejména početná židovská komunita. V roce 1839, již za vlády nové dynastie Kádžárovců, jež přenesla hlavní město do Teheránu, byli židé násilně obráceni na islám a stali se z nich "nováčci ve víře" (džadíd al-islám). Navenek museli zachovávat muslimské zvyky, ve skutečnosti však mnozí z nich dál tajně vyznávali náboženství svých předků.

Ve 20. století se město nerušeně rozrůstalo a bombardování ruskými vojsky během perské konstituční revoluce (1912) zůstalo jen epizodou. V nedávné době politickou atmosféru v Mašhadu silně rozjitřily masové demonstrace z května 1992 (proti nařízení strhnout všechny nelegálně postavené domy) a pumový atentát v posvátném okrsku, při němž 20. června 1994 přišlo o život 26 lidí.

Nejvýznamnější památkou Mašhadu je posvátný okrsek imáma ar-Rezy, ležící na křižovatce čtyř hlavních komunikací ve východní části města. Jeho počátky spadají již do dob chalífy al-Ma'múna a jeho nástupců, za Mahmúda z Ghazny (proslulého mecenáše umění) byl soubor staveb v roce 1009 upravován a později ozdoben kachlemi. Po těžkých poškozeních během ničivého vpádu Mongolů, kteří vyplenili celý Mašhad, dal jeden z Čingischánových potomků, ílchán Öldžejtü (1304–1316), chrámový komplex zrekonstruovat. Zhruba dnešní podobu získal prostor za vlády Timúrovce Šáhrucha a jeho zbožné manželky Góharšád v 15. století.

Svatyně sestává z více než dvaceti samostatných staveb, počítaje v to dvě mešity, několik medres a bývalý karavanseraj. Je zde řada nádvoří (největší se nazývá Staré), monumenální vstupní haly (ívány), pozlacené kupole a minarety. Nejnavštěvovanějšími objekty jsou Mauzoleum imáma ar-Rezy se vstupním, tzv. Zlatým ívánem a Góharšádina mešita z 15. století.

Severozápadně od svatyně, u křižovatky ulic Chejábán-e ájatolláh Šírází a Chejábán-e Ázadí, se nachází Mauzoleum Nádira Šáha s hrobkou, kryptou a malým muzeem. Betonová stavba z šedesátých let 20. století je opatřena mohutným podstavcem, na němž se vypíná Nádirova jezdecká socha ve velitelské pozici.

• Istanbul, Turecko
• Karáčí, Pákistán (květen 2012)
• Kuala Lumpur, Malajsie (2006)
• Láhaur, Pákistán (2006)
• Mazár-e Šaríf, Afghánistán
• Surabaya, Indonésie
• Urumči, Čína