Franz Schmidt

Matka skladatele byla pocházela z Maďarska a i jeho otec byl ze smíšené maďarské rodiny. Jeho první učitelkou hudby byla matka, která byla vynikající klavíristkou, dala mu systematické základy klavírní hry a seznámila ho s dílem Johanna Sebastiana Bacha. V hudební teorii byl žákem františkánského mnicha Feliciána Môcika, vynikajícího varhaníka v bratislavském kostele. Krátce studoval hru na klavír u Theodora Leschetizkyho, se kterým se však nepohodl. V roce 1888 se rodina přestěhovala do Vídně a tam na konzervatoři Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) studoval skladbu u Roberta Fuchse, hru na violoncello u Ferdinanda Hellmesbergera a hudební teorii a kontrapunkt u Antona Brucknera. Školu absolvoval s vyznamenáním v roce 1896.

Po absolvování školy se stal členem Dvorní opery a orchestru Vídeňských filharmoniků. Získal si úctu Gustava Mahlera, který trval na tom, že violoncellová sóla bude hrát Schmidt, přestože nebyl oficiálně koncertním mistrem. Byl rovněž vynikajícím hráčem komorní hudby. Důvěrně se spřátelil s Arnoldem Schoenbergem, ačkoliv jejich skladatelské zaměření bylo diametrálně odlišné. Kromě violoncella byl rovněž vynikajícím klavíristou. V roce 1914 se stal profesorem klavíru na vídeňské konzervatoři, která v té době nesla název Wiener Musikakademie (dnes: Universität für Musik und darstellende Kunst). V roce 1925 se stal jejím ředitelem a v roce 1927 rektorem.

Schmidtův soukromý život byl v příkrém kontrastu k úspěchům jeho profesionální kariéry. Jeho první žena byla od roku 1919 hospitalizována v psychiatrické léčebně a tři roky po smrti skladatele byla zavražděna podle zákonů nacistické eutanazie. Dcera Emma zemřela náhle po narození prvního dítěte. Tato tragédie se odrazila v jeho Čtvrté symfonii z roku 1933, která nese podtitul Requiem za mou dceru. Teprve jeho druhé manželství se ženou, kterou poznal jako studentku klavíru, přineslo jistou stabilitu do soukromého života umělce.

Postupně se zhoršující zdravotní stav jej donutil opustit zaměstnání v Akademii a v roce 1937 odešel do důchodu. O rok později došlo k připojení Rakouska k nacistickému Německu. Těžce nemocný skladatel byl, jako největší žijící rakouský skladatel, vyzván, aby událost oslavil zhudebněním textu Oskara Dietricha Německé vzkříšení (Deutsche Auferstehung). Pod nátlakem a z obav o osud svého nemanželského syna, jehož matka byla židovka, se podvolil. Před dokončením práce však zemřel. Je velmi pravděpodobné, že kantátu ani dokončit nehodlal, neboť se po přerušení práce na kantátě ještě věnoval skladbám pro jednorukého klavíristu Paula Wittgensteina (Klarinetový kvintet A-dur a Toccata d-moll). Kantátu dokončil dirigent Robert Wagner (dirigent) a byla v roce 1940 ve Vídni uvedena. Tato skladba, přestože její vznik byl lidsky pochopitelný, nadlouho ovlivnila poválečné vnímání a hodnocení skladatele.

Ve svém díle je Schmidt pokračovatelem tradice klasického vídeňského romantismu, pokračovatelem v díle skladatelů jako byli Franz Schubert, Johannes Brahms a Anton Bruckner. Nezapře rovněž prvky svého maďarského původu, vlivu Franze Liszta a maďarské cikánské hudby. Jeho díla jsou monumentální a pevně zakotvená v tonální soustavě. Nevyhýbal se však ani některým podnětům z hudby Gustava Mahlera a Arnolda Schönberga. Rád pracoval na velkých formách jako jsou jeho symfonie a opery. Komorní hudba není příliš početná, ale podle vyjádření kritiky (Wilhelm Altmann) vždy velmi významná a kvalitní.

Všechny symfonie Franze Schmidta nahrál Symfonický orchestr Čs. rozhlasu v Bratislavě za řízení Ľudovíta Rajtera v roce 1987 pro firmu Opus.

Zjevení sv. Jana na dřevorytu Albrechta Dürera

Životním dílem skladatele je oratorium Kniha sedmi pečetí na slova poslední knihy Nového zákona Zjevení svatého Jana v německém překladu Martina Luthera. Texty vybral a upravil sám skladatel. Výběr tématu se dnes zdá být téměř prorocký, jakoby předvídal hrůzy blížící se světové války.

Sám skladatel o svém díle uvádí:

Oratorium mělo premiéru 15. června 1938 ve velkém sále Musikverein ve Vídni pod taktovkou Oswalda Kabasty. Jana Evangelistu zpíval Rudolf Gerlach a kvartet sólistů tvořili Erika Rokyta, Enid Santho, Anton Dermota a Josef Manowarda. Poslední jmenovaný zpíval také Hlas Pána. Na varhany hrál Franz Schütz, týž Schütz, který o několik měsíců později přemluvil skladatele k přijetí nacistické zakázky.

• Programová brožura k pražskému uvedení Knihy sedmi početí dne 19. a 20. dubna 2012
• Thomas Bernard Corfield: Franz Schmidt (1874-1939) - A Discussion of His Style With Particular Reference to the Four Symphonies and 'Das Buch mit sieben Siegeln (Garland Publishing, New York, 1989)
• Harold Truscott: The Music of Franz Schmidt - 1: The Orchestral Music (Toccata Press, London, 1984)
• Wilhelm Altmann: Handbuch für Streichquartettspieler (Hinrichshofen Verlag, Wilhelmshafen, 1972)
• Otto Brusatti: Studien zu Franz Schmidt (Universal Edition, Vienna 1977)
• Andreas Liess: Franz Schmidt (Böhlau, Graz 1951)
• C. Nemeth: Franz Schmidt (Leipzig 1957)
• Walter Obermaier (Ed.): Franz Schmidt und seine Zeit Symposium 1985 (Doblinger, Vienna-Munich 1988).
• Carmen Ottner, Quellen zu Franz Schmidt (Doblinger, Vienna-Munich 1985-1987)
• Carmen Ottner (Hrsg.): Franz Schmidt und die österreichische Orgelmusik seiner Zeit Symposion 1991 (Doblinger, Vienna 1992), ISBN 3-900695-24-5
• Norbert Tschulik: Franz Schmidt (Österreichischer Bundesverlag, Wien 1972)
• Peter Watchorn: Isolde Ahlgrimm, Vienna and the early music revival (Ashgate, Burlington Vermont; Aldershot UK; 2007), ISBN 978-0-7546-5787-3
• Vlasta Reittererová: Das Buch mit sieben Siegeln (Harmonie, Roč. 10, č. 1, 2002)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Franz Schmidt na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Franz Schmidt
• Volně přístupné partitury děl od Franze Schmidta v projektu IMSLP
• Franz Schmidt na projektu Musopen
• Franz Schmidt: Smyčcový kvartet č. 1 (anglicky)
• Bach-cantatas.com (anglicky)
• Naxos.com (anglicky)