Klementina Kalašová

Carlos Gomes

Divadlo São João Salvador Bahia, kde Klementina Kalašová slavila jeden ze svých mnoha brazilských triumfů.

Prvním úspěchem bylo koncertní vystoupení s Antonem Rubinsteinem v Moskvě. Jejím operním debutem byla v roce 1874 na popud Eduarda Nápravníka role Ratmíra v opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky. Dále zpívala roli Váni v opeře Život za cara [3]. Sklidila u publika veliký úspěch a měla přislíbenu smlouvu na tři roky. Kvůli divadelním intrikám se ale podpis smlouvy oddaloval a Klementina raději odjela do Londýna, kde získala angažmá u italské opery v Covent Garden (1874-1877). Zde se prosadila do hlavních rolí (například v  rolích Carmen - Carmen, Ortrud - Lohengrin, Azucena - Trubadúr, Orfeus - Orfeus a Eurydika). V roce 1877 dostala nabídku k vystupování v milánské La Scale. Zde se setkala s Terezou Stolzovou, která ji představila Giuseppe Verdimu (přidělil jí altový part ve svém Requiem[7]). Společně se Stolzovou ale nikdy na jevišti nevystoupila[p 2]. Pohostinně vystoupila také v Benátkách, v Parmě, ve Florencii, v Bologni, v Padově, v Římě, v Neapoli, v Egyptě (Alexandrie) a podnikla evropské turné. V Praze vystoupila v září a říjnu 1879 v  Prozatímním divadle v rolích: 25. září 1879 Azucena (Verdi: Trubadúr)[8], Orfeus (Gluck: Orfeus a Euridika)[9] a Ratmír (Glinka: Ruslan a Ludmila)[10].

Koncem roku 1880 odcestovala na několikaměsíční turné nejprve do Jižní Ameriky a později do Spojených států amerických. Zde vystupovala s italskou operní společností, kde zpívala i jedna z nejpřednějších italských sopranistek té doby Adelina Patti. Navštívila mimo jiné města Filadelfia, Chicago, Saint Louis, Cincinnati, Detroit, Buffalo, Rochester, Washington, Baltimore[11].

V Chicagu mimo jiné zpívala pro krajanské publikum na Sokolském plesu. Přednesla píseň Kde domov můj a několik dalších písní[11].

Na jaře 1882 se vracela do Evropy. Během cesty obdržela nabídku od hudebního skladatele a divadelního ředitele Carlose Gomese na turné po Brazílii. Téhož roku tam odplula a její vystupování bylo přijato brazilským publikem s nadšením.

Na počátku roku 1883 vystupovala v Berlíně a pak se přes Prahu vrátila do Milána[12]. Zde jí ředitel Národního divadla F. A. Šubert nabídl dvouletou smlouvu na vystupování v Národním divadle v Praze. Členkou souboru ND byla od 15. srpna 1883 do 30. září 1884. Od smlouvy sama ustoupila, protože se cítila málo obsazována a nedostala slíbené role v operách Carmen, Dimitrij či Norma. V Praze získala řadu přátel, mezi které patřili Vojta Náprstek s manželkou Josefou, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer či Josef Lev[p 3]. Ani jejich vliv nedokázal intriky v Národním divadle změnit.

Následovalo její celoevropské turné, kdy vystupovala v Itálii (Neapol, Parma, Milán), ve Španělsku, v Anglii, v Německu a ve Francii. V druhé polovině roku 1888 dostala od Carlose Gomese nabídku na druhé turné po Brazílii, kterou přijala a odcestovala s Gomesovou operní společností opět do Jižní Ameriky. Během turné navštívila státy[p 4] Pará, Manaus, Maranhão, Pernambuco a Bahia[13]. Ve městě Bahia se nakazila žlutou zimnicí a podlehla jí 13. června 1889. Byla pohřbena na hřbitově Cemitério Quinta dos Lázaros, v části Monte Pio dos Artistas. Její hrob objevil během své první cesty do Jižní Ameriky v letech 1901-1902 Alberto Vojtěch Frič, a to patrně na žádost Josefy Náprstkové. Té pak o tom podává podrobnou zprávu v dopisu ze dne 31. července 1902[14]. Tento dopis vyvrací legendu, že náhrobek nalezl náhodou, když zkoumal květenu na místním hřbitově[15]. K dalšímu znovunalezení hrobu došlo v padesátých letech 20. století, kdy jej nalezl Walter Alburquerque Mello (*1928, zakladatel Archivo Publico v hl. městě Brasília).

Pomník zpěvačky Klementiny Kalašové v Horních Beřkovicích.

• 1889 Jaroslav Vrchlický napsal na její památku knihu básní È morta[16][p 5].
• 1890 Při České akademii věd a umění byla zřízena nadace k uctění památky Klementiny Kalašové. O její založení se zasloužila její matka.
• 2015
  • 11. června 2015 proběhl v Salvadoru koncert k připomenutí památky Klementiny Kalašové, na kterém vystoupila česká zpěvačka Edita Randová. Orquestra Sinfônica da Bahia dirigoval Helder Trefzger.[17] Současně zde byla odhalena pamětní deska od Davida Vávry.[15][18]
  • 6. září 2015 přednesla prof. Bohumila Araújo z Universidade Federal da Bahia přednášku o Klementině Kalašové na semináři k dějinám divadla São João da Bahia, Teatro Castro Alves, Salvador[19]

• BÍLÝ, Jiří. Klementýnka : román života velké české umělkyně. Ostrava: Key Publishing, 2011. 380 s. ISBN 978-80-7418-101-6.
• MAREŠ, Vladislav. Amor a slavíci. Praha: Dar Ibn Rushd, 1994. ISBN 80-900767-8-5.
• LEV, Vojtěch. Je mrtva? : Román o životě čes. umělkyně Klementýny Kalašové. Ústí nad Labem: Krajské nakladatelství, 1959. 188 s. Tato kniha obsahuje řadu věcných chyb (rok a délka pobytů Klementiny Kalašové v jednotlivých působištích, Kalašová a Stolzová se znaly a setkaly, ale nikdy společně nevystupovaly apod.). Tyto mýty jsou přebírány později do dalších prací o Kalašové[20].
• KOŽÍK, František. Na křídle větrného mlýna. Praha: Československý spisovatel, 1989. 536 s. Kapitola "Zdenka nelže!", s. 90–91. V dokumentačně podloženém románu vypráví Julius Zeyer Zdence Braunerové o své korespondenci s Kalašovou a o jejích úspěších v Brazílii.