Literatura českého národního obrození

Čeští obrozenci se v tomto období snažili pozvednout český jazyk na úroveň běžně používaného jazyka, tzn. že vytvářeli gramatická pravidla a snažili se dokázat, že češtinu lze používat jako každý jiný jazyk. Což vedlo k velkému zvýšení počtu překladů, které měly tuto rovnoprávnost dokázat. Překlady a tvorba gramatiky pak zabíraly našim spisovatelům většinu času, takže došlo k jakémusi potlačení vlastní tvorby. Jejich prvořadým cílem bylo zachránit češtinu.

Jejich názory byly ovlivněny faktem, že vzdělávat se bylo možné pouze v němčině, a faktem, že české země zdaleka nedosahovaly kulturní vyspělosti okolních zemí. To v nich vyvolávalo pocit nutnosti najít si nějakého spojence, jímž se stali Slované v čele s Ruskem. Jejich rusofilství bylo zcela nekritické, odmítali si připustit fakt, že ruská společnost byla zastaralá a režim, který tam vládl, byl považován za despotický. Buditelé dokonce zacházeli tak daleko, že navrhovali všeslovanský stát s centrem v Rusku, a to dokonce i s těmi důsledky, že by byla přijata ruština jako všeslovanský jazyk. Tyto panslovanské ideály byly v naší společnosti velmi populární a jejich autoři v ně skutečně věřili.
Tento stav se pomalu začal měnit v r. 1830, kdy v Polsku došlo k listopadovému povstání, 1. generace národních buditelů bezvýhradně podporovala Rusy, ale nastupující tzv. 2. generace národních buditelů podpořila Poláky. Tím začala roztržka mezi těmito generacemi.

Dalším rysem této doby bylo považování všeho českého za krásné a dobré – ani špatná díla nebyla kritizována, a to pouze na základě toho, že byla česká.

Dalším výrazným jevem byl tzv. historismus, což znamenalo, že slavná historie je zárukou slavné budoucnosti. To vedlo k velké oblibě historických děl. Největší význam byl přisuzován Karlu IV. a husitství. V těchto etapách viděli nejen historickou epochu, ale především dobu, kdy Češi vládli Němcům, resp. s nimi úspěšně bojovali. To se promítlo i do jejich lingvistických názorů, proto v češtině zůstávala spousta archaismů. Tyto archaismy měly češtině pomoci k navázání na slavnou minulost, ve skutečnosti však brzdily její rozvoj. Dalším oblíbeným tématem bylo opěvování krásy Čech, českých dívek, české přírody apod.
Tento historicismus (resp. potřeba mít vlastním jazykem psanou literaturu) vedl k vytvoření Rukopisu zelenohorského a Rukopisu královédvorského. Tyto padělky z let 1817 a 1818 daly českému obrození nový impuls, vedly však i k dalšímu falšování staré literatury, objevilo se značné množství nových glos (především ve středověkých rukopisech).
Jejich cílem bylo dokázat, že před českou středověkou poezií u nás existovala slovanská básnická tvorba. Tato snaha byla ovlivněna národním komplexem z okolních národů, které byly literárně činné před námi. Zcela jistě nerozhoduje, kdo s literaturou začal, ale tehdejší buditelé to za důležité považovali. Tyto rukopisy tak uspokojily národní touhu po velké národní poezii.

• Rukopis královédvorský – přinesl řadu epických, lyrických a lyrickoepických skladeb, které se vesměs hlásily ke 13. století.
• Rukopis zelenohorský – jeho hlavní část je báseň o Libušině soudu. Dle datování 11. stol.

O pravost těchto rukopisů se vedly spory od jejich objevení, ale teprve v 80. letech 19. stol. se došlo k závěru, že se jedná o falza, když jejich nepravost prokazoval Tomáš Garrigue Masaryk. Veřejnost fakta o nepravosti rukopisů nechtěla delší dobu přijmout a Masaryk byl považován za nepřítele Čechů. Za autory těchto padělků jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda.

Tato generace spisovatelů byla zcela apolitická, to bylo způsobeno obavou z policejní represe, protože v této době nebyl žádný problém ve vedení jazykových a kulturních snah, ale politické snahy vedly k odporu státních orgánů.

• někdy sem bývá řazen i Josef Dobrovský
• Josef Jungmann
• Antonín Marek
• Milota Zdirad Polák
• Václav Hanka
• Josef Linda
• Ján Kollár
• František Ladislav Čelakovský
• Pavel Josef Šafařík
• František Palacký

Dramatici:

• Josef Kajetán Tyl
• Václav Kliment Klicpera

Tato generace se začala postupně prosazovat po listopadovém povstání v Polsku (1830), kdy dala jasně najevo, že nehodlají souhlasit se vším, co jim předchozí program nabízí. Postupně se začal prosazovat reálnější vztah k Rusku, tím došlo k přehodnocení programu předchozí generace.
Tito lidé si uvědomili, že češtinu již není třeba zachraňovat, ale pomalu rozvíjet jako normální jazyk, tím padlo i nekritické přijímání všeho českého a začalo se tedy hledět nejen na jazyk, ale i na kvalitu vlastního díla.

Tato generace přesunula svůj program z pole kulturního na pole politické.

• Karel Havlíček Borovský
• Božena Němcová
• František Matouš Klácel

Jednalo se o období vlastenecké agitace. Tzv. generace Jungmannova.

Nejvýznamnější osobnosti:

• divadelníci: Václav Kliment Klicpera, Matěj Kopecký a Jan Nepomuk Štěpánek
• jazykovědec Josef Jungmann

• • tzv. Jungmannova škola: Milota Zdirad Polák, Antonín Marek, Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl a Antonín Jungmann
• František Palacký
• Pavel Josef Šafařík
• Jan Kollár
• František Ladislav Čelakovský

• Prozodické spisy raného obrození. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 261 s. ISBN 978-80-7308-552-0 (print), ISBN 978-80-7308-633-6 (online: pdf)

• Austroslavismus
• Pobělohorská literatura
• Romantismus v české literatuře
• Česká literatura ve 2. polovině 19. století