Niccolò Paganini

Mladý Niccolò se učil houslové hře již od útlého mládí, zejména pod vedením svého otce Antonia Paganiniho. Ten byl na syna velice přísný: Niccolò musel denně cvičit až sedm hodin, když si občas jeho otec myslel, že necvičí dost pilně, přikročil k fyzickým trestům nebo mu ten den nedal najíst. Když bylo Niccolovi pět let, začal se ještě učit hrát na kytaru, od devíti let pravidelně koncertoval. V roce 1801 odcestoval na hudební festival do toskánské Luccy, kde měl veliké úspěchy. Po skončení festivalu se rozhodl, že nepojede zpátky do Janova, ale že zde zůstane. Přestože dostával vysoké honoráře za svá vystoupení, kvůli hraní hazardních her se velice zadlužil; přesto ale část peněz posílal svým rodičům do Janova. Prohrál dokonce i své housle, z čehož se ale poučil a s hazardními hrami pak úplně přestal. Jeho přítel mu na koncert půjčil své housle od Bartolomeo Giuseppe Guarneriho (známého také jako del Gesù) a po koncertě byl natolik okouzlen jeho hrou, že mu nástroj věnoval; tyto housle („Cannone Guarnerius“) si Paganini velice oblíbil.

Na živobytí si vydělával četnými koncerty po celé Itálii. Jediné stálé zaměstnání měl mezi lety 1805 a 1809 u kněžny Élisy Bonaparte z Luccy a Piombina, sestry Napoleona Bonaparta (provdané za Felixe Baciocchiho), se kterou měl milostný poměr. Od roku 1828 začal koncertovat i mimo Itálii, navštívil mimo jiné Německo, Francii, Polsko, české země, Anglii a Skotsko. 23. července 1825 se mu ze vztahu s Antonií Bianchiovou narodil syn Achille. S matkou svého syna se však nikdy neoženil a po čase se s ní úplně přestal stýkat. Díky četným koncertům se stal velice zámožným a měl cennou sbírku houslí od věhlasných mistrů houslařů – vlastnil mimo jiné housle od Antonia Stradivariho, Niccoly Amatiho a Giuseppa Guarneriho del Gesù.

Paganini zemřel v roce 1840 v Nice v průběhu ozdravného pobytu.

Niccolò Paganini

Paganini koncertoval s úchvatnou bravurou, s lehkostí zvládal i extrémně rychlá tempa a používal v té době ne zcela obvyklé techniky:

• hra výhradně na struně G
• kombinace pizzicata levou rukou a hraní smyčcem
• použití skordatury
• mimořádně rychlé staccato
• dvojité flažolety

Paganini také zkomponoval mnoho hudebních skladeb, jeho 24 capricií je tak obtížných, že houslisté je dokázali zahrát až 50 let po jeho smrti. Z dalších děl jsou nejdůležitější:

• 6 houslových koncertů (napsal ještě dva, od nichž se zachovaly jen sólové party)
• 12 sonát pro housle a kytaru
• 6 kvartetů pro housle, violu, violoncello a kytaru

• Řád zlaté ostruhy (1827)