Josef Linda

Narodil se buď roku 1789, nebo (a to pravděpodobněji) až 1792 do rodiny nemajetného chalupníka v Nových Mitrovicích u Nepomuku. Jeho otec živil rodinu ze svého hutnického řemesla, později pracoval jako měřič uhlí. [5]

Mladý Linda, objektivně popisován jako snaživý a učenlivý mladík, bez potíží vystudoval gymnázium (dne 15. května 1809 neúspěšně žádal, jako žák druhé humanitní třídy, o stipendium[1] magistrát města Blovice, kterého se mu, jak výše napovězeno, nedostalo), později též filozofii na univerzitě v Plzni (tehdy předstupeň pro studium práv). Zde jej učil vlastenecky zaměřený spisovatel J. V. Sedláček, jenž nemálo ovlivnil smýšlení i tvorbu svého toliko nadaného žáka. Roku 1816 dostudoval práva samá, složil zkoušky potřebné pro vyučování a několikrát se (vždy neúspěšně) snažil získat místo učitele na gymnáziu. 

Členství ve studentském vlasteneckém kroužku Lindovi napomohlo k řadě známostí — především se zde poprvé setkal s Václavem Hankou, náruživým vlastencem, toužícím po rozkvětu českého národního uvědomění, čehož se sám pokoušel docílit zejména skrze literaturu. Mezi oběma chlapci záhy vzniklo blízké přátelství — společně navštěvovali přednášky slovanské filologie a historie již tehdy uznávaného Josefa Dobrovského, psali básně (díky Hankovu lingvistickému vlivu často obsahující pravopisné a jazykové novotvary), roku 1816 spolu i bydleli. 

Právě ve sdíleném bytě v podnájmu u Mádlů (dceru domovníka Františka Mádla Barboru sice shodně miloval jak Hanka, tak Linda, za manželku ji však pojal 11. února 1822 prvně zmiňovaný) mělo téhož roku dojít k unikátnímu objevu, jenž započal téměř dvousetletý spor o Rukopisy.

Josef Linda zde údajně nalezl středověký rukopis z 13., případně 14. století, tzv. Píseň vyšehradskou (někdy také Píseň pod Vyšehradem, či Milostná píseň pod Vyšehradem, známý též pod zkratkou PV — jedná se o jeden list rozměru asi 15 x 22 centimetrů, popsaný po jedné straně, devatenáctiřádkový), a to v deskách knihy nájemníků, jíž při studiu užíval jako podložku pod nohy. Během sporu o pravost se následně přiznal, že špatně čitelná písmena z neznalosti obtáhl (nikoli však černdilem, jak tvrdil Josef Jungmann, nýbrž zvláštní měďnatou suspenzí[6]). Lindův nález přesto nezanechal ve společnosti větší odezvy, sám Dobrovský zpočátku zastával většinový názor, že jde o skutečnou středověkou památku. 

Teprve roku 1818, po nálezu Rukopisu zelenohorského (RZ), pořadně již třetí „středověké památky“ objevené v rozmezí dvou let (před ní výše zmiňovaná Píseň vyšehradská, roku 1817 Rukopis královédvorský), začal Dobrovský pochybovat o autentičnosti dvou dosud nalezených děl (Rukopis královédvorský přitom stále prohlašoval původním — proti tomu měl být RZ falzem zhotoveným na základě právě jazykových nuancí RK), pro nepravost se však oficiálně vyslovil teprve roku 1824. Autory označil souhrnně Hanku i Lindu za předpokladu, že některé, zvláště epické básně by Hanka nebyl schopen složit bez Lindovy asistence (moderní historici se však většinově přiklánějí k názoru, že Hanka je hlavním původcem skupiny padělků, Linda pak pouze jejich spoluautorem). 

Linda, byť počáteční zastánce rukopisné pravosti (takto například vykládal báseň Záboj a Slavoj z RK jako literární připodobnění k slovanskému vůdci Sámovi) se k problematice kolem RKZ nikdy přímo nevyjádřil, jeho účast na rukopisných podvodech tedy nelze nijak prokázat. Podle některých dobových autorů, zejména A. V. Šembery a J. Jirečka, je dokonce vysoce nepravděpodobné, že by autor Záře nad Pohanstvem, „nadmíru planého výtvoru rázu téměř dětinského“ mohl být tvůrcem RZ. 

Roku 1818 začal Linda krom publikační činnosti (v této době vydává své nejzásadnější dílo, přestože četně kritizované, historickou prózu Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav) též spolupracovat s Pražskými Novinami Schönfeldových, 1820 pak redigoval Vlastenecký Zvěstovatel, včetně beletristických příloh. Úroveň periodik svou činností pozvedl, šířil vzdělání v duchu osvícenství, s důrazem na slovanství a oddané vlastenectví, ovšem nevyhýbal se ani sociální a politické kritice. Velký publikační prostor poskytl krásné literatuře, kde dával šanci především moderní evropské romantice a pokusům o její obdobu v českém kontextu.[5] Sám pak v novinách publikoval své původní práce i překlady, přičemž buďto užíval četných uměleckých jmen (Bartoloměj R. Brůžek, L. Brůžek, J. Mitrovský, Pravdomil Solkyneštěkavec, J. L., L.), či autorství zcela ponechával anonymitě. 

Od roku 1822 působil v univerzitní knihovně (veřejná c. k. Univerzitní knihovna, předchůdce dnešní Národní knihovny České republiky[7]). Této funkce se však vzdal již o tři roky později, v touze se plně věnovat novinám. Lindova touha po náročné literatuře se odrazila i v podobě jeho překladů, z nichž velká část zůstala v rukopise právě proto, že z pohledu kritiky byly nevyhovující. Vydány nebyly překlady Schillerových her, časopisecky otiskli pouze části z přeloženého Shakespeara. [5]

Josef Linda dlouhodobě trpěl tuberkulózou, od konce dvacátých let devatenáctého století se léčil na venkově (jeho povinnosti v redakci zastával přítel F. B. Tomsa)[5]. Své nemoci zcela podlehl 10. února 1834 v Praze U Milosrdných bratří. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech[8] , jeho hrob však již v průběhu 19. století zanikl a přesné místo jeho pohřbení dnes není známo.

Větší část jeho literární činnosti je spojena s novinami. Próza „Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav“ bývá označována za první původní český historický román.

Josef Lind (1866–1950), švédský pedagog a hudebník

Podoba Josefa Lindy není známa, přesto je někdy publikován jeho domnělý portrét (např. i v 15. dílu Toulek českou minulostí).[9] Ve skutečnosti tento obrázek vznikl více než 60 let po Lindově smrti a byl pak v roce 2008 publikován jako volné dílo. Údajně se jedná se o zkušební tisk pro fotografický registr členů jedné švédské řádové společnosti a je na něm zobrazen švédský pedagog, varhaník a dirigent s velmi podobným jménem Josef Lind.[10]