Karol Hławiczka

Karol Hławiczka byl synem Andrzeje Hławiczky, učitele, varhaníka, sběratele lidových písní, jednoho z průkopníků předválečné hudební kultury Těšínského Slezska. Od roku 1900 žil se svou rodinou v Těšíně. Hudební základy získal od svého otce a od roku 1908 navštěvoval soukromou hudební školu Slavík. V letech 1908–1912 studoval na gymnáziu v Těšíně. Zpíval ve školním sboru a v letech 1910-1912 vedl amatérský sbor „Arion“. Po maturitě odešel do Vídně. Studoval práva, ale kvůli tragické smrti svého otce studium nedokončil. V roce 1914 se vrátil do Těšína. Stal se varhaníkem v evangelickém sboru a učil zpěv na Mužském učitelském semináři (Męskie Seminarium Nauczycielskie) v Bobrkách (dnes součást Těšína). Během první světové války řídil v Těšíně dechovku polských legií a malý instrumentální soubor. V roce 1921 publikoval v „Dzienniku Cieszyńskim” svůj první odborný článek: Gwara inteligencji śląskiej (Dialekt slezské inteligence).

V letech 1921-1922 studoval soukromě ve Vídni skladbu a hru na klavír u Franze Schmidta a ve Varšavě (klavír u Aleksandra Michałowského a kontrapunkt u Felicjana Szopského. Hru na varhany studoval v roce 1926 u Marcela Dupré v Paříži a v roce 1926 dokončil studia v Londýně a v Římě. Po návratu domů pracoval jako učitel zpěvu na polském gymnáziu a jako varhaník v evangelickém farním sboru. Výsledkem jeho pedagogické práce na školách byl dvousvazkový Školní zpěvník (Śpiewnik szkolny), doprovodné metodické pokyny a zejména čtyřdílná učebnice zpěvu Solfeż polski, vycházející z polských lidových písní.

Karol Hławiczka v tomto období působil také jako klavírista. Od roku 1925 koncertoval v městském divadle a dalších těšínských sálech. Hrál klasický a romantický repertoár. Byl zejména respektovaným interpretem Chopinových děl. V letech 1928-1931 působil jako učitel hudby na semináři učitelů v Myslowicích, nedaleko Katovic. Současně působil učil v Katovicích na hudební škole. Redigoval časopisy Muzyka w szkole a Nowa Muzyka w szkole. Věnoval se rovněž kompozici. V té době vznikla jeho hlavní hudební díla.

V roce 1931 se rozhodl usadit ve Varšavě. V září téhož roku byl jmenován instruktorem hudby na Ministerstvu pro náboženské záležitosti a veřejnou osvětu a začal pracovat jako učitel hudby na Státní pedagogické škole. V roce 1932 absolvoval jako externista na Varšavské konzervatoři varhanní hudbu a pedagogiku. V té době ještě vystupoval jako klavírista, ale hlavně publikoval své práce vědecké, pedagogické i popularizační.

V letech druhé světové války žil Hławiczka ve Varšavě, hrál na klavír po kavárnách a učil v soukromé škole Rogalska. Po roce 1945 byl, jako mnoho dalších slezských hudebníků, obviněn z kolaborace s Němci. S obavy o vlastní bezpečnost a zaměstnání opustil Polsko a usadil se v Zaolží, v české části Těšínska. Založil pěvecké sbory Harfa v Českém Těšíně a Lutnia v Třinci. Spolupracoval s literárně-uměleckou sekcí Polské kulturně-osvětové společnosti v Československu. V rámci této spolupráce organizoval v letech 1951–1954 čtyři populární mládežnické festivaly. Spolupracoval též s pastorem Vladislavem Santariem a zasloužil se o povznesení hudební kultury ve Slezské církvi evang. a. v.

V roce 1958 se vrátil do Polska. Pokračoval ve vědecké práci, učil na klavír na Státní hudební škole v Těšíně, hrál na varhany, koncertoval ve slezských evangelických kostelech a působil i Uměleckém souboru lidových písní a tanců „Śląsk”. V 50. a 60. letech publikoval na 100 vědeckých prací a populárně vědeckých článků, věnovaných hlavně lidové hudbě, dějinám polonézů, hymnologii 16. a 17. stol., F. Chopinovi, J. S. Bachovi a teorii hudebního rytmu. V roce 1964 odešel do důchodu. Jako důchodce učil v nově vzniklé Pedagogické a umělecké fakultě Slezské univerzity v Těšíně (1973-1974).

V roce 1975 byl vyznamenán Rytířským křížem Řádu znovuzrozeného Polska. Za svou vědeckou práci obdržel Medaili Polské kulturně-osvětové společnosti v Československu a madaili Společnosti Fryderyka Chopina. Zemřel 22. července 1976 v Těšíně. Je pohřben na tamním evangelickém hřbitově.