Karel Toman

Studoval na gymnáziu ve Slaném, od tercie navštěvoval arcibiskupský konvikt v Příbrami, kde roku 1896 odmaturoval. Ve stejném roce odešel do Prahy a začal studovat práva na Karlově univerzitě. Studium nedokončil, postupně zastával několik úřednických míst. V Praze se seznámil s ostatními anarchistickými buřiči sdruženými kolem časopisu Nový kult. Postupně uskutečnil několik cest po Evropě, v rámci kterých navštívil Německo, Nizozemsko, Anglii a Francii. Ze svých cest psal reportáže do českých anarchistických časopisů, v časopisech Niva, Lumír a Lípa publikoval své překlady a literární kritiky. V roce 1911 získal místo kopisty v Zemském archivu, které zastával až do roku 1917. Během první světové války pracoval jako redaktor Národních listů, po válce zastával místo v knihovně Národního shromáždění a spolupracoval s Lidovými novinami. Roku 1925 odešel kvůli srdečnímu onemocnění do penze. Zemřel 12. června 1946 v Praze.[2] [3] [4] [5]

• V lednu 1946 byl spolu s Fráňou Šrámkem jmenován národním umělcem[6]
• Rozloučení se zesnulým umělcem se konalo za přítomnosti členů vlády v Národním muzeu v Praze; je pohřben ve vyšehradském Slavíně[7]
• V pražské čtvrti Břevnov, kde Toman v závěru života bydlel, byla po něm v roce 1947 pojmenována ulice, dříve nazvaná K Ladronce. Nově pojmenovanou ulici předal tehdy břevnovským občanům Jaroslav Seifert[8].

Toman byl lyrický básník, který patřil k demokratickému proudu české literatury; nejčastěji bývá řazen do tzv. generace anarchistických buřičů. Tvorba shrnuje zkušenosti z tehdejšího společenského dění, soustředí se především na sociální hnutí, první světovou válku, revoluce.

Byl básníkem zkratkovitého slohu: bezprostřední prožitek stylizovaný tímto způsobem soustřeďuje v sobě rozpornou složitost života. Přitom i v melodických, písňově komponovaných verších má každé jednotlivé slovo značnou významovou samostatnost, stojí s okolními ve vztahu významového napětí. Tak Tomanovo dílo spojuje emocionalitu a přístupnost s významovým bohatstvím a dynamikou moderní lyriky.

• Pohádky krve (1898) – ovlivněno symbolismem a dekadencí, erotické motivy; zaměřeno především k vnitřním problémům člověka vymaňujícího se z pout měšťanské společnosti a její morálky. [10]
• Torzo života (1902) – vyjádření bolesti a krize člověka, který zápasí o své osvobození; život je viděn ve dvojím ostrém lomu, bolesti a rozkoše; tragický ráz milostných veršů [11]
• Melancholická pouť (1906) – obdoba Torza života; inspirace z cest po Evropě (Vídeň, Berlín, Holandsko, Anglie, Paříž) [12]
• Sluneční hodiny (1913) – barvité a konkrétní záběry přírody; země zdrojem utrpení i obnovované víry a naděje; objevují se biblické narážky, odmítání moralismu. Reakce na soudobé politické události, prohlubují snahu zachytit prožitek prověřený časovým odstupem. [13]
• Verše rodinné a jiné (1918) – odráží zde společenské dění v období 1. světové války. Toman sleduje, jak se válka a společenské převraty promítají do osudu obyčejných lidí. Z hlediska těchto lidí hodnotí významné společenské události. [14]
• Měsíce (1918) – příroda v koloběhu roku; 12 básní – každá o jednom měsíci v roce; oslava domova, společenství lidí, tradice života, české historické tradice (upálení Jana Husa v Červenci); hutná metaforičnost. [15]
• Hlas ticha (1923) – obdoba Veršů rodinných a jiných; reakce na domácí společenské rozpory v prvních letech republiky; verše o revolučním Rusku. [16]
• Stoletý kalendář (1926) – poslední Tomanova sbírka. Do popředí zde vstupuje napětí domova a tuláctví. [17]

„Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zde někdy neslyšíš
hlas hlubin?
Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen z temnot
dere se k světlu.
A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.“

(Karel Toman, Měsíce, Únor)

• Charles-Louis Philippe: Otec Perdrix, Praha 1918
• Colette: Osení, Praha 1931
• Colette: Pouta, Praha 1931
• Colette: Sido, Praha 1931
• Anatole France: Petr Nozière, Praha 1935

Báseň Emě zhudebnil Petr Ovsenák z folkového dua Nestíháme. Písnička vyšla na krátkém albu Nestíháme (2006) a na sampleru 50 miniatur (2007).