Leopold z Clary-Aldringenu

Rodový palác na Valdštejnském náměstí na Malé Straně v Praze

Leopold z Clary a Aldringenu se narodil v rodovém paláci na Malé Straně v Praze jako syn hraběte Kašpara Františka Osvalda z Clary-Aldringenu (1707, Teplice - 1735, Dobříčany), komorníka a hejtmana spojených krajů Žateckého a Loketského a Chebského, který zemřel ve věku 27 let na neštovice. Jeho matka Maria Františka (1712, nebo 1709, Vídeň - 1739 tamtéž), byla dcerou českého komorního prezidenta a hejtmana hraběte Františka Leopolda ze Šternberka (1680–1745).

Leopold měl sestru Eleonoru (1733 - 1803, Praha), která byla provdána za pozdějšího apelačního radu, hraběte Jana Václava Šporka (1724–1804).

Jeho otec zemřel brzy po jeho narození a matka zemřela, když mu byly tři roky, proto se výchovy ho ujal prastrýc, hrabě Filip z Clary, který však také brzy zemřel. Leopold odešel ke svému dědečkovi hraběti Františku Leopoldovi ze Šternberka.

Své první vzdělání získal u piaristy Lamberta Agadoniho a v roce 1748 nastoupil do vídeňského Teresiana, kde byli jeho učiteli Josef Khell von Khellburg a Erasmus Fröhlich.

V roce 1746 zdědil dobříčanský zámek.

Po disputaci mu byl dne 2. září 1753 udělen titul doktora práv a obdržel zlatý řetěz z rukou nejvyššího komorníka Jana Josefa z Khevenhüller-Metsche.

Po jeho odchodu z Teresiana v roce 1754 ho Marie Terezie jmenala poradcem do české královské apelační komory, kam byl 12. listopadu 1754 uveden na Herrenbank (lavici soudců, v níž zastávali samostatné řady šlechtici a měšťané). V roce 1759 se stal mladším písařem a byl členem různých komisí. V roce 1763 byl jmenován guberniálním radou.

Za své zásluhy jej císařovna 9. dubna 1767 jmenovala královským purkrabímu v Chebu a skutečným tajným radou.

V roce 1769 byl povýšen na královského pokladníka do Sibiu v Transylvánii, kam nastoupil v roce 1770. V této funkci setrval až do roku 1772, kdy byl v červenci jmenován vrchním sudím a v květnu 1773 vrchním pokladníkem Markrabství moravského.

Poté byl v roce 1776 jmenován vicekancléřem Česko dvorské kanceláře a v roce 1780 jej Marie Terezie povýšila na předsedu v nejvyššího soudu a po odchodu hraběte Kristiána Augusta ze Seilernu v roce 1791 do důchodu, převzal Leopold z Clary-Aldringenu úřad nejvyššího soudního předsedy.

Při postupu francouzské armády k Vídni na jaře 1797 se objevila obava, že by vrchní soudnictví mohlo být brzděno ve své práci, a to i s ohledem na části říše, které nebyly přímo zasaženy válkou. Z tohoto důvodu byl Leopold přeložen do Prahy jako vrchní soudní prezident se šesti radními, aby odtud udržovali soudní správu pro Čechy, Moravu, Slezsko a Halič.

Císař František II. jej jmenoval ministrem spravedlnosti a předsedou Tajné soudní komise pro záležitosti velezrady a později předsedou Dvorní komise pro právní záležitosti.

První manželkou Leopolda z Clary a Aldringenu byla Emanuela Marie Vratislavová z Mitrovic (1732-1761), dcera diplomata hraběte Františka Karla I. Vratislava z Mitrovic a Schönfeldu (1696–1759), s níž měl dvě dcery:

• Marie Kristýna z Clary a Aldringenu (31. prosince 1758-1820), provdaná za barona Rudolfa Josefa z Hackelbergu a Landau (1764–1830);
• Emanuela Marie z Clary a Aldringenu (18. března 1760 - 26. srpna 1838), poprvé provdaná za hraběte Jana Karla Kulhánka (* asi 1761-1794, Praha)[2], kapitánem ve sboru hraběte O'Donnella a podruhé s baronem Albertem Malovcem z Malovic. [3]

Hrob Marie Walburgy Josefy z Clary-Aldringenu v poutním kostele v Leběšicíh

Jeho druhou manželkou se stala Marie Walburga Josefa (1743-1795), dcera politika hraběte Jana Josefa z Thun-Hohensteinu (1711–1788), dedikanta 36. symfonie Wolfganga Amadea Mozarta. Jejich děti byly:

• Leopold Josef Petr z Clary a Aldringenu (30. srpna 1766-?);
• Karl František Jeroným z Clary a Aldringenu (19. ledna 1774-?);
• Adalbert Václav z Clary a Aldringenu (23. prosince 1778-1809) ženatý s Amálií (1778 v Brně -1838 ve Vídni), dcerou Františka Nádasdyho von Fogarasföld (1745–1802).

• Tentamen historicum de titulo Imperatoris Romani qui Carolo M. etiam ex pacto cum Graecis Imperatoribus accessisse vulgo creditur. Vienna, 1753.
• Plutarchus redivivus seu comparatio virorum illustrium Plutarchi methodo scripta. Pragae 1755.
• Plutarchus redivivus, d. i. wiederlebender Plutarch oder Lebensbeschreibung berühmter Männer auf Plutarchs Art. Praha, 1765.