Karel Hyliš

Karel Hyliš studoval na Státní odborné škole keramické v Bechyni (1945–1948) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů O. Eckerta, J. Baucha, K. Lidického, K. Svolinského (1948–1953).

V letech 1959–1964 byl odborným asistentem na Pedagogickém institutu v Jihlavě a od roku 1965 do roku 1993 působil jako pedagog na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích.[1] Zde v roce 1978 habilitoval a o deset let později byl jmenován profesorem sochařství.[2]

Byl členem výboru SČVU Východočeského kraje a členem komise ČFVU v Hradci Králové.

Po roce 1989 působí aktivně ve Sdružení výtvarných umělců Vysočiny.

Karel Hyliš žije a pracuje v Pelhřimově.[2]

Raná tvorba Karla Hyliše respektuje tradici realistického zobrazení, ale vyznačuje se expresivní modelací (Beethoven, 1955, Ležáky, 1958). V dalším díle se promítá silný vztah k rodnému kraji formou lyrického zobrazení dívčí postavy (Jaro Vysočiny, 1958–59).

Na počátku 60. let se jeho pojetí portrétu (F. Chopin, 1962–63, Paganini, 1962) i figury posunuje ke zjednodušení a stylizaci tvaru (Ráno, 1960, Modré torzo, 1965–66). Sochaře zajímaly analytické lineární struktury ženských figur a silně stylizované objemy hlav (Japonská dívka, 1961–63), zaměřené více k problémům čisté formy než k mimovýtvarným obsahům.[3]

Reliéfy z konce 60. let zobrazují někdy abstraktní témata a mají blízko k informelu (Chlapcův modrý sen, 1968), figurální kresby se vyznačují strohou geometrizací.[4] Sochař načas opouští klasické materiály a tvoří plastiky ze stříhaného, ohýbaného a svařovaného plechu.

V 70. a 80. letech tvoří reliéfní sochy do veřejného prostoru jako doplněk architektury (Fontána, kov, Havlíčkův Brod, 1970, Věčný oheň, mramor, Havlíčkův Brod, 1972, Keramická plastika, Trutnov, 1982). Jeho keramické reliéfy se vyznačují svítivou barevností. Portrétní tvorba vědomě odkazuje k dědictví kubismu (Bohumil Kubišta, 1982–83), socha ženské postavy Jaro Vysočiny (1978) je parafrází na Wagnerovo Smutné jaro.