Lasice horská

Lasici horskou popsal a vědecky zařadil německý biolog Peter Simon Pallas v roce 1811 pod jménem Mustela altaica. Taxonomická pozice druhu byla dlouho diskutována. Fylogeneticky nejblíže má nejspíše k lasici kolčavě, druhý nejbližší příbuzný je hranostaj.[7] Analýza mitochondriálního genomu potvrdila blízkou příbuznost s kolčavou a jako sesterské taxony uvádí tchoře tmavého a kolonoka.[8] Dříve se předpokládala i vzájemná blízkost s lasicí žlutobřichou, která byla dokonce považována za možný poddruh lasice horské, ale poslední genetické výzkumy to nepotvrdily.[6][9][7]

Rozdělení na poddruhy není dostatečně prostudováno, nicméně východosibiřská subspecie M. a. raddei se jednoznačně od ostatních předpokládaných poddruhů odlišuje výraznějším zbarvením.[4] Obvykle se při dělení uvádějí čtyři poddruhy:[10]

• Mustela altaica altaica Pallas, 1811
• Mustela altaica birulai Ognev, 1928
• Mustela altaica raddei Ognev, 1928
• Mustela altaica temon Hodgson, 1857

Lebka lasice horské

Lasice horská se svými rozměry i vzhledem velmi podobá hranostajovi. Má ale poněkud větší lebku, delší a jemnější srst a chlupatější ocas, který postrádá černou špičku. Délka těla samců je mezi 22 a 29 cm, samic 21 až 25 cm, ocas samců měří 11 až 15 cm, samic 9 až 12 cm. Kondylobazální délka lebky se pohybuje mezi 40 a 53 mm, přičemž samci ji mají větší než samice. Hmotnost samců je mezi 217 a 350 gramy, samice váží od 122 do 220 gramů.[6] Všechny délkové a hmotnostní údaje pocházejí z 50. a 60. let 20. století, modernější zdroje většinou přebírají tato data.[3][6][5] Zimní a letní srst se výrazně odlišuje, především ve vyšších zeměpisných šířkách. Letní srst je kratší, hrubší, řidší a obecně tmavší než zimní. Zimní barva je na zádech a bocích žlutá či okrová, spodní část je krémová až bílá. Letní srst bývá hnědá, šedo-hnědá či hnědo-okrová. Rozhraní mezi tmavší horní částí a světlejší dolní částí těla je u letní srsti velmi zřetelné a ostré. Rty a brada mají světlou barvu.[3][6]

Lasice horská žije ve Střední a Východní Asii a v severní části Jižní Asie. Nachází se ve státech Bhútán, Čína, Indie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Rusko a Tádžikistán. Nejistý výskyt je v Afghánistánu a na Korejském poloostrově. Vyskytuje se v nadmořské výšce 50 až 4900 (případně až 5200)[5] metrů, ve Střední Asii je to typicky v rozmezí 1400 až 3000 metrů. Jedná se o druh běžný, ale nikoliv hojný. Oblíbeným biotopem této šelmy jsou suché stepi, horské louky, planiny, skalnaté a kamenité svahy hor, říční údolí s rákosovými porosty a křovinami a řídké lesní porosty. Žije i v blízkosti lidských obydlí.[3][4][6]

Lasice horská je šelma s převážně soumračnou nebo noční aktivitou, avšak denní činnost také není neobvyklá, zvláště když žije v oblasti, kdy jejími nepřáteli nebo konkurenty jsou šelmy preferující noční či soumračnou aktivitu.[6][11] Je to nebojácné zvíře, rychle běhá, umí dobře šplhat, vody se nikterak nestraní.[6] Velikost teritoria není známa.[6] Využívá nory hlodavců jako svá doupata, kterých má často několik. Bývá v nich jedna komora využívaná k odchovu mláďat, někdy je v doupěti i latrína a u vchodu se nacházejí zbytky potravy.[6]

Lasice horská je téměř výhradní masožravec. Hlavní složku její potravy tvoří hlodavci, zajícovci a ptáci malé a střední velikosti. Dále požírá ještěrky, hmyz a v malé míře i ryby a obojživelníky. Jsou známy případy, kdy napadla domácí drůbež, živila se vejci, případně konzumovala lidské potraviny.[3][6] Zimní potravu v západním Zabajkalí tvoří hlodavci a pišťuchy ze 73 %, ptáci z 23 % a hmyz ze 3 %. Z konkrétních druhů zde převažuje pišťucha krátkoocasá (Ochotona daurica). V jihovýchodním Zabajkalí jsou důležité rovněž pišťuchy, ale například v létě jsou řádově stejně častou kořistí hraboš syslí (Lasiopodomys brandtii) a hraboš úzkolebý (Microtus gregalis). V oblasti při jezeře Balchaš se na jídelníčku nachází především hraboši, myši, ještěrky, ondatry, hryzci a ptáci.[6] Na Tibetské náhorní plošině je hlavní kořistí nejspíše pišťucha černolící (Ochotona curzoniae).[12] Data ze zajetí ukazují, že denní příjem potravy se pohybuje okolo 50 gramů (což odpovídá 3 až 4 myším domácím).[3] Pokud je kořisti dostatek, má se za to, že lasice z ní zkonzumují jen mozek a vysají krev.[3]

Rozmnožování, život, konkurenti, predátoři

K rozmnožování dochází nejčastěji v únoru a březnu. Doba březosti trvá 30 až 49 dní, přičemž období odložené nidace buď chybí, nebo je velmi krátké (řádově několik dní). Samice následně vrhá 1 až 8 (obvykle 2 až 6), výjimečně až 13 mláďat. Ta jsou asi 4 týdny slepá, nicméně již ve věku 2 měsíců se začínají osamostatňovat, avšak často pak žijí v blízkosti matky až do podzimu, tedy několik dalších měsíců. Mladí jedinci se mohou začít rozmnožovat již necelý rok po narození.[3][4][5][6] Naděje na dožití není známa, ale předpokládá se podobná, jako u ostatních lasicovitých, tedy asi 7 až 10 let.[3]

Pamětní dvourublová mince s lasicí horskou (Zabajkalskij solongoj)

Za hlavní konkurenty lasice horské jsou považováni další lasicovité šelmy, jako je kolonok, hranostaj, kuna skalní a tchořík skvrnitý.[6][11] Predace lasice horské není zmapována, ale předpokládá se, že se může stát kořistí větších dravých ptáků.[3] Jako případní další nepřátelé byli identifikováni kuna skalní a liška obecná. Těm se pokud možno snaží vyhnout preferencí aktivity v jiných obdobích dne.[11] Její obranu, pokud už dojde ke střetu, představuje agresivní chování, vydávání hlasitých zvuků a sprejování smrdutými výměšky z análních žláz.[3]

IUCN hodnotí druh jako téměř ohrožený. CITES ho řadí do přílohy III, tedy s omezenou možností obchodování. Hlavní hrozbou je pokračující přeměna habitatu na většině území jeho výskytu. Velmi negativní roli hrají kampaně hubící pišťuchy, jež jsou považovány za škůdce v zemědělství. Lasici ovlivňuje i degradace horských luk způsobená především nadměrným spásáním dobytkem. V Nepálu je zabíjena kvůli využívání v tradiční medicíně, ale vzhledem k jejímu dlouhodobému výskytu poblíž lidského osídlení to nejspíše není v takovém měřítku, aby ji to ohrožovalo. Na mnoha místech je občas lovena kvůli kožešině, ale na populaci to zřejmě nemá zásadní vliv.[4][12] Populace lasic horských podléhá značné fluktuaci v závislosti na početnosti jejich kořisti.[6]

V oblasti severozápadního Nepálu (okres Humla) mají místní lidé k těmto tvorům ambivalentní postoj. Na jednu stranu uznávají, že se významně podílí na hubení hlodavců, ale na druhou stranu je obviňují z pojídání jejich zásob sušeného masa. Navíc je zde rozšířena pověra, že lasice (jakéhokoliv druhu), jejíž vysušené tělo se umístí u hlavních vchodových dveří, může zabránit smrti novorozenců. Domorodci tuto neúčinnou metodu občas uvádějí do praxe.[13]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu lasice horská na Wikimedia Commons
• Taxon Mustela altaica ve Wikidruzích
• Дальневосточный СОЛОНГОЙ - маленький и редкий, но очень большой любитель сусликов! [online]. Знай ТВ, 2021 [cit. 2021-04-11]. Video. Dostupné online.