Rusíni
Rusíni (rusínsky Русины; ukrajinsky Русини; polsky Rusini; slovensky Rusíni či Rusnáci) je označení pro různorodé východoslovanské etnikum, které kompaktně osidluje území v těsné blizkosti Karpat v Zakarpatské Ukrajině, východním Slovensku, Polsku a Maďarsku.[9] Podle etnických příznaků se dělí na čtyři skupiny: Lemkové, Bojkové (Verchovynci), Huculové a Doliňané (Hajnalé) na ukrajině jsou nejčastěji Rusíni Boržavané. Ukrajinou nejsou považováni za zvláštní národ, ale za jednu ze součástí národa ukrajinského. V Polsku jsou Rusíni označováni jako Lemkové.
Rusíni | |
---|---|
Slovensko | 63 510[1] |
Srbsko | 15 626[2] |
Polsko | 11 900[3] |
Ukrajina | 10 183[4] |
Maďarsko | 10 000[5] |
Rumunsko | 8 934[6] |
Chorvatsko | 2 789[7] |
Česko | 1 109[8] |
Jazyk(y) | |
rusínština, ukrajinština, slovenština | |
Náboženství | |
řeckokatolické, pravoslaví | |
Příbuzné národy | |
Ukrajinci, Slováci, Bojkové, Huculové, Lemkové |
Charakteristika
Vzhledem k absenci vlastního státu a do roku 1995 také neexistenci kodifikace jazyka byli Rusíni jazykově ovlivňováni řeči většinového obyvatelstva ve státě, ve kterém žili, při hranicích pak i jazykem sousedících států. Rusínština je dost podobná ukrajinštině a má také určité prvky společné se staroslověnštinou (vzhledem k tomu, že se jazyk nevyvíjel a udržoval pouze v ústním podání), také se slovenštinou a češtinou. Za první Československé republiky se v rusínských vesnicích v tehdejším Československu vyučovala ruština (protože u tehdejších rusínských politiků převažovala proruská orientace, přestože rusínština je mnohem bližší ukrajinštině než ruštině).
Ve své knize Enciány z Popa Ivana (Praha 1933) český spisovatel Stanislav Kostka Neumann poznamenal: „Rusínský lid rusky neumí, s Moskaly nikdy nežil na dobré noze, rusínský lid tedy nemůže náležeti k ruskému národu, leda v záludné fantazii některých politiků.“ Rusínština sice používá cyrilici, má však některé odlišnosti oproti písmu používanému jak ruštinou, tak ukrajinštinou.
Osídlení
Rusíni žijí v Zakarpatské Ukrajině, kde tvoří dost početnou etnickou menšinu (10 183), a v sousedních státech - zejména na Slovensku, kde zastoupení Rusínů je největší v sousedních státech (až 63 510), v Polsku (kde jsou označováni jako Lemkové, kolem 12 tisíc), v Maďarsku (kolem 10 tisíc) a Rumunsku (8 934), ale vzhledem k rozsáhlé emigraci z ekonomických důvodů také v Severní Americe a v bývalé Jugoslávii, konkrétně ve Vojvodině (15,5 tisíc) a Chorvatsku (2,3 tisíc).
Na Slovensku žijí jednak v oblasti od Staré Ľubovni přes Svidník až po Ubľu (téměř souvislé území), jednak v enklávách (zejména příhraničních) v dalších částech východního Slovenska. Enklávy vznikly tím, že Rusíni po svém příchodu do této oblasti (někdy zhruba ve 14. století, většinou přicházeli z Haliče) osidlovali tehdy neosídlená místa ve vyšších polohách (v koncových částech horských údolí) při horských hřebenech často kopírujících hranice.
Genetika
Existuje několik studií o genetice Rusínů, které se snaží najít společný původ s dalšími moderními evropskými národy.[10] Analýza mateřských linií DNA zjistila, že Rusíni mají nejvyšší výskyt haploskupiny I nalezený k tomuto datu ve světě.[11] Genetická analýza populace ukazuje signifikantní statistické rozdíly mezi Rusíny a jinými slovanskými národy.[11]
Etnogeneze a „rusínská otázka“
Na původ Rusínů existují různé názory. Předpokládá se, že moderní Rusíni pocházejí z kmene Bílých Chorvatů, kteří obývali území dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Po mongolském vpádu však byly horské oblasti tohoto území prakticky vylidněné, a tak sem uherský král Béla IV., mimo osadníků osídlených zásluhou tzv. lokátorů, pozval haličské osadníky. Na přelomu 14. a 15. století haličští Rusíni začali proudit také na Slovensko a do Polska. To vysvětluje, proč je rusínština tak podobna haličské ukrajinštině. Prakticky do 19. století se haličští a zakarpatští Rusíni cítili jako jeden národ. U Rusínů tehdy převládal názor (podporovaný Ruskou říší), že jsou součástí „velkoruského národa“. Josef Jakub Toužimský však uvádí, že na Slovanském sjezdu, který se konal v roce 1848 v Praze, hovořil jménem Rusínů Borysikiewicz, který řekl: "Náš národ posud ani na papíře nebyl. Nyní však i on se upomíná na svou národnost a prosí Vás, drazí bratři slovanští, abyste jej přijali ve svou federaci".[12] Na Kroměřížském sněmu se Rusínů zastal František Palacký.[13][14] V polovině 19. století v Haliči začal převládat ukrajinský vliv, a tak se postupně haličští Rusíni stali součástí ukrajinského národa (poslední rusofilské organizace v Haliči byly zrušeny v roce 1939 po obsazení Haliče Rudou armádou), zatímco u špičkových zakarpatských politiků proruské tendence převládaly až do konce 19. století – vyučování v podkarpatských školách se vedlo v ruštině, vydávaly se i noviny v ruštině. Ovšem podkarpatským Rusínům byly tyto tendence zcela cizí – ruština je signifikatně odlišná od rusínštiny. A tak na nižší úrovni začaly převládat buď proukrajinské tendence, anebo názory, že Rusíni jsou samostatný národ. Saintgermainská smlouva z 10. září 1919 hovořila o Podkarpatské Rusi jako o území Rusínů jižně od Karpat.[15] Konec diskusím položil příchod sovětské armády v roce 1944 a následné přičlenění Podkarpatské Rusi k Ukrajině – od té doby Rusíni byli považováni za součást ukrajinského národa, jak v SSSR, tak i v Československu a Polsku. Pád komunismu znovu vrátil problém do popředí – začaly diskuse o rusínské otázce. Zatímco na Ukrajině a v Rumunsku se většina Rusínů hlásí k ukrajinské národnosti, u polských a slovenských Rusínů (zhruba 2/3) převládá názor, že jsou osobitým rusínským národem. Otázka ovšem není tak jednoduchá – během sčítání obyvatelstva na Slovensku vznikaly zajímavé kombinace jako „Ukrajinec s rodným jazykem rusínským“ či „Slovák s rodným jazykem ukrajinským“ apod.
Náboženství
Rusíni jsou nejčastěji řeckokatolického nebo pravoslavného vyznání. Řeckokatolická církev má stejné obřady jako pravoslavná (řeckokatoličtí kněží také nemají povinnost celibátu a běžně se kněžími stávají ženatí), avšak na rozdíl od pravoslaví uznává primát papeže. Řeckokatolická církev vznikla historicky z toho důvodu, že na území států, ve kterých byla většina obyvatel římskokatolického vyznání, žili také obyvatelé pravoslavného vyznání. Vytvořením tzv. unie (na území tehdejšího Uherska se jednalo o tzv. Užhorodskou unii – začala 24. dubna 1646) mohli Rusíni i nadále používat tzv. východní obřad (tj. obřad používaný také pravoslavnými) a současně byli chráněni proti persekuci z důvodu neuznávání papeže. Se vznikem řeckokatolické církve v té době patrně souhlasila jen část kněží a obyvatelstva (těžko říci, nakolik došlo k vytvoření unie z přinucení a nakolik na základě racionální úvahy), nicméně v Československu po roce 1918, v době svobodných poměrů, zůstala většina u řeckokatolíků a pouze malá část se přihlásila k pravoslaví.
Po roce 1948 byla řeckokatolická církev v Československu zrušena násilným sloučením s pravoslavnou církví, která nebyla komunistickým režimem pronásledována tak silně (v SSSR se tak stalo již dříve). V roce 1968 byla v Československu řeckokatolická církev znovu povolena a část věřících se do ní okamžitě vrátila. Další se k ní vrátila po roce 1989 (kdy skončil komunistický režim v Československu a byla oficiálně obnovena řeckokatolická církev na Ukrajině), menší část zůstala u pravoslaví.
V současné době tedy na Slovensku (po rozdělení Československa) koexistují řeckokatolíci i pravoslavní, občas s určitými třenicemi. Zajímavý je rozdíl v názorech ukrajinské řeckokatolické a pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na otázku existence Rusínů. Zatímco řeckokatolická užhorodsko-mukačevská diecéze zastává názor, že Rusíni jsou osobitý národ, užhorodská diecéze Moskevského patriarchátu propaguje názor o Rusínech jako o „karpatoruském národě“, který je jakýmsi úlomkem ruského národa ve střední Evropě. Existuje početné množství pravoslavných webstránek, a to nikoli v rusínštině nýbrž v ruštině, kde je zastoupen tento názor. Mluví se i o úzkých kontaktech mezi rusofilskými rusínskými organizacemi a ruskou tajnou službou FSB.[16][17][18] V současné době tzv. „Sněm podkarpatských Rusínů“ je financován ruským vládním fondem „Ruský svět“ pod vedením bývalého komunistického funkcionáře a pracovníka KGB Vjačeslava Nikonova, který je zároveň poradcem Vladimira Putina.[19]
Osobnosti
- Alexander Duchnovič (1803–1865)
- Alexandr Pavlovič (1819–1900)
- Adolf Ivanovič Dobriansky-Sačurov (1817–1901)
- Anatolij Kralickij (1835–1894)
- Anton Beskid (1855–1933)
- Augustin Vološin (1874–1945)
- Grigorij Žatkovič (1886–1967)
- Ivan Párkányi (1896–1996)
Odkazy
Reference
- Permanently resident population by nationality and by regions and districts Archivováno 17. 4. 2012 na Wayback Machine - Population and Housing Census 2021, Statistical Office of the Slovak Republic
- webrzs.stat.gov.rs [online]. [cit. 22-10-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-04-2011.
- Ludność. Stan i struktura demograficzno=społeczna.
- &n_page=1 Чисельність осіб окремих етнографічних груп украінського етносу та їх рідна мова
за підсумками Всеукраїнського перепису населення 2001 року. The higher figure is an estimate based on the proportions of local-born ethnic "Ukrainians" living in relevant West-Ukrainian oblasts; the Dolinyan, Boyko and Hutsul areas are included. See Карта говорів украïнськоï мови, 10.10.2008; Энциклопедический словарь: В 86 томах с иллюстрациями и дополнительными материалами. Edited by Андреевский, И.Е. – Арсеньев, К.К. – Петрушевский, Ф.Ф. – Шевяков, В.Т., s.v. Русины. Online version. Вологда, Russia: Вологодская областная универсальная научная библиотека, 2001 (1890–1907), 10.10.2008; Ethnologue: Languages of the World. Edited by Gordon, Raymond G., Jr., s.v. Rusyn. Fifteenth edition. Online version. Dallas, Texas, U.S.A.: SIL International, 2008 (2005), 10.10.2008; Eurominority: Peoples in search of freedom. Edited by Bodlore-Penlaez, Mikael, s.v. Ruthenians. Quimper, France: Organization for the European Minorities, 1999–2008 Archivováno 20. 2. 2009 na Wayback Machine, 10.10.2008. How this estimate has been prepared in detail, is represented in the Table 1 of this article. - Tom Masters, Eastern Europe, Lonely Planet, 2007 p. 353
- Total ancestry categories tallied for people with one or more ancestry categories reported 2010 American Community Survey 1-Year Estimates [online]. United States Census Bureau [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. (anglicky)
- - Population by nationality, in cities and municipalities, 2001 Census - State Institute for Statistics of the Republic of Croatia.
- http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/mensiny/rusinska-narodnostni-mensina-16151/
- Languages Of The World [online]. 2014-06-25 [cit. 2019-12-23]. Dostupné online. (anglicky)
- WILLIS, Catherine. Study of the Human Mitochondrial DNA Polymorphism. McNair Scholars Journal. 2006. Dostupné online [cit. 2009-06-21]. (anglicky)
- McBain. Mitochondrial DNA sequence variation in Boyko, Hutsul and Lemko populations of Carpathian highlands. Human Biology. 2008, s. 43. Dostupné online [cit. 2009-06-21]. ISSN 0018-7143. DOI 10.3378/027.081.0104.. PMID 19589018. (anglicky) Archivovaná kopie. muse.jhu.edu [online]. [cit. 2019-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-25.
- Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek prvý, nakladatel J.R.Vilímek,. [s.l.]: [s.n.] Kapitola Slovanský sjezd (autor: Josef Jakub Toužimský), s. 318.
- PALACKÝ, František. Spisy drobné. Svazek I. Praha: [s.n.], 1898. S. 78–79.
- ČAPKA, František. Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech1848–1918 [online]. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2010 [cit. 2020-10-22]. S. 19–20. Dostupné online.
- Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919 č. 508/1921 Sb.
- Політичне русинство на Закарпатті
- Закарпатських "русинів" оплачує російська розвідка
- Magyar Hirlap: A ruszinok államot akarnak az államban
- Закарпатська влада категорично засуджує антидержавницькі заяви о. Димитрія Сидора
Literatura
- KONEČNÝ, Stanislav. Náčrt dejín Karpatských Rusínov; Vysokoškolská učebnica. [s.l.]: Prešovská univerzita v Prešove: Ústav rusínskeho jazyka a kultúry, 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-555-1297-6.
- SULITKA, Andrej, K otázce etnické identity Rusínů v České republice. In: Český lid, Etnologický ústav AV ČR, roč. 103, č. 3, 2016, s. 451-471.
- TICHÝ, František. Bohuš Nosák a Podkarpatskí Rusíni. Sborník Matice slovenskej. Roč. 1927, čís. 1–2. Dostupné online. (slovensky)
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Rusíni na Wikimedia Commons
- Mapa rusínských obcí na Slovensku
- KOKAISL, Petr. Co znamená být slovenským Rusínem? Proměna etnické identity rusínské menšiny na Slovensku. Historická sociologie. Čís. 2/2017, s. 85–102. Dostupné online. DOI 10.14712/23363525.2017.40.
- (česky) Občanské sdružení Rusíni.cz - rusínská iniciativa v ČR
- (slovensky) Holosy - komunitný portál karpatských Rusínov
- (slovensky) Rusíni Slovenska
- (anglicky) Karpatští Rusíni
- (anglicky) Lemkové
- (rusínsky) Rusínské příběhy
- (česky) Fotogalerie Rusíni na Slovensku
- (česky) Fotogalerie Huculové na Ukrajině
- (anglicky) Rusnaci Fotografie ze života Rusínů
- Stručné dějiny Rusínů