Karl Ferdinand Buol-Schauenstein

Karel Ferdinand hrabě z Buol-Schauensteinu (Karl Ferdinand Graf von Buol-Schauenstein) (17. května 1797, Vídeň[pozn. 1]28. října 1865, Vídeň) byl rakouský státník a diplomat. Od roku 1816 působil v diplomatických službách, později byl vyslancem v několika zemích, převážně v Německu. V letech 1848–1851 byl rakouským velvyslancem v Rusku a v letech 1851–1852 ve Velké Británii. V letech 1852–1859 byl rakouským ministerským předsedou (respektive předsedou ministerské konference) a ministrem zahraničí. Svou nepříliš vydařenou zahraniční politikou přivedl Rakousko do mezinárodní izolace, z funkcí odstoupil na jaře 1859 během války se Sardinií.

Karl Ferdinand hrabě Buol-Schauenstein
Karl Ferdinand Buol-Schauenstein jako rakouský ministerský předseda a ministr zahraničí (1854, Josef Kriehuber)
Rakouský ministerský předseda
Ve funkci:
11. dubna 1852  17. května 1859
PředchůdceAlexander Bach
NástupceJohann Rechberg-Rothenlöwen
Rakouský ministr zahraničí
Ve funkci:
5. dubna 1852  17. května 1859
PředchůdceFelix Schwarzenberg
NástupceJohann Rechberg-Rothenlöwen
Rakouský velvyslanec ve Velké Británii
Ve funkci:
1851  1852
PředchůdceFranz Colloredo-Waldsee
NástupceFranz Colloredo-Waldsee
Rakouský velvyslanec v Rusku
Ve funkci:
1848  1851
PředchůdceFranz Colloredo-Waldsee
NástupceFranz Colloredo-Waldsee
Rakouský vyslanec v Sardinii
Ve funkci:
1844  1848
PředchůdceFridrich z Thun-Hohenštejna
NástupceRudolf Apponyi
Rakouský vyslanec ve Württembersku
Ve funkci:
1837  1844
PředchůdceHeinrich Eduard Schönburg-Hartenstein
NástupceJosef Ugarte

Narození17. května 1797
Vídeň
Úmrtí28. října 1865 (ve věku 68 let)
Vídeň
RodičeJohann Rudolf Buol-Schauenstein
Profesediplomat a politik
Oceněnívelkokříž Řádu nizozemského lva (1852)
Řád černé orlice
velkokříž Řádu čestné legie
Podpis
CommonsKarl Ferdinand Buol-Schauenstein
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Hrabě Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1854)

Pocházel ze starobylé rakouské šlechty, narodil se ve Vídni jako jediný syn vlivného diplomata Jana Rudolfa Buol-Schauensteina (1763–1834). Karl od roku 1816 působil v diplomatických službách, začínal jaké atašé ve Florencii, další posty zastával v Hannoveru, Kasselu, Paříži, Londýně a Petrohradě. Do funkce zplnomocněného vyslance byl jmenován poprvé v roce 1830, kdy se stal vyslancem v Hesensku (1830–1837), následně byl vyslancem ve Württemberském království (1837–1844). Poté byl přeložen do Itálie, kde byl v letech 1844–1848 vyslancem v Sardinském království, do roku 1847 zároveň diplomatickým zástupcem pro Parmu. V listopadu 1848 byl jmenován velvyslancem v Petrohradě, kde úspěšně splnil úkol vyjednat ruskou vojenskou podporu při potlačení uherské revoluce v roce 1849. V této době se stal blízkým spolupracovníkem ministra zahraničí prince Felixe Schwarzenberga, kterého doprovázel na mezinárodní kongresy v Olomouci (1850) a Drážďanech (1851). V prosinci 1851 byl jmenován rakouským velvyslancem ve Velké Británii, kde však setrval jen čtyři měsíce.

Erb rodu Buol-Schauensteinů

Po náhlém úmrtí Felixe Schwarzenberga (5. dubna 1852) byl povolán do Vídně, aby převzal funkci rakuského ministra zahraničí[1], o týden později byl jmenován i předsedou rakouské vlády.[2] Dominantní pozici ve vnitřní politice Rakouska si udržel ministr vnitra Alexander Bach, zatímco Buol-Schauenstein se nadále věnoval zahraničním záležitostem. Během krymské války zaujal smířlivý postoj a snažil se převzít úlohu zprostředkovatele mezi znepřátelenými mocnostmi. Díky tomu získal na domácí půdě dočasnou popularitu, ale nerozhodný postoj přivedl nakonec Rakousko do mezinárodní izolace a ke zhoršeným vztahům s Ruskem. Nepříznivá pozice Rakouska v postavení evropských velmocí se projevila v závěru krymské války na kongresu v Paříži (1856), kde byl rakouským zástupcem spolu s Alexandrem Hübnerem. V následujících letech se snažil o sblížení s francouzským císařem Napoleonem III., ale komplikované poměry v Itálii nakonec vedly k vyhlášení války se Sardinií. Rakousko zaslalo ultimátum do Turínu koncem dubna 1859.[3] Začátkem května se na stranu Sardinie diplomaticky i vojensky postavila Francie, v důsledku toho Buol-Schauenstein 17. května 1859 rezigoval na obě funkce ministerského předsedy i ministra zahraničí. Válku se Sardinií podporovanou Francií Rakousko prohrálo, což vedlo k významným vnitropolitickým změnám především v důsledku pádu Bachova absolutismu v létě 1859.

Karl Ferdinand Buol-Schauenstein žil od roku 1859 v soukromí a zemřel ve Vídni 28. října 1865 jako poslední mužský potomek rodu (ve vzdáleně příbuzné linii Buol-Berenberg žije rod dodnes). Byl mimo jiné c.k. tajným radou a komořím. Po otci vlastnil několik panství v Rakousku (Strassburg, Ehrenfels, Riedberg). Byl nositelem Řádu železné koruny a Leopoldova řádu. Během své diplomatické kariéry obdržel také řadu vyznamenání od zahraničních panovníků, v Rusku mu byl udělen Řád Bílého orla a Řád sv. Alexandra Něvského, v Prusku byl dekorován Řádem černé orlice, dále byl nositelem francouzské Čestné legie, belgického Leopoldova řádu a dánského Řádu slona, několik dalších řádů získal v německých zemích.

Rodina

V roce 1830 se oženil s německou princeznou Karolínou von Isenburg (1809–1861), která byla dámou Řádu hvězdového kříže a dámou bavorského Tereziina řádu. Měli spolu dvě dcery:

  • Josefína Karolína (1835–1916), manžel 1858 Otto Gustav hrabě von Blome (1829–1906), c.k. tajný rada, komoří, rakouský vyslanec v Bavorsku 1863–1866, doživotní člen rakouské panské sněmovny

Karlovým švagrem byl ruský diplomat baron Peter Meyendorff (1796–1863), dlouholetý ruský velvyslanec v Prusku (1839–1850) a Rakousku (1850–1854).

Odkazy

Poznámky

  1. Podle některých zdrojů se narodil v Řezně, kde byl jeho otec tehdy vyslancem u říšského sněmu

Literatura

  • Ottův slovník naučný, 4. díl; Praha, 1891 (reprint 1997), s. 939, heslo Buol-Schauenstein ISBN 80-7185-057-8
  • TARABA, Luboš: Krve po kolena. Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie; Praha, 2011, 320 stran; ISBN 978-80-7557-205-9
  • TARLE, J. V.: Krymská válka; Praha, 1951; 1. a 2. díl (599 a 704 stran)

Externí odkazy

Reference

  1. Československé dějiny v datech; Praha, 1987, s. 583
  2. Československé dějiny v datech; Praha, 1987, s. 585
  3. Československé dějiny v datech, Praha, 1987, s. 300
  4. Rodokmen rodu Hunyadyů dostupné online
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.