Marcel Lefebvre

Marcel Lefebvre (třetí zprava) po svém biskupském svěcení, 18. září 1947, Tourcoing

Arcibiskup Marcel Lefebvre při bohoslužbě (1981)

Narodil se jako třetí potomek z celkem osmi dětí. Vyrůstal v katolickém prostředí, jeho matka Gabrielle Lefebvre byla členkou III. řádu svatého Františka, a již od mládí byl veden ke zbožnosti. Roku 1923 vstoupil do kněžského semináře. Po ukončení studií byl vysvěcen na kněze a rok působil jako vikář v Marais de Lomme. Posléze působil jako profesor dogmatiky a exegeze na semináři v Libreville. Od roku 1934 seminář vedl. Po dvou letech byl pověřen vedení mise v Dangile.

Za 2. světové války působil v Africe, jeho otec, René Lefebvre, byl ve Francii zatčen za účast v odboji a posléze zemřel v koncentračním táboře v Sonnenburgu.

V roce 1945 byl Marcel povolán zpět do Francie, ale vydržel v ní jen 18 měsíců, protože byl jmenován apoštolským vikářem v Dakaru. Na biskupa byl vysvěcen 18. září 1947 v Tourcoingu. Po roce působení byl již apoštolským delegátem pro celou francouzsky mluvící Afriku. V roce 1955 se stal prvním arcibiskupem v Dakaru. Během jeho působení v Senegalu výrazně napomohl rozvoji křesťanství v této zemi.

V roce 1962 opustil na přání papeže Jana XXIII. dakarskou diecézi a stal se biskupem v Tulle a titulárním arcibiskupem. Ovšem již po půl roce byl zvolen generálním představeným kongregace Otců sv. Ducha. Velký zlom v jeho životě představoval Druhý vatikánský koncil, kde byl členem přípravné skupiny. Na začátku koncilu byly však všechny připravené dokumenty zamítnuty. Dále se výrazně angažoval na straně tradičních katolíků a proti „protestantizaci“ Církve. Po koncilu zůstal generálním představeným Otců sv. Ducha, ale postupně se stal nežádoucím a tak se roku 1968 se své funkce vzdal. Působil dále jako předseda komise pro africké katechismy.

Ačkoliv měl v úmyslu se odebrat do ústraní, po naléhání několika seminaristů ve věku 65 let vypracoval stanovy kněžského sdružení, jehož úkolem je výchova a pastorace kněží. Kněžské bratrstvo sv. Pia X. bylo založeno na svátek Všech svatých v roce 1970. Již od svého založení bylo Bratrstvo kritizováno některými liberály z řad církve, nejvíce asi kardinálem Villotem.[1] V roce svého založení bylo sídlo Bratrstva přesunuto z Fribourgu do Ecônu. Ve Fribourgu se Bratrstvo pokusil zrušit tamní biskup Pierre Mamie, ale tento úkon nebyl v souladu s církevním právem, jelikož takovéto zrušení by mohlo být učiněno pouze z Vatikánu.

V průběhu let se začalo Kněžské bratrstvo sv. Pia X. šířit do dalších zemí a vysvětilo řadu kněží. V roce 1983 složil Mons. Lefebvre svou funkci a uvedl do ní svého nástupce Franze Schmidbergera.

Jelikož hrozilo, že se nenajde biskup, který by po jeho blížící se smrti prováděl svěcení, žádal Jana Pavla II. o vysvěcení nových biskupů. Po dlouhých jednáních k dohodě nedošlo a tak se rozhodl vysvětit čtyři nové biskupy, aby mohli pokračovat v jeho díle, i bez souhlasu Vatikánu. Svěcení se konalo 30. června 1988 za účasti biskupa Castro Mayera jako spolusvětitele a čtyř brazilských kněží, kteří jej doprovázeli. Nově vysvěcení biskupové byli oprávněni pouze udílet svěcení, řádnou jurisdikci jim Lefebvre, aby se nedopustil schizmatu, nepředal.^[zdroj?]

Kněžské bratrstvo svatého Pia X. zastává názor, že tato svěcení nemusejí znamenat exkomunikaci a schizma s katolickou církví, nicméně čelní představitelé katolické církve konstatovali již 1. července téhož roku, že daný čin znamená automatickou exkomunikaci Lefebvra i spolusvětitele. Papež Jan Pavel II. v apoštolském listu Ecclesia Dei vyhlásil, že důsledkem vědomé spolupráce s bratrstvem je exkomunikace. V roce 2009 papež Benedikt XVI. exkomunikaci biskupů FSSPX zrušil.