LGBT práva v Itálii

Stejnopohlavní sexuální aktivita je v Itálii legální od r. 1890 [5] se sjednoceným legálním věkem způsobilosti k pohlavnímu styku ve výši 14 let.

Homosexuálům není odepřeno právo sloužit v armádě. Ozbrojené síly Itálie nesmí znemožňovat homosexuálním mužům a ženám působit v jejich řadách v souladu s Ústavou Itálie.

V r. 2002 se Franco Grillini neúspěšně pokusil o novelu Ćlánku III. Ústavy Itálie zakazující diskriminaci na základě sexuální orientace.[6][7]

V r. 2004 se Toskánsko stalo prvním italským regionem zakazujícím diskriminaci homosexuálů [8] v zaměstnání, vzdělávání, veřejných a ubytovacích službách. Tento krok napadla u Ústavního soudu Berlusconiho vláda s odůvodněním, že jenom ona může přijímat taková rozhodnutí. Na to Ústavní soud zvrátil ustanovení týkající se ubytovacích služeb z důvodu respektu k soukromým hoteliérům a náboženským institucím, ale zbytek zákona zůstal platný.[9] Podobnou legislativu následně přijal i Piemont.[10]

Víceméně počínaje r. 2003 je diskriminace na základě sexuální orientace v zaměstnání ilegální v celé zemi z důvodu splnění podmínek pro členství v EU.

V r. 2006 Grillini znovu navrhl anti-diskriminační zákony, toho času zakazující jak diskriminaci homosexuálů, tak i transsexuálů.[7] Ty sklidily ještě menší podporu než při prvním pokusu.

V r. 2008 Ital Danilo Giuffrida obdržel odškodnění ve výši 100 tisíc euro za to, že mu bylo přikázáno Ministerstvem dopravy znovu vykonat řidičský test z důvodu jeho sexuální orientace. Soudce v jeho případě došel k závěru, že se jednalo o jasné porušení anti-diskriminačních zákonů.[11]

V r. 2009 Poslanecká sněmovna odložila jednání o přijetí anti-homofobních zákonů, které by zpřísnily tresty za zločiny proti homosexuálům, zpracované stranou Centrální unie s podporou Legy Nord a Lidu svobody [12], byť 9 poslanců blízkých předsedovi sněmovny Gianfrancovi Finim zaujímalo negativní stanovisko.[13] Poslanec Paola Binetti patřící k Demokratické straně poté hlasoval proti zásadám své strany.[14]

16. května 2013 se jednalo o návrhu zákona o zákazu diskriminace na základě sexuální orientace a genderové identity na nátlak čtyř poslanců ze čtyř různých politických stran.[15] Návrh získal podporu 221 poslanců napříč celým politickým spektrem mimo středo-pravicových stran. V reakci na tyto kroky někteří poslanci navrhli dva zákony. 7. července je Justiční komise sjednotila v jeden.[16]

Zákon proti homofobii, bifobii a transfobii se setkal s odporem ze strany konzervativních poslanců obávajících se pokutování a uvěznění za svůj nesouhlas s uznáním stejnopohlavního soužití. 5. srpna Sněmovna začala o zákonu uvažovat. 19. září 2013 nová legislativa prošla v poměru hlasů 228:58 (108 se zdrželo). Ten samý den prošla kontroverzní novela zákona garantující svobodu projevu pro politiky a duchovní. Momentálně se čeká na stanovisko Senátu.[17]

Od r. 2016 mají stejnoohlavní páry přístup ke společnému vlastnictví, sociálnímu zabezpečení a dědickým právům. V r. 2005 v rámci zastupitelských voleb mnoho italských regionů přijalo institut podobný francouzskému občanskému paktu solidarity, mezi něž patřilo Toskánsko, Umbrie, Emilia Romagna, Marche, Apulie, Lazio, Ligurie a Abruzzo. Lombardie s vedením středopravicového Sněmu Svobody oficiálně prohlásila svůj nesouhlas s jakýmkoli právním uznáním stejnopohlavních soužití. Tyto kroky byly tenkrát pouze znakem autonomie jednotlivých regionů.

V posledních 20 letech zde bylo zaznamenáno několik návrhů zákona o neregistrovaném soužití, ale žádný z nich neprošel z důvodu střetu se sociálně konzervativními členy parlamentu tvořících dvě vládní koalice. Poslední návrh zpracovala vláda Romana Prodiho.[18] Zákon se vztahoval na pracovní právo, dědictví, daňové zákony a zdravotní péči neregistrovaných homoseuxálních a heterosexuálních párů. Přijetí zákona nebylo považováno za klíčové a z důvodu pády Prodiho vlády se ani neprojednalo.

V r. 2010 vydal Ústavní soud ozhodnutí o uznání stejnopohlavního soužití jako legitimní sociální formace hodné podobné právní ochrany, jakou má manželství.[19] Po tomto rozhodnutí se soud nakonec rozhodl svůj verdikt odložit kvůli řešení mnohem ožehavější problematiky stejnopohlavního manželství alžírských Italů se Španěly. V tomto kroku se rozhodlo, že italská justice musí respektovat zahraniční stejnopohlavní manželství Italů s odvoláním se na Usnesení č. 138.

21. července 2015 byla Itálie obviněná z porušování lidských práv ze strany Evropského soudu pro lidská práva, jelikož nedává státní uznání stejnopohlavnímu soužití ve formě manželství nebo jiného právního statusu.[20]

2. února 2016 se začal italský senát zabývat návrhem zákona o registrovaném partnerství.[21], který pak následně schválil v poměru hlasů 173:71 25. února téhož roku. Návrh byl následně postoupen Poslanecké sněmovně[22], která jej přijala 11. května 2016 v poměru hlasů 372:51 s 99 zdrženími se. Kvůli zajištění rychlého přijetí zákona obdržel premiér Matteo Renzi důvěru neobyvkle brzy se slovy, že je neakceptovatelné tento krok po tolika neúspěších oddalovat.[23] Registrované partnerství garantuje stejnopohlavním párům stejná práva a povinnosti jako mají manželé, vyjma možnosti společné adopce a adopce dítěte druhého z partnerů, což bylo vyňato z původní verze.[24]

Osvojení a náhradní rodinná péče má právní úpravu v Zákoně č. 184/1983. Adopce je umožněná pouze manželským heterosexuálním párům. V poručenství a pěstounství žádná taková omezení neexistují.

11. ledna 2013 svěřil kasační soud dítě do výhradní péče lesbické matky. Otec dítěte si stěžoval, že homosexuální vztah matky může zanechat negativní dopad na dítě. Nejvyšší soud žalobu otce neuznal z důvodu, že jeho argumenty proti matce byly absurdní.[25]

15. listopadu 2013 rozhodl soud v Boloni o svěření tříletého dítěte do pěstounské péče gay páru.[26]

1. března 2016 vyhověl Opatrovnický soud v Římě žádosti lesbického páru o vzájemném přisvojení fakticky vychovávaných dcer.[27] Již od r. 2014 vydal tento soud nejméně 15 rozsudků, které umožnily vzájemné upravení rodičovských práv k nevlastním dětem v rámci homoparentální rodiny.[27] 29. dubna 2016 získala Marilena Grassadonia, prezidentka Asociace duhových rodin, rodičovská práva k synům své ženy.[28] Možnost přisvojení nevlastního dítěte potvrdil Nejvyšší správní soud Itálie ve svém rozhodnutí 22. června 2016.[29]

Crossdressing je v Itálii legální a operační změna pohlaví rovněž po souhlasu lékařů. Nicméně genderová identita není dosud zahrnutá do anti-diskriminačních zákonů.

V r. 1982 se Itálie stala třetím národem na světě, který přiznal translidem právo na změnu pohlaví. Před ní to bylo možné pouze ve Švédsku (1972) a Německu (1980).

V r. 2006 byl propuštěn z pracovního poměru policejní důstojník pro údajné projevy crossdressingu na veřejnosti ve volnočasových aktivitách.[30]

Prvním otevřeným transpolitikem se stala poslankyně Vladimir Luxuria, která v r. 2006 získala madnát za Stranu komunistické obnovy. Po své neúspěšné druhé kandidatuře získala cenu v populární reality show L'Isola dei Famosi.

V r. 2005 bylo uzavřeno klasické manželstvím mezi mužem a ženou. O několik let později prošel jeden z manželů procesem změny pohlaví z muže na ženu. V r. 2009 byla tato nová žena oficiálně právně uznána podle Zákona č. 164/1982 Sb. o změně pohlaví ve znění pozdějších předpisů (Legge 14 aprile 1982, n. 164). Manželství by se z tohoto důvodu stalo automaticky neplatným navzdory faktu, že nebyl podán návrh na jeho rozvod, neboť už nesplňovalo jeho zákonnou definici (trvalé soužití muže a ženy).

Zákon č. 164/1982 Sb. o změně pohlaví ve znění pozdějších předpisů jasně říká, že probíhající změna pohlaví jednoho z manželů znamená neplatnost trvajícího manželství a s ní související povinnost zažádat o rozvod, k čemuž ale ve výše uvedené kauze (Alessandra) a její manželka nedošlo. Pár se obrátil na soud ve městě Modena, aby prohlášení o neplatnosti manželství zrušil. 27. října 2010 jim soud vyšel vstříc. Nicméně Ministerstvo vnitra se proti tomu odvolalo, a v tu samou dobu odvolací soud v Boloni zvrátil rozhodnutí soudu nižší instance.

Později pár podal kasační stížnost k Nejvyššímu soudu. 6. června 2013 dal Nejvyšší soud podnět k Ústavnímu soudu ohledně prověření kompatibility Zákona o změně pohlaví s ústavním pořádkem země, konkrétně v oblasti automatického prohlášení manželství za neplatné, byť pár nedal žádost o rozvod. V r. 2014 Ústavní soud umožnil páru nadále setrvat v manželství.[31]

21. května 2015 vydal Nejvyšší soud průlomový rozsudek, který neukládá osobám procházejícím úřední změnou pohlaví povinnost sterilizace.[32]

Podle výsledků průzkumu společnosti Italy Eurispes zveřejněného 29. ledna počet Italů majících pozitivní vztah k homosexualitě a k uznání gay a lesbických párů stále stoupá.

82 % Italů si stojí zatím, že homosexuálové jsou jim rovni. 41 % občanů si myslí, že homosexuálové by měli mít právo uzavřít občanský sňatek a 20,4 %, že by měli mít právo uzavírat registrované partnerství. Ve výsledku 61,4 % je pro právní uznání gay a lesbických vztahů, což je o 2,5 % více než loni (58,9 %) a téměř 10 % než před 7 lety (51,6 % v r. 2003).