Karl Ferdinand Buol-Schauenstein

Hrabě Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1854)

Pocházel ze starobylé rakouské šlechty, narodil se ve Vídni jako jediný syn vlivného diplomata Jana Rudolfa Buol-Schauensteina (1763–1834). Karl od roku 1816 působil v diplomatických službách, začínal jaké atašé ve Florencii, další posty zastával v Hannoveru, Kasselu, Paříži, Londýně a Petrohradě. Do funkce zplnomocněného vyslance byl jmenován poprvé v roce 1830, kdy se stal vyslancem v Hesensku (1830–1837), následně byl vyslancem ve Württemberském království (1837–1844). Poté byl přeložen do Itálie, kde byl v letech 1844–1848 vyslancem v Sardinském království, do roku 1847 zároveň diplomatickým zástupcem pro Parmu. V listopadu 1848 byl jmenován velvyslancem v Petrohradě, kde úspěšně splnil úkol vyjednat ruskou vojenskou podporu při potlačení uherské revoluce v roce 1849. V této době se stal blízkým spolupracovníkem ministra zahraničí prince Felixe Schwarzenberga, kterého doprovázel na mezinárodní kongresy v Olomouci (1850) a Drážďanech (1851). V prosinci 1851 byl jmenován rakouským velvyslancem ve Velké Británii, kde však setrval jen čtyři měsíce.

Erb rodu Buol-Schauensteinů

Po náhlém úmrtí Felixe Schwarzenberga (5. dubna 1852) byl povolán do Vídně, aby převzal funkci rakuského ministra zahraničí[1], o týden později byl jmenován i předsedou rakouské vlády.[2] Dominantní pozici ve vnitřní politice Rakouska si udržel ministr vnitra Alexander Bach, zatímco Buol-Schauenstein se nadále věnoval zahraničním záležitostem. Během krymské války zaujal smířlivý postoj a snažil se převzít úlohu zprostředkovatele mezi znepřátelenými mocnostmi. Díky tomu získal na domácí půdě dočasnou popularitu, ale nerozhodný postoj přivedl nakonec Rakousko do mezinárodní izolace a ke zhoršeným vztahům s Ruskem. Nepříznivá pozice Rakouska v postavení evropských velmocí se projevila v závěru krymské války na kongresu v Paříži (1856), kde byl rakouským zástupcem spolu s Alexandrem Hübnerem. V následujících letech se snažil o sblížení s francouzským císařem Napoleonem III., ale komplikované poměry v Itálii nakonec vedly k vyhlášení války se Sardinií. Rakousko zaslalo ultimátum do Turínu koncem dubna 1859.[3] Začátkem května se na stranu Sardinie diplomaticky i vojensky postavila Francie, v důsledku toho Buol-Schauenstein 17. května 1859 rezigoval na obě funkce ministerského předsedy i ministra zahraničí. Válku se Sardinií podporovanou Francií Rakousko prohrálo, což vedlo k významným vnitropolitickým změnám především v důsledku pádu Bachova absolutismu v létě 1859.

Karl Ferdinand Buol-Schauenstein žil od roku 1859 v soukromí a zemřel ve Vídni 28. října 1865 jako poslední mužský potomek rodu (ve vzdáleně příbuzné linii Buol-Berenberg žije rod dodnes). Byl mimo jiné c.k. tajným radou a komořím. Po otci vlastnil několik panství v Rakousku (Strassburg, Ehrenfels, Riedberg). Byl nositelem Řádu železné koruny a Leopoldova řádu. Během své diplomatické kariéry obdržel také řadu vyznamenání od zahraničních panovníků, v Rusku mu byl udělen Řád Bílého orla a Řád sv. Alexandra Něvského, v Prusku byl dekorován Řádem černé orlice, dále byl nositelem francouzské Čestné legie, belgického Leopoldova řádu a dánského Řádu slona, několik dalších řádů získal v německých zemích.

V roce 1830 se oženil s německou princeznou Karolínou von Isenburg (1809–1861), která byla dámou Řádu hvězdového kříže a dámou bavorského Tereziina řádu. Měli spolu dvě dcery:

• Josefína Karolína (1835–1916), manžel 1858 Otto Gustav hrabě von Blome (1829–1906), c.k. tajný rada, komoří, rakouský vyslanec v Bavorsku 1863–1866, doživotní člen rakouské panské sněmovny

• Alexandrina Viktorie (1837–1901), manžel 1862 Koloman (Kálmán) hrabě Hunyady de Kéthely (1830–1901), c.k. generál kavalerie, tajný rada, komoří, dědičný člen uherské panské sněmovny, švagr srbského knížete Michala III. Obrenoviće[4]

Karlovým švagrem byl ruský diplomat baron Peter Meyendorff (1796–1863), dlouholetý ruský velvyslanec v Prusku (1839–1850) a Rakousku (1850–1854).