Käthe Kollwitzová

Käthe Kollwitzová se syny Hansem a Peterem (1909)

Otec Karl Schmidt vystudoval práva, ale pro své liberální názory nemohl najít zaměstnání ve státní správě a pracoval jako zednický mistr. Matka Katharina byla dcerou protestantského teologa a kazatele Julia Ruppa. Käthe byla jejich pátým dítětem, jejím bratrem byl pozdější ekonom a filozof Conrad Schmidt. Až do roku 1885 žila s rodiči v Královci, kde se učila kreslit u rytce Rudolfa Mauera. V roce 1886 absolvovala v Berlíně lekce kresby u Karla Stauffer-Berna na ženské akademii (Berliner Künstlerinnenschule). V té době se seznámila s grafickým dílem Maxe Klingera.[1] Zejména cykly leptů Život a Láska měly pro další umělecký vývoj Käthe Kollwitzové zvláštní význam a trvale ji ovlivnily. Po roce se vrátila do Královce, kde ji učil malíř Emil Neide. V letech 1888–1890 studovala na ženské akademii v Mnichově ve třídě Ludwiga Hertericha. Pod vlivem díla Maxe Liebermanna a Fritze von Uhdeho se začala zajímat o zobrazování každodenního života prostých lidí, naturalistickou literaturu a problematiku ženských práv. Z eseje Maxe Klingera o teorii umění s názvem Malerei und Zeichnung (Malba a kresba) vzešel rozhodující impuls věnovat se grafice a soustředit se na negativní stránky života. Vytvořila několik přípravných kreseb pro scénu sporu z románu Émila Zoly Germinal a uvažovala o cyklu grafických listů podle této knihy. [2]

Po studiích žila rok jako umělkyně v Královci, než se v červnu 1891 provdala za lékaře Karla Kollwitze. Společně se přestěhovali do dělnické čtvrti Berlína, Prenzlauer Berg. V roce 1892 se jí narodil syn Hans, v roce 1896 syn Peter. V letech 1898 až 1903 byla učitelkou na dámské akademii (Verein der Berliner Künstlerinnen).

V roce 1897 dokončila první kompletní grafický cyklus Vzpoura tkalců (Ein Weberaufstand), ke kterému ji inspirovalo naturalistické drama Tkalci (Die Weber) Gerharta Hauptmanna, jehož premiéru viděla v roce 1893. Později napsala, že díky tomuto dílu poznala moc umění „ přeměnit ohavnou skutečnost v cosi zdánlivě velkolepého”. [1] Své dílo předvedla na Velké berlínské výstavě umění v roce 1898, kde upoutalo pozornost a Max Liebermann je navrhl na malou zlatou medaili. To však císař Vilém II. odmítl, protože bylo v ostrém kontrastu s tehdy preferovaným historismem a salonní malbou vyšší třídy.[2]

V roce 1901 se Käthe Kollwitzová stala členkou spolku Berlínská secese, který byl založena v roce 1898 jako protipól oficiální umělecké scény. V listopadu 1901 na výstavě spolku představila svůj barevný kombinovaný tisk Žena s pomerančem (Frau mit Orange). V letech 1901 až 1908 pracovala na svém druhém tiskovém cyklu Sedlácká válka (Bauernkrieg) na motivy knihy Wilhelma Zimmermanna o násilném povstání rolníků proti útlaku a bezpráví v letech 1524–1525. Ještě před dokončením cyklu získala, jako první žena a grafička, za toto dílo cenu Villa Romana, kterou založil Max Klinger.

V letech 1908 až 1910 pracovala pro satirický časopis Simplicissimus. Její grafické práce se stále více stávaly nástrojem společenské a politické angažovanosti. Podle jejího názoru má umění za úkol zobrazovat sociální podmínky. V roce 1913 byla Käthe Kollwitzová jednou ze zakladatelek Frauenkunstverband (Asociace umělkyň) a působila jako její předsedkyně až do roku 1923.

V roce 1904 Kollwitzová navštívila Paříž, kde se dva měsíce učila základům sochařské práce na Julianově akademii a navštívila ateliéry Augusta Rodina v Paříži a Meudonu. Modelovat začala v roce 1908. Prvním bronzovým odlitkem díla Käthe Kollwitzové byl portrét Julia Ruppa pro památník v Královci. V letech 1910 až 1912 vytvořila další sochařské návrhy, mezi nimi i svou první dosud dochovanou drobnou plastiku Žena s dítětem na klíně (Frau mit Kind im Schoß). V letech 1913 až 1918 se umělkyně zabývala převážně sochařskou tvorbou. [2]

V říjnu 1914 byl její syn Peter zabit v první bitvě o Flandry. Tato ztráta ji přivedla do kontaktu s pacifismem a se socialisty. Sousoší Truchlící rodiče (Trauerndes Elternpaar), vytvořené v letech 1914 až 1932, je věnováno padlému synovi a dnes stojí na německém válečném hřbitově ve Vladslu, kde byl v roce 1956 znovu pohřben. Osobní zkušenost a reflexi z první světové války promítla do grafického cyklu Válka (Krieg), jako dřevoryt byl dokončen v roce 1922.

V roce 1917 se u příležitosti 50. narozenin Käthe Kollwitzové konaly četné výstavy jejích prací v Berlíně a dalších německých městech. V roce 1919 se jako první žena stala řádnou členkou Pruské umělecké akademie (Preußische Akademie der Künste). Zároveň byla jmenována profesorkou, ale pedagogickou činnost začala na vlastní žádost vykonávat až v roce 1928. [2].

Po válce se plné ztotožnila se socialistickým hnutím a její přesvědčení se odrazilo v její tvorbě sochařské a zejména grafické (dřevoryty Vzpomínka na Karla Liebknechta, 1919; cyklus Proletariát, 1925). Svou angažovanost projevila návrhy letáků a plakátů proti válce nebo pro různé pokrokové organizace. Plakát Nie wieder Krieg (Už nikdy válka) vytvořený v roce 1924 pro sjezd mladých socialistických dělníků v Lipsku se stal ikonou mírového hnutí po druhé světové válce. Svým dílem reagovala na sociální a společenské poměry meziválečného období. Sympatizovala se změnou společenského systému v Rusku, byla členkou Společnosti přátel nového Ruska.

V roce 1927 se Kollwitzové dostalo mnoha poct u příležitosti 60. narozenin. Byla na vrcholu slávy, mezinárodně uznávanou umělkyní. Putovní výstava jejích prací, která byla zahájena v New Yorku roku 1925, přes Ženevu pokračovala do německých měst. V listopadu se na pozvání zúčastnila v Moskvě světového sjezdu přátel Sovětského svazu. V následujícím roce byla v Moskvě uspořádána první samostatná výstava jejích grafických prací. V roce 1929 byla jako první žena oceněna pruským řádem Pour le Mérite pro vědy a umění. [2]

náhrobek na centrálním hřbitově v Berlíně

Před volbami roku 1932 Käthe Kollwitzová spolu s Heinrichem Mannem a Albertem Einsteinem iniciovala výzvu ke spojení levicových demokratických stran, aby zabránila vítězství národních socialistů. V následujícím roce byla donucena opustit své místo v akademii, persekvován byl i její manžel. Käthe Kollwitzová začala pracovat na posledním ze svých grafických cyklů s názvem Smrt (Tod), který dokončila v roce 1937. V novém ateliéru na Klosterstraße 75 pokračovala v práci na velké plastice Matka se dvěma dětmi (Mutter mit zwei Kindern). Zatímco v USA popularita Kollwitzové rostla a bylo jí uspořádáno několik velkých výstav, v Německu bylo zakázáno její díla vystavovat.

Když roce 1940 zemřel její manžel, svou ztrátu vyjádřila drobnou plastikou Sbohem (Abschied). Na podzim odešla ze svého ateliéru a postupně omezovala tvůrčí práci. V září 1942 padl na východní frontě u Rževa její nejstarší vnuk Peter. [2] Jako svou poslední drobnou plastiku dokončila v roce 1943 sádrový odlitek nazvaný Dvě manželky vojáků čekají (Zwei wartende Soldatenfraue). Koncem listopadu 1943 byl při náletu na Berlín zničen byt Weißenburger Straße, ve kterém žila a pracovala více než 50 let od roku 1891. Zničeny při tom byly četné grafiky, tisky a tiskové desky.

V červenci 1944 Käthe Kollwitzová přijala pozvání prince Ernsta Heinricha Saského k přesídlení do vily Rudendorf v Moritzburgu u Drážďan, kde zemřela dne 22. dubna 1945, několik dní před koncem války. V září byla urna s jejím popelem převezena do Berlína, aby byla pohřbena v rodinné hrobce na ústředním hřbitově ve Friedrichsfelde. [2]

Muzea věnovaná jejímu dílu jsou v Berlíně, Kolíně a Moritzburgu.

Její jméno nese asteroid (8827) Kollwitz objevený 13. dubna 1988 Freimutem Börngenem.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Käthe Kollwitz na německé Wikipedii.

• URBANOVÁ, Antonie S. Käthe Kollwitzová. Praha: SNKLHU, 1956.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Käthe Kollwitzová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Käthe Kollwitzová
• Käthe Kollwitz na wikiart
• Union List of Artist Names