Karel Bellmann

Karel Bellmann se narodil v pruském Königsbergu (dnešním Kaliningradě) jako syn zvonaře Albrechta Bellmanna a jeho ženy Florentiny. Začátkem 19. stol. odešel do Prahy, kde nastoupil jako tovaryš u významného zvonaře Jana Václava Kühnera. Po smrti Kühnera v roce 1802 vedla podnik jeho žena Anna Marie. V roce 1810 se Bellmann oženil s jejich dcerou Annou (* 1794) a převzal činnost plně vybavené zvonařské dílny této rodiny do svých rukou. Až do roku 1816, kdy vdova Anna Marie Kühnerová zemřela, odléval zvony pod jménem Kühnerů. Teprve poté na nich začíná užívat vlastní signaturu. Kühnerovská tradice značně poznamenala jeho samostatnou tvorbu, vzešla odtud například forma úchytové koruny s charakteristickými ženskými obličeji.

Zvon v kostele Povýšení svatého Kříže v Kadani z roku 1819

Později byl Karel Bellmann jmenován císařským a královským dvorním zvonařem (k. k. Hofglockengisser). Produkce z jeho dílny byla značně rozsáhlá, zvony odléval pro řadu kostelů především v Praze a ve středních Čechách. Mnoho zvonů přelil ze zvonů starších, ale uchovával jejich původní nápisy i reliéfy.

Dílna rodiny Bellmannovy se nacházela na Novém Městě pražském v dnešní Jungmannově ulici č. 28 (747/II), v domě zvaném U Zvonařů, či u Tří Zvonků. Řemeslu se zde vyučili i oba synové Josef (* 1817) a Karel Ferdinand (* 1820). V blízkosti místa, kde se zvonařská huť nacházela, se dochovala empírová kašna z roku 1824, věnovaná manželce Anně.[2]

V roce 1848 zakoupil Karel Bellmann Císařský mlýn v Bubenči se strojní papírnou a veškerým příslušenstvím, kterou vedl svým nákladem.[3] Roku 1865 se Císařského mlýna ujala dcera Karolina (* 1823) se svým manželem Gustavem Lumbem.

Nejmladší Bellmannova dcera Augusta (* 1827) byla manželkou významného anatoma Wenzela Grubera.

V roce 1855 utrpěl Bellmann vážná zranění, když nechal poprvé rozeznít zvon v kostele Sv. Jeronýma v Sedlci u Prčic. Na jejich následky za několik týdnů zemřel. Pochován byl na evangelickém hřbitově v Praze.

Po jeho smrti na několik let převzal dílnu syn Karel Ferdinand. Oproti otci vyrobil daleko méně zvonů, věnoval se vlastní knihtiskárně a nakladatelství a zvonařskou dílnu předal své sestře Anně (* 1825). V roce 1876 dílna Bellmannnů, která patří k nejvýznamnějším českým zvonárnám 19. století, zanikla.

Zvon Bartoloměj při rekvizici v roce 1917

Zvon Anna z kadaňského kostela Povýšení svatého Kříže při rekvizici v roce 1942

Bellmannovi odlili mnoho zvonů pro pražské chrámy, velká a malá města i venkovské kostely a zvoničky. Drtivá většina zvonů se nedochovala, protože v období první i druhé světové války byly rekvírované – zabavené kvůli získání barevných kovů pro válečné účely a roztavovány na výrobu zbraní.

Jen v Praze pocházelo z jejich dílny 63 zvonů, z nichž se dochovalo pouhých 8. Mezi ně patří dva zvony v Praze Dolních Chabrech ve zvonici u kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Zdejší zvony Karla Bellmana z roku 1843 a Anny Bellmannové z roku 1870 obě války přečkaly a jsou tak k vidění dodnes.[4] Další dochované pražské zvony se nacházejí v Kapli svatého Kříže na Pražském hradě, Kostele Nejsvětějšího Salvátora, Kostele sv. Antonína v Holešovicích, v Kostele Všech Svatých ve Slivenci, 2 zvony v pražských Dolních Chabrech ve zvonici na Stětí Sv. Jana Křtitele a dva malé zvony v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně.

Největší zvon zhotovený v dílně Bellmannů byl zvon Bartoloměj pro katedrálu svatého Bartoloměje v Plzni z roku 1854. V té době byl druhým největším zvonem v Čechách. Vážil přes pět tun, měřil necelé dva metry. Vznikl přelitím Bartoloměje od Václava Pernera (1838), rozbitého z rozmaru arciděkana Antonína Hlavana, údajně kvůli nehezkému zvuku. Vyzvednut na věž byl 11. června 1854, rekvírován za první světové války.[5]

Největší dochovaný zvon Anna se nachází v Kadani v Kostele Povýšení svatého Kříže. Původní zvon zanikl při požáru 11. října 1811. Nákladem obce byl v 6. února 1819 nahrazen. Nese reliéf svaté Anny, německý nápis, dosahuje dolního průměru 180 cm, výšky s korunou 175 cm a hmotnosti zhruba 3,5 tuny. Přestál rekvizice za první světové války, rekvírován byl 7. července 1942 za druhé světové války, ale do jejího konce nedošlo ke zničení, takže mohl být v roce 1946 restituován a vrácen na věž. Patří k největším zvonům Litoměřické diecéze.[6]

Další z nemnoha dochovaných zvonů - s.Josef - je v obci Jakub u Sedlce u Kutné Hory - v kostele sv.Jakuba.

Kromě zvonů vyráběl i hodinové cymbály a další kovolijecké výrobky.