Luís de Camões

Mnoho detailů týkajících se Camõesova života zůstává neznámo, ale pravděpodobně se narodil okolo roku 1524 jako jediný syn a jediné dítě Simaa Vaze de Camões a jeho ženy Any de Sá de Macedo. Místo narození není známé. Jako jeho rodiště jsou nejčastěji uváděny Lisabon, Coimbra nebo Alenquer, ačkoliv posledně jmenované místo je založeno na možné špatné interpretaci jedné z jeho básní.

Camões patřil do rodiny pocházející ze severoportugalského regionu Chaves u Galície. V jeho raném mládí opustil Simao Vaz svého syna a ženu a odešel hledat osobní štěstí do Indie, aby zemřel hned další rok v Goe. Jeho matka se později znovu vdala. Camões žil z poloviny život plný výsad a byl vzdělán dominikány a jezuity. Po nějaký čas díky rodinným vztahům navštěvoval univerzitu v Coimbře, ačkoliv záznamy ho neregistrují (účastnil se kurzů humanitních věd). Jeho strýc Bento de Camões důvěřoval tomuto vzdělání, protože byl převorem Kláštera Santa Cruz a rektorem univerzity v Coimbře. Často měl přístup k drahé literatuře, včetně klasických řeckých, římských a latinských děl, četl latinsky, italsky a psal španělsky.

Camões, jak dokazuje jeho láska k poezii, byl romantik a idealista. Povídá se, že se zamiloval do Kateřiny z Ataíde, čekatelky na pozici královny, a také do princezny Marie, sestry Jana III. Portugalského. Je také možné, že indiskrétní zmínka o králi v jeho hře El-Rei Seleuco, stejně jako mnoho dalších incidentů hrálo roli při jeho vyhoštění z Lisabonu v roce 1548. Cestoval do Ribateja, kde zůstal ve společnosti přátel, kteří ho ukrývali a živili. V provincii zůstal asi po šest měsíců.

Zapsal se do zámořských vojsk a na podzim 1549 cestoval do Ceuty. Během bitvy s Maury přišel o pravé oko. V roce 1551 se asi vrátil do Lisabonu jako změněný člověk, který žil bohémským životem. V roce 1552 během náboženského festivalu Corpus Christi v Largo do Rossio zranil Goncala Borgese, člena královských stájí. Camões byl uvězněn. Jeho matka prosila o jeho propuštění, navštěvovala královské ministry a omluvila se rodině Borgesů. Camõesovi bylo nařízeno zaplatit 4 000 reis a tříletá služba ve vojsku v Orientu.

V roce 1553 uprchl na lodi Sao Bento do Goy. Lodi velel Fernao Alves Cabral. Loď dorazila o šest měsíců později. V Goje byl Camões uvězněn kvůli dluhu. Goa se mu stala „náhradní matkou“, studoval místní zvyky a geografii a historii. Na své první expedici se účastnil bitvy podél Malabarského pobřeží. Po bitvě následovaly šarvátky na obchodních cestách mezi Egyptem a Indií. V listopadu 1554 se údajně flotila vrátila do Goy. Během pobytu na palubě pokračoval ve své tvorbě, také psal dopisy za nevzdělané muže ve flotile.

Na konci jeho povinné služby mu byla nabídnuta pozice šéfa právní kanceláře v Macau. Byl pověřen správou majetků nezvěstných a svržených vojáků v Orientu. V tomto období pracoval v jeskyni na své epické básni Lusovci. Později byl obviněn ze zpronevěry a odcestoval do Goy, aby se zpovídal z obvinění před tribunálem. Během jeho zpáteční cesty, poblíž řeky Mekong podél kambodžského pobřeží, ztroskotal, zachránil své rukopisy, ale ztratil svoji čínskou milenku. To, že přežil ztroskotání v deltě Mekongu, bylo navíc okořeněno legendami, že prý plaval podél pobřeží a nad hladinou držel rukopis své stále nedokončené básně.

V roce 1570 se Camões konečně dostal zpět do Lisabonu, kde o dva roky později vydal Lusovce, epos popisující (po vzoru Homérovy Odysseje a Vergiliovy Aeneis) v deseti zpěvech cestu Vasca da Gamy kolem afrických břehů do Indie a zpět.[1] Jako odměnu za toto dílo nebo snad za služby na Dálném Východě dostal malou královskou penzi od mladého a smrtelně nemocného krále Sebastiana I.

V roce 1578 se doslechl o děsivé porážce v bitvě u Alcazarquiviru, kde byl král Sebastian zabit a portugalská armáda zničena. Španělské zbraně se blížily k Lisabonu, když Camões napsal kapitánovi generálovi Lamegovi: „Všichni uvidí, že moje země mi byla tak drahá, že jsem byl ochoten zemřít nejen v ní, ale i s ní“. Camões zemřel v Lisabonu v roce 1580, ve věku 56 let.

• Os Lusíadas (1572, Lusovci), epos,
• Rimas (1595, Básně), první souborné vydání básníkovy lyriky.
• Parnasum Luíse Vaze, filozofické dílo (ztraceno),
• El-Rei Seleuco, divadelní hra,
• Auto de Filodemo, divadelní hra,
• Anfitriões, divadelní hra,
• Indie Occcirente, divadelní hra.

• Lusovci, Jan Otto, Praha 1902, přeložil Jaroslav Vrchlický, znovu 1927,
• Sonety lásky, V. Vokolek, Pardubice 1933, přeložil Miloslav Bureš,
• Portugalské lásky, Václav Petr, Praha 1941, přeložil Kamil Bednář, znovu 1942,
• Lyrika, SNKLHU, Praha 1957, přeložil Kamil Bednář,
• Lusovci, SNKLU, Praha 1958, přeložil Kamil Bednář,
• Msti se mým slzám, Mladá fronta, Praha 1962, přeložil Kamil Bednář,
• Trýzeň i útěcha, Odeon, Praha 1974, přeložila Pavla Lidmilová a Josef Hiršal, znovu Mladá fronta, Praha 1997.

Od roku 1989 je udělována nejvýznamnější literární cena pro portugalsky píšící autory, která nese jméno Luise Camõese. Mezi její laureáty patří například António Lobo Antunes, José Saramago, Jorge Amado či Rubem Fonseca. Jejím držitelem v roce 2013 se stal mosambický spisovatel Mia Couto, z jehož bohaté tvorby je do češtiny přeložený román Náměsíčná země.

• Camões je jednou z rolí v Donizettiho velké opeře Dom Sébastien, Rei de Portugal.
• Camões ve velké míře figuruje v knize Het verboden rijk (Zakázané císařství) od nizozemského spisovatele J. Slauerhoffa, který sám několikrát cestoval na Dálný východ jako lékař na lodi.
• Dnes se v Macau nachází muzeum věnované Camõesovi, Muzeum Luíse de Camões.
• V anketě Naši velcí Portugalci se umístil na pátém místě.
• Jeho jméno nese asteroid (5160) Camoes.[2]